Hvězdy

Laura byla malá holčička. Moc malá. Dokonce ještě menší než ostatní holčičky. A přesto se cítila býti mnohem větší než všichni ostatní. Nikoli výškově nebo šířkově, ona se cítila obrovská úplně jinak. Jen si myslela, že je moc na očích, že je na ni zkrátka moc vidět. Měla pocit, že se nemůže za nic a za nikoho na světě schovat. K tomu všemu jí připadalo, že všichni existují jenom jí. Připadalo jí, že jsou tu všichni jen pro ni, a zároveň jen proti ní. Vše se dá shrnout tím, že byla duševně nepatřičně veliká.
Ale tomu všemu najednou měla býti učiněna přítrž. Ten večer. Ten večer, který se zdál býti tím vůbec nejvšednějším ze všech všedních večerů, které zažila. Lehnout si šla s tím, že den už skončil. S tím že něco výjimečného už nemá nárok se dnes uchytit. Bylo by tomu bývalo jinak, kdyby se nezadívala do hvězd.
Jenže to udělala. Obloha jí v ten moment přišla velká. Větší než její psychika vůbec mohla snést. Celý svět byl na ni moc velký. Vesmír byl větší než ona sama, což by si ještě před vteřinou nedokázala představit. A ten den – ten večer ztratila víru ve svět, která v ní byla tak pevně zakotvená, že se mohla zdát vírou neotřesitelnou. A otřásla jí jediná malinká, nicotná hvězda. Ona věřila tomu svému světu. Věřila světu, ve kterém byla největší. Nejen největší ale také jediná. Ale tenhle nový svět neznala a nevěřila mu. Ten den přestala věřit na všechno. Přestala věřit v sebe, v lidi, a hlavně v osud a systém. Do teď věřila, že všechno co se jí má stát, to se jí také stane. Protože všechno okolí tu bylo do teď jen pro ni, a když bylo třeba tak i proti ní. Ale dosud to nevadilo. Upnula se na to, že cokoli se stane tak se to děje pro ni, a že je ve svém vlastním světě. Tedy v bezpečí. Ale najednou její svět přestal existovat. Pomyslná bublina kolem ní nadobro praskla. Přišla o svou iluzi velikosti. Bůh už nebyl jenom její velká iluze. Jakýsi Bůh teď byl pouze drobounkou iluzí, kterou za to sdíleli všichni lidé. S tímhle se smiřovat nechtěla, a vlastně v ten moment ani nemohla. Proto najednou všechny její myšlenky utichly. Zkrátka zmizely v nenávratnu. Neunesla tíhu sebe samotné. Usnula snad proto, že byla jen unavená. Usnula snad proto, že malí lidé jako ona teď už spí. A ona splynula. Už nemohla vyčnívat.
Když se ráno probudila, vše bylo zdánlivě lepší. Její stará bublina, její stará iluze, to všechno i s jejím velkým světem bylo zpět. Všechna energie, nebo Bůh chcete-li, to všechno bylo zase jenom její. Protože hvězdy zanikly ve svitu slunečním, a zapomněla na ně. Víte, někdy je lepší na hvězdy zapomenout, nebo je alespoň na vteřinku nevnímat. Ona na ně chtěla zapomenout. Ona na ně chtěla zapomenout, protože s nimi nepočítal její starý svět. Pro hvězdy bylo místo jen v tom novém ošklivém světě. Ale tomu dni bylo souzeno, být ještě tím starým jejím dnem. Celý jeden den byl jen její.
Večera tohoto dne, měla stará éra ale zmizet. Měla nastat ta nová, která zpočátku vyhlížela tak nepřátelsky. Stalo se něco, co jí vzalo za srdce. Stalo se něco, na co se nedalo zapomenout jako včera. Tenkrát bublina praskla definitivně. Přestala existovat, jako by ani nikdy nebyla. Zemřela hvězda. Je jedno kdo to byl, a jak zemřel. Jediným podstatným zdá se být to, že to byla slečna, ve které se snad trochu viděla . Ta slečna byla také hvězda. Ale nebyla to jen bezejmenná hvězda. Byla to jedna konkrétní podstatná hvězda, která vyhasla. Byla větší než všechny ostatní hvězdy, které byly na nebi večera předešlého dne. Byla to hvězda, ve které se viděla právem. Jedna mladá šťastná hvězda se spoustou snů a plánů. Znala jí jen letmo, ale viděla se v ní jako by to byla ona sama. A najednou už nebyla. Klidně tou slečnou mohla být ona Laura.
A tohle z veliké holčičky udělalo už definitivně malou. Byla to konkrétně představa, že svět jde dále i bez hvězdy, ať je sebevětší. Svět by šel tedy dále i bez ní. To ovšem znamenalo, že tu není jen kvůli ní. A tak se Laura zmenšila na velikost ostatních malých holčiček. Z hvězdy největší na docela maličkou hvězdičku. Ale dospěla. A to hvězdičky dělají.