Ochota pomáhat

Měl jsem kamaráda Vláďu, jehož některé příběhy stojí za zveřejnění. V jednom období se živil jako řidič autobusu MHD v Praze. Jednou po příjezdu na konečnou nalezl v autobuse opuštěný kočárek i s miminkem. Sám otec šesti dětí 3x šťastně rozvedený (jeho otec to zvládl celkem šestkrát), si s miminkem věděl rady a čekal. Zanedlouho přijelo taxi s vystresovanou matkou onoho děcka.

Jak se to stalo?

Čekala s kamarádkou a mnoha dalšími lidmi na příjezd autobusu. Čekání bylo v oněch dobách národním sportem. U jednoho pražského železničního přejezdu se čekávalo i více jak půl hodiny a vznikla tam i mobilní burza, kde si řidiči vyměňovali sběratelské předměty. Býval jsem častým aktivním účastníkem. Vraťme se ale zpět na stanici.  Tam si čekající pán stojící před kočárkem odložil na zem aktovku a věnoval se četbě denního tisku. Shodou okolností za kočárkem stál jiný muž, kterého napadlo to samé a na malér bylo zaděláno. Když autobus dorazil, tak pán za kočárkem se shýbl pro aktovku a v ten samý moment to udělal i pán před kočárkem. Oba ten pohyb zahlédli a napadlo je úplně to samé. Pomůžu mu s naložením kočárku a tak se kočárek ocitl v autobuse. Maminka to nepostřehla, jelikož byla v družném hovoru s kamarádkou a to, že nemá kočárek, zjistila, až když autobus odjel.

Z taxíku se mamča řítí,

srdce tepe o sto šest,

přepočítat svých dětí,

čekajíce krutý trest.