Jo, děti

Přišel na návštěvu synův kamarád. Oba pětiletí tvorečkové v té době milující palačinky s jahodovou marmeládou a Sandokana. Právě jsem ležíce  opravoval zespoda auto (bylo to v dobách, kdy ještě šlo vlastními silami a prostředky). Ležím si v klidu pod autem Barkas 1000, ale už si nepamatuji, o co přesně šlo. Nejspíš o výfuk, který u těchto aut hodně trpěl.

No a onen synův kamarád přisedl na bobek vedle auta a říkal: „Strejdo, já ti řeknu básničku“ a spustil.

Stalo se jednou v Tibetu

drbal se černoch na hřbetu

jednou mu ruce ujeli

a on se drbal v p….i.

Moje reakce byla adekvátní. Smích se nedal normálně zadržet, ale v tom mi pomohl podvozek auta, o který jsem si způsobil několik krvavých šrámů ve vlasech, kterých jsem v té době měl ještě hodně. Ne vše ale vydrží. Moje rovné tmavé vlasy se daly postupně na ústup, i když je o to nikdo nežádal. Nejdříve se začaly prodlužovat kouty, na temeni se vykroužila tonzura, potom zešedly a nakonec díky chemoterapii zmizely úplně.

Ale pozor! Ta samá chemoterapie mi je po čase vrátila a dokonce tmavší a hlavně kudrnaté. Vzpomněl jsem si hned na film Rozpuštěný a vypuštěný a začal uvažovat, jestli bych neměl odjet do San Franciska.