Po žebříku téměř až do nebe

Jednu nezanedbatelnou dobu jsem byl profesionální hasič na Kladně. Každá práce, kterou jsem v životě dělal, měla nějaký smysl, ale tahle určitě největší. Stále se něco dělo více či méně nebezpečného, ale občas i úsměvného.

Jednou volala paní, že má dítě zamčené v bytě a nemůže se k němu dostat. Bylo to v desátém patře. Vyjeli jsme s automobilovým žebříkem, pro případ, že by byl zapotřebí. Po příjezdu první cesta vedla po schodech ke dveřím zmíněného bytu, který byl ale důkladně zamčený a pokud nehoří, nebyl důvod k vyražení dveří, takže následovala operace číslo dvě a to opření žebříku o budovu, vystoupat do desátého patra a otevřít ventilačku okna na balkóně. Vloudila se ale drobná chybička. Žebřík dosáhl pouze do devátého patra. Naštěstí na konci žebříku byl ještě metr a půl dlouhý nástavec a zbytek už se dal po mírném zhoupnutí doskočit. Co by člověk neudělal pro dítě. Povedlo se. Otevřít ventilačku nebyl už tak velký problém.

 A tady se ukazují dvě zásadní věci a to, že telefon je užitečná věc, ale nepoznáte kolik je člověku na druhé straně aparátu a to, že dokud máme rodiče, jsme děti. Tomu dítěti bylo přes šedesát a jeho matce přes osmdesát.

Z toho plyne poučení,

chceš-li zažít různých věcí,

nech se vtáhnout do světa dění,

něco dělat, ne jenom keci.