Kuchař

*

Často jsem se dříve honosil tím, jak umím vařit. Mezi námi - zase až tak velká sláva to není. Je pravda, že dneska už něco umím a je stejně pravdivé, že už se dneska zase nechlubím jako dříve, nebo když už, tak méně okázale.

Někdo se vařit naučí tím, že pomáhá mamince. To bývají dívky, které již v útlém věku tuší, že vařením dokážou spíše zaujmout vyhlídnutého mládence, či muže, rozmazleného maminčiným kuchařským uměním. Jiný se naučí tak, že má mlsnou pusu, hluboko do kapsy, což mu brání v návštěvě restaurací, které vaří na úrovni. Někdo se naučí tím, že má od dětství vyhraněný zájem o vaření jakožto druh umění, jehož výsledkem jsou všeobecně oblíbené artefakty. Někdo se vyučí kuchařem, protože v kuchařském učilišti se na nějakou tu trojku nekouká, pokud nepřipalujete pravidelně jíšku, mléko a buchty. Možná, že by se našlo ještě více kvalifikovaných důvodů, proč se člověk naučí vařit, mně jde dnes ale o kategorii, do níž patřím já.

Pokud bych se oprostil od spousty negativ, která jsem postupně ve vojančině našel, byla pro mne - v tomto směru - vojenská služba doslova požehnáním. Vynechám vše, co patří do jiných povídek a přeskočím vše, co se odehrálo při mé službě vlasti do devátého ledna roku tisícíhodevítistéhopadesátéhosedmého. To jsem byl na vojně právě sedmdesát dní. Při ranním rozvodu do zaměstnání, či prostě - při ranním nástupu torza naší roty, jejíž podstatná část byla ve stráži a praporních službách, se postavil před naší jednotku zástupce velitele praporu pro zásobování, nadporučík Tábor, zvaný Golem. Tento osmadvacetiletý šéf týlu zvíci stopětadevadesát centimetrů, stošedesát kilo, s hlasem překvapujícím eunuchoidním timbre, přivítaný velitelem roty:  "K uvítání zleva - vlevo hleď! Soudruhu nadporučíku, rota obrněných transportérů..." skoro kvikl: "Děkuji, soudruhu kapitáne! Všiml jsem si, že nejste letci. Velte pohov!" - "Roto: pohov !" a byl pohov, a v každé hlavě otázka »co asi zase ten Golem chce?« Golem se nadechl, vyfoukl špačka cigarety ze špičky, podíval se do dírky, jestli je průchodná, znova se nadechl a trochu jako by zadýchaným, vysoko posazeným hlasem pravil: "Potřebujeme dva muže do kuchařského kurzu. Kdo z vás je kuchař? Nikdo... "zklamaně vydechl. "Kdo z vás je řezník? Zase nikdo? Tak pekař? Ani pekař? Tak, do prdele, kdo aspoň trochu umí vařit?"

Vedle stojící Pepík Veselý špitnul: "To známe - kdo umí vařit... když se přihlásíš, tak tě pošle umejt hajzly..." Můj smysl pro absurdní situace mi zavelel a moje ruka vyletěla do výše. "Vojín..." - a vyslovil pochybovačně moje jméno, "...vy?" a nevěřícně (celkem oprávněně) zavrtěl hlavou. "Vy umíte vařit?" "Jo", povídám, "ale jestli je potřeba umejt hajzly, tak to umím taky!" Potajomky jsem uvažoval, že je lépe mýt záchody, ostatně udržované v poměrné čistotě, než šaškovat pořadově na execíráku, zvaném buzerplac. K mému překvapení však Golem nezkoumal dále mé kuchařské umění. Dneska nahlížím, že to bylo dobře, konečně - to jsem věděl ihned, vzápětí, nakonec to bylo jedno - to měl teprve jednoho kuchaře. Druhého ne a ne získat dobrovolnou formou, takže nakonec prohlásil: "Éééé - hele, vojín Veselý, vy jste tam něco vojínu Koutkovi špital, nezajímá mne co, předpokládám, že to bylo něco k tomu kuchařskému kurzu, takže asi o tom něco víte. Budete druhej kuchař!" a bylo vymláceno - Pepík nespekuloval na ulejvku, nepředstíral, že něco umí a nakonec jsme na tom byli stejně. Výběrová dvojka - já skoro stodevadesát a Pepík nejmenší vojenskou míru - stopětapadesát cenťáků...

