Pouliční umělkyně

Stála a hrála a nikdo jí nehádal věk. Stála a hrála a znal ji a neznal ji svět. V očích měla vlčí výkřik. A hrála. A stála. A dívala se, nedívala. Vlasy měla dlouhé a neudržované, snad trochu mastné. Tričko příliš krátké, končící jen těsně pod prsy. Kůži na břichu měla lehce povislou, jako po porodu. Dělohu však měla zamřížovanou. Vrásky kolem vlčích očí nebyly od smíchu. Ale rty měla šťavnaté. Plné a vláčné jako jablko, ukradené z Ráje. A když přicházel, v očích měla vlčí mlhu. A Ticho.

Stála a hrála a nikdo jí nehádal věk. Hrála, včera Jitřní, dneska Večerní. Zítra možná Polední, pokud živá. Zpívala. TĚMI rty. A její slova byla šťavnatá, jako jablko ukradené z Ráje. Její housle nebyly stradivárky. Ale byly plné nevyřčených, nezpívaných tónů. Byly, pravda, lehce rozladěné. Ale ta rozladěnost vyzpívala svět. Vyzpívávala lidské myšlenky. Vyzpívávala Ticho.

Když přicházel, její vlčí oči se přestaly soustředit na protější stěnu špinavého podchodu, na jeden červený bod, možná kapku krve od večerní bitky. Její oči se přesunuly na Něj. A lehce štěkly. Přivolávaly jej vytím. Byl to vlčí zpěv. Ona však navenek zůstávala chladná. Vlastně skoro bez hnutí, jen ruka jí prováděla naučené pohyby smyčcem po strunách. A šťavnatá ústa mechanicky vydávala šťavnatá slova. Celá byla vlastně úplně apatická vůči jeho příchodu. Jen ty oči vyly. Ti dva se setkali. A políbili.

Pomalu se stmívalo. To tričko, končící lehce pod prsy, teď končilo pod krkem. Její prsa byla jako chmýří pampelišky. Byla jen chvilková. Políbíš li, odfoukneš. Laskal její bradavky a ony se pomalu zvedaly k rozletu. Ona spustila ruku s houslemi podél těla. Smyčec jí vypadl. Prsty se jí chvěly. Ale zůstávala chladná. Zůstávala chladná jako nohy karmelitek. Studila. Ale on ji líbal. Třikrát a tisíckrát. Nenechal se odradit. Nastalo Ticho.

Stála a hrála a nikdo jí nehádal věk. Stála a hrála a mluvila zpěvem za celý svět. Celá seschlá až na šťavnaté rty, trávila muže božskými jablky. A zase k ní přišel. A zas jí líbal váben vytím vlčím. A jejím tělem. Den ode dne křehčím. Každý den stejný. Každý den jiný. Přicházel silný. Odcházela slabší. Každý večer stejně, ale jinak. Jednou byla Jitřní, jindy Večerní, pak zas Polední. Vábila, vyla- líbej, odfoukni. A on líbal. A ten zase foukal. A ten poslouchal. A ten byl mámen. Opojné ticho tříštilo se o skla. A jako hebký, šedý holoubek, lámalo si vaz.

Byl večer. A jí nezbýval už čas. A tak seděla doma. Špatně otevřené víno i s korkem pila. A svýma očima jen jeho přivábila. Tím, že jimi vyla.

Jen on miloval v tichu mlhu vlčí. A její tělo. Těžce čím dál křehčí.