Modrá pumpa

Vylezu z vany a zabalím se do osušky. Je teprve půl třetí, ale jsem nervózní jak sáňky na podzim. Ale kdo by na mým místě nebyl mimo? Hrajem s kapelou dva měsíce a máme dnes večer náš úplně první koncert v jednom klubu. Rodiče mě zprvu nechtěli pustit, ale po dlouhým apelování na téma umění, životní šance a podobně jsem je vážně ukecala.
Nepovažuju se za dobrýho hudebníka, ale vím, že naše pětičlenná partička by se beze mě neobešla. Hraju na bass-kytaru a zpívám druhej hlas. Někdy mám i ve zpěvu sólo. Naše kapelka totiž narozdíl od ostatních punk rockových seskupení má hlavního zpěváka kluka.
A kdo vlastně tvoří naši skvělou skupinu s originálním názvem Modrá pumpa? Výše zmíněný hlavní zpěvák se jmenuje Radek, já mám ten druhej hlas a bassovku. Na elektrickou kytaru hraje Marek, bicím vládne náš milovanej leader Honzík. Kromě toho, že ovládání bicích a rytmus má v malíku, je taky perfektní textař. Všechny naše songy složil on. Posledním členem je Markéta, kromě mě jediná holka v kapele. Těsně po vzniku ji přivedl Mára. Choděj spolu asi půl roku a jak náš skvělej kytarista náhodou zjistil, je dost hudebně nadaná. Její hlavní doménou jsou klávesy, ale nedělá jí problém hodit sólo na foukací harmoniku. Je fakt dobrá, hodně kreativní. Někdy pomáhá Honzovi s novýma písničkama. A hlavně je to moc v pohodě holka, hnd jsme si rozuměly a troufám si říct, že se z nás za ty dva měsíce staly dobrý kámošky.
Ve čtyři pro mě přijede Honzík ve svý dodávce, která je polepená vším možným, i když původně byla tmavě modrá, a už v podstatě patří kapele. Takže mám ještě hodinu a půl. Vlasy, ještě dost mokrý, projedu kartáčem. Nerada je fénuju. Škodí jim to. Vědomě jim ubližovat, to fakt ne, na to je mám moc ráda. Jsou úplně rovný, celkem dlouhý. A kupodivu dobře držej účes. Mám je přírodní, tmavě hnědý. No prostě fajn.
Deset minut čučím do skříně s oblečením jak bacil do lékárny. Fakt netuším, co si na sebe na ten koncert vzít. Nakonec, po fakt dlouhým přemýšlení se rozhodnu pro rozdrbaný džíny a pruhovaný červenočerný tričko s jedním dlouhým rukávem.
Jsem tak nervózní, že mi dělá problém zapnout si džíny, takže malování se vyloženě bojím, nerada bych si vypíchla oko. Abych se uvolnila, pustím si na plný pecky cédéčko Jaksi taksi a rozplácnu se na postel jak široká, tak dlouhá. Natáhnu se na poličku pro flašku minerálky a trochu se napiju. Snad čtvrt hodiny jen tak ležím a pobrukuju si texty společně s frontmanem kapely. Cítím se lépe, tak se zvednu, abych se vrhla na zcivilizování svýho obličeje.
Kupodivuse mi podaří udělat si linku do pravýho oka hned na první pokus. Teď levý – a sakra! Tak fajn, jsem úplně klidná, no ne? Fajn. Levý oko opláchnu a jedu na druhej pokus. Vida, hned je to lepší. Nanešení stínů není problém. Mám nový, totálně černý, jsou hustý! A nakonec řasenka. Doufám, že nepřijdu o očička. Ale ne, jsem dobrá. Fakt se mi to povedlo! Jsem prostě šikulka, no.
Nějak rychle ten čas utíká, Honza už venku troubí. Rychle si nandám náušnice, na levou ruku – tu bez rukávu – natáhnu asi patnáct náramků, popadnu kabelku a běžím na chodbu, kde si obuju kanady a přes tričko hodím džínovou bundu. Mrknu do obýváku, abych se rozloučila s rodičema, sledujícíma nějakej pořad, a během těch několika vteřin si vyslechnu snad milion rad. Slíbím, že o půlnoci tu budu, že mě přivezou lidi z kapely, tak nemusej mít strach.
Honzík na mě ohromeně zírá: „No páni! Moc ti to sluší, Evo. I kdybychom hráli příšerně, lidi budou ohromený, jak na tebe budou koukat. Fakt ti to moc sluší. Tak polez, stavíme se pro ostatní a pak ještě do zkušebny pro nástroje a vybavení.
Po dvou hodinách shonu, zdravení, nadávek, nakládání a vykládání konečně zakotvíme v klubu.
„Tak fajn, bando. Zkouška mikrofonů. Raz, dva, tři. Raz, dva, tři…“ Zvukař, kterýho nám zařídil klub, je v pohodě týpek. Myslím, že se jmenuje Tomáš, ale jistá si nejsem, jsem teď plná nových dojmů a pořád se rozhlížím po pódiu. Tohle bude šílený. Už ani nejsem nervózní, začínám se těšit.
Markéta sedí na klíně Markovi, já se opřu o bar mezi Radka a Honzíka. Honza, jako správnej leader nás uklidňuje a opakuje důležitý věci: „Tak jo, za deset minut nastupujem. Pořadí songů si, doufám, pamatujete všichni dobře, ne? Buďte v klidu, když se něco nepovede, nic se neděje, oni nás nesežerou. Hrajem přece pro zábavu. Tak klid a pustíme se do toho.“
Po chvilce pro nás přijde pořadatel. Nastoupíme na pódium a publikum tleská, píská. Evidentně se těšej. To je nemůžem zklamat. Akorát, že když se na ně podívám, ozářená reflektorama, úplně ztuhnu. Nalepí se na mě šílená tréma. Ani se nehnu, nedkážu to. Jsem mimo. Honza uhodí do bicích, ale já prostě nejsem schopná ani blbýho brnknutí do mý milovaný bassovky. Všichni už hrajou a já nic. Markéta se na mě podívá, co se děje, ale já jen, naprosto zmatená, pokrčím rameny. Proboha, tak tohle jsem totálně zavařila. Diváci si toho už určitě všimli a já budu za debila. Zkazila jsem to celý kapele. Ach jo, lidi, mám vás ráda, ale já to fakt nezvládnu, promiňte.
Radek už začíná zpívat, za chvíli bych se k němu měla připojit jako druhej hlas. Markéta je perfektní. Protože v týhle písničce jen chvílema fouká do harmoniky, přejde přes pódium naprosto suveréně ke mně a vezme mikrofon, co tu mám připravenej na zpěv. Trochu poodstoupím, abych jí udělala místo, a jak udělám pár kroků, najednou se uvolním. Zajedu do strun kytary a rozjedu to. Nakonec v prvním songu zpíváme ten druhej hlas s Markétou společně.
Zbytek koncertu je už v pohodě a já se opovažuju říct, že mi to jde. Markéta je skutečná kámoška. Zachránila mě. Nebejt jí, nezvládla bych to. Lidi jsou nadšený. Vynutěj si ještě dva přídavky.
Když odcházíme z pódia, jsemm si jistá. Vybrala jsem si ty nejlepší kámoše, jaký jsem mohla. Podrželi mě a pomohli mi. Bez nich bych to nešlo. Ani mi nic nepřipomínaj, přešli to s klidem a teď jsme všichni nadšený, jak se nám to povedlo. Uznávám, že celkovej dojem byl perfektní. Mám vás ráda, díky.