Děti

Maminka mi říkala ať tam nechodím...
Říkala mi to.
Maminky mají vždycky, vždycinky pravdu. Tak to teda říkají, ty maminky.
"Maminka ti neříkala aby jsi sem nechodil?"
No jo, jasně že mi to říkala, ale co jim ted budu povídat...
"Mě maminka říkala abych se od takových lidí držel dal, takže to říkala určitě i ta tvoje. Nebo snad ne?"
Jasně že jo.
"A proč jsi ji neposlechl... Mohlo to teď byl jednodušší.
Kdyby jsi ji poslechl, tak bys tu nebyl a já bych tě nemusel zabít. Proč jsi neposlechl maminku?"
Já vím že mi to říkala. Opakovala to snad každy den. Od rána do večera.
"Tonicku, nechoď k takovým lidem" říkala vždy.
A poslechl jsem ji?
To bych tu asi nebyl že.
Kéž bych ji tehdy poslechl.
Nemusel bych ho teď zabít.
Nebo on mě.
Jeden z nás to nakonec jisto jistě své mamince natře...
"Vidíš, ty jsi mi rikala abych tam nechodil, ale já tam šel. A víš ty co? Ten druhý teď svoji mamince takové věci říkat nemůže..."
Už teď vidím jak se bude maminka tvářit … Jak já ji to tím natřu.
Chudák maminka Františka, ta to tak natřené mít nebude.
Kdybych měl řetězy, určitě bych jíma teď zachřestil. Jako aby František pochopil, že jsem došel svého rozhodnutí … Mamince to natřu já , ne ty.
Ale já žádne řetězy nemám.
Tak jsem alespoň zašustil tím lanem, které mám uvázané kolem rukou a nohou. Dost výhružně jsem jím zašustil.
František si toho ani nevšiml.
Ale kdyby si toho všiml... No to by bylo, hned by se začal bát , že to mamince už nenatře. Že bude mít jeho maminka nakonec pravdu, když mu říkala aby sem nechodil. A jistě mu to říkala . Stejně jako ta moje.
"Františku, nechoď k takovým lidem !" To mu určitě říkala .

Teda pokud je jeho maminka alespoň trošku taková jako ta moje. A vsadím se, že jsou si dost podobné.
"Honzíku ?"
To byla Honzíkova maminka z vedlejšího pokoje.
"Františku , kdo je Honzík ?" Zeptal jsem se mého věznitele .
"Toničku , Toničku … ty tu ještě někoho schováváš? Kdo je Honzík ?"
"Honzíku , co tam děláš ? A proč je zavřeno ?"
Zase ta Honzíkova maminka , copak neví, že Honzík tu s náma žádný není ?
"Toničku, kdo je sakra Honzík?"
"Honzíku, jdu dovnitř .."
"Žádný zasrany Honzík tu s náma není!" To jsem byl já, Honzíkova maminka už začínala být dost otravná.
"Toníčku ? Toníčku, jakto že jsi tady, myslela jsem, že jsme s Honzíkem domluvení. Že si tě nebude vodit. Stalo se něco Honzíkovi Toničku?"
Strach v jejím hlase byl teď citit i přes ty zavřené dveře.
Zachřestila klika u dveří.
"Toníčku , řekni Honzíkovi aby se mi ozval!"
Znovu to lomcovaní klikou.
Kdyby jen věděla , že tu je i František …
To by ty dveře vyrazila.
Nebo by použila požární sekyru … jako minule tatínek.
Ale tatínek už s náma není. Ne potom co tu byl naposled František.
Toníčku, a je Honzík v pořádku? Šel bys mi otevřít dveře abych ti mohla dát kakao ?
Honzíkova maminka je hodná , ví že mám rád kakao. Dělá ho skoro tak dobré jako moje maminka.
Ale jak bych ho teď asi vypil , když mám zavázané ruce a nohy ?
"Jak bych ho asi teď vypil , když mám zavázané ruce a nohy, co myslíš ? " Křikl jsem k zavřeným dveřím .
"Jo , jak by to asi udělal, co myslíš ?" Křikl František.
"To-to-to- Toničku, je tam s tebou ještě někdo ? Je tam František ?" Mamince přeskakuje hlas.. jako tehdy tatínkovi.
František vstal a šel jí otevřít. Třeba nakonec není tak zlý, jak doktor říkal .
Chvilku se dívá na maminku , František je možná dokonce hodný , povídá si s ní.
Chvilku si povídali a pak si šel sednou zpátky ke mě.
"Toníčku , maminka je unavená , dívej musela si lehnout. Dokonce vylila to kakao. "
František měl pravdu, maminka ležela ve dveřích do pokoje a kolem ní se rozlevala hnědo červená tekutina. A kolik jí bylo. Maminka mě má asi ráda , donesla ho hodně. Kde je jen ten hrníček .
Tak to nebylo nakonec tak hrozné, že jsem tam šel.
"Vidíš maminko, šel jsem tam a nikomu se nic nestalo…"
--------
Mnohočetná porucha osobnosti
Základním znakem poruchy je přítomnost více osobností, které se střídají v přebírání kontroly nad chováním postiženého jedince. Ten má tedy v sobě přítomno více osob, přičemž navenek se vždy projevuje jen jedna z nich. Každá z těchto osobností jako by si žila vlastním životem, má své charakteristiky, obvyklé vlastnosti, zvyky i svou historii. Některá z osobností může být velmi výbušná a agresivní, jiná naopak submisivní a bojácná. Jednotlivé identity se mohou lišit i po stránce fyzické, např. mohou mít různé nemoci, být praváci či leváci. Lidé, kteří touto poruchou trpí si však tyto různé identity neuvědomují a v době, kdy nad jejich myslí převezmou kontrolu, často popisují ztrátu paměti. Jedna osobnost si tedy není vědoma prožitků ostatních identit. Přechod mysli z jedné osobnosti do druhé je obvykle náhlá.