Tvrdý dopad

Nemohla uvěřit tomu, co se právě dozvěděla. Seděla tam a ani se nesnažila zamaskovat svoje pocity. Panebože, jak byla hloupá! Myslela si, že pro něho znamená víc.
Pořád tomu nemohla uvěřit. Že ji občas neodepisoval na zprávy, s tím už se smířila. Vždycky jí to vysvětloval tím, že nemá čas. A i když si říkala, že by si mohl těch pár minut najít, vždycky mu uvěřila. Byla na sebe naštvaná. Jak jenom mohla být tak slepá??? Na druhou stranu tomu stejně pořád nechtěla věřit… Říkala si, že to může být i jinak. Nechtěla se smířit s tím, že ho ztratí. Znamenal pro ni dost. Ale ona pro něho asi ne. Splnila „svůj účel“ a teď už ji nepotřeboval. Celé ty čtyři roky na střední a vlastně i teď, když už byli 2 roky venku, mu věřila. Pořád si myslela, že ji považuje za kamarádku. Jenže se asi spletla.
Byla zoufalá. Nevěděla, co má dělat. Začala si uvědomovat, že ji asi opravdu jenom využíval. Dokázal ale působit tak přesvědčivě. Musel se u toho dobře bavit, když viděl, jak mu to všechno žere.
Vždycky si myslela, že není tak povrchní. Že je to prostě jenom jakýsi způsob obrany, že si nechtěl nikoho pouštět k tělu. A taky si naivně myslela, že jsou kamarádi a že o něm něco ví. Nevěděla nic.
Ne, nedokázala se s tím smířit. Proč jí na něm muselo tolik záležet? Co pro ní vlastně udělal? Když o tom tak přemýšlela, tak skoro nic. Jenže i to zdánlivé nic pro ni dost znamenalo.
Co o ní vlastně věděl? Co mu dávalo právo si s ní takhle hrát? Nevěděl, co prožívá, nevěděl, jak jí svým chováním ubližuje.
Ona ho milovala. Věděla, že u něho nemá žádnou šanci a nechtěla, aby to věděl. Nedokázala říct, proč ji tolik přitahuje. Snažila se na něho zapomenout, ale nešlo to. Chtěla s ním být aspoň kamarádka a myslela si, že je. Ale asi nebyla. Navíc zjistil, co k němu skutečně cítí. Tohle nechtěla. Bála se, že se jejich vztah změní. A asi ano. Měla pocit, že se jí od té doby vyhýbá. Ale bylo to už celkem dlouho. Už ho nemilovala, ale pořád jí na něm záleželo. A možná že pořád ještě víc, než by mělo. Prožili spolu spoustu věcí a to přece nešlo jen tak zapomenout, hodit to za hlavu a jít dál… Ne, tohle ona nedokázala.
Kdyby aspoň věděla na kolik mluvil pravdu. Najednou měla pocit, že všechno, co jí říkal, ve skutečnosti necítil. Že ji prostě jenom potřeboval a všechno to dělal proto, aby mu věřila. Teď už ji nepotřebuje, tak proč se dál snažit…?
Tohoto okamžiku se bála celou střední. Bála se, že už ho nikdy neuvidí, že ho ztratí. A teď to tady bylo. A ona tomu stejně pořád nedokázala věřit.
Přemýšlela, co má dělat. Na jednu stranu věděla, že by se na něj měla vykašlat a zapomenout, protože to stejně už nemá cenu, ale na druhou stranu se s tím prostě nedokázala smířit. Chtěla by s ním o tom mluvit, chtěla by, aby jí to řekl do očí. Ale nevěděla, jak to zařídit. Potřebovala by ho náhodou potkat. Bohužel tuhle náhodu neuměla zařídit. Věděla, že když mu zavolá, tak jí to nezvedne, když mu napíše, nejspíš zase neodpoví… Nechodil už ani na třídní srazy. Potřebovala s ním mluvit. Chtěla to slyšet od něj, že je konec. Třeba si jenom něco špatně vyložila… I když o tom už začínala pochybovat. Ale dokud tu byla aspoň malá naděje, pořád věřila.
Byla na sebe naštvaná. Sakra, proč si nedokázala přiznat, že ji jenom využil?! Udělala přesně to, co chtěl. Možná to věděl od začátku, že ho miluje, a proto se tak choval. Ale když o tom přemýšlela, tak prostě nemohla věřit tomu, že všechno, co udělal, nebyla pravda. Vždycky se k ní choval tak pěkně… To přece nejde, člověk nemůže takhle hrát… nebo jo?