V kuchařském kurzu samozřejmě byl důraz spíše na práci; vojančiny, zbraní a pořadové přípravy bylo mizivě málo a ještě na úrovni, nad kterou by mnozí velitelé-pěšáci ohrnuli nos. Prostě bylo nám celkem hej. Trochu práce, trochu učení, málo vojenství a celkem dost vycházek. Co jsme si, my bažanti, mohli přát víc? Na konci kurzu jsem věděl něco o surovinách, potravinách, uměl jsem "rozbourat" prase, ba i hovězí zadní čtvrť, krájel jsem cibuli bez brečení, ale z vlastního vaření jsem toho zase moc neznal. Do čočkové polévky jsem dal ocet (vždyť maminka do čočky ocet dávala!), guláš jsem začal vařit odzadu (na osmahlou cibuli nejdříve papriku, pak mouku a nakonec maso. Výsledek: guláš byl nakonec hořký od přepálené papriky), vejce se zelenou paprikou nikdo nejedl s výjimkou pár Maďarů, kterých bylo u útvaru asi deset a kteří měli pusy vysmolené již z domova; tajemství bylo v tom, že jsem nezjistil, že papriky byly pálivé jak čert a já jsem je ani nespařil (což by jistě bylo trochu pomohlo).

Prostě nedostatků bylo dost a dost, ale časem jsem se jich zbavoval a ke konci vojny jsem dokonce šest neděl s úspěchem zastupoval Zdeňka Vlka, kuchaře vyučeného a brilantního, ve vojenské závodní kuchyni - a když říkám šest neděl znamená, že nebylo k mému vaření závažných připomínek. Dokonce jsem namísto obvyklých dvou jídel dělal až šest! Jak? Jednoduše - napůl jsem upekl, napůl udusil hovězí a vepřové. Nakrájel jsem je na porce. Šťávu s tukem jsem rozdělil na tři díly. K jednomu hovězímu jsem z jedné třetiny udělal omáčku s pokrájenou okurkou - a byla znojemská. Druhou třetinu jsem zahustil mlékem a moukou, přidal rozmixovanou zeleninu z polévky, koření - a byla svíčková. Třetí třetinu jsem zahustil, trochu hořčice, dva řezy natvrdo uvařeného vejce - a byla štěpánská. Podobně jsem upravil i vepřové. Celkem jednoduše jsem z jednoho masa udělal hamburskou (omáčka z té tak zvané svíčkové, trochu hrachu, pokrájené kyselé okurky a vařené mrkve, tymián), vepřoknedlozelo a z odřezků segedín.

Práce to bylo dost, ale bavilo mne to. Přišel civil. Najednou jsem zjistil, že mne nebaví vařit jen pro sebe. Někdy se mi podařilo uvařit na nějaké oslavě, nebo dokonce i na svatbě. Jenže málokdy... Většinou jsem nanejvýš koupil kus masa, udělal jsem si třílitrový hrnec guláše a ten guláš jsem jedl týden. Příště jsem podobně týden »sjížděl« plněné papriky, další jiné jídlo a tak to šlo až do doby, kdy jsem se začal holedbat před jednou dívkou svým kuchařským »uměním«.

"Copak," zeptala se po mém vytahování se, "...uvařils' dnes k večeři?"

"Jó, dneska? no - dneska mám chleba se sádlem..."

Strašná sranda - smála se tak dlouho, nohy křížem - až jsem se bál, že se jí něco stalo. Za ten smích se jí mstím už pětapadesát let.

Nic mne to nestojí – právě jen těch pětapadesát let vaření...