Zelený přízrak ožívá (14)

* 14 *

Najednou se silně rozpršelo, nebylo pomalu ani vidět na cestu.
Déšť stékal Mojmírovi po obličeji, cítil, že je celý promáčený, vlasy
měl zplihlé a ztěžkly mu, jako by měl na hlavě helmu. Voda mu
čvachtala v botách, kalhoty měl nasáklé, nedal se v nich udělat ani
pořádný krok, jako by byly dřevěné.
Kdyby za to mohl někoho potrestat. Nebo si moct aspoň na někom
vylít vztek. A pořádně! Věděl by i na kom. I když si vždycky
zakládal na tom, že je ateista, nemohl se v tu chvíli zbavit dojmu, že
ten, koho by z toho rád obvinil, teď opravdu sedí někde v kostele a
modlí se, jen aby na něj seslal pohromu. Bídák jeden…! Však já mu
ještě ukážu…!
Zas kolem přejelo nějaké auto, ani nezpomalilo, a jestli ho postříkalo,
nebo ne…? To teď už ani nevnímal, bylo mu to úplně jedno.
A při tom dnešní den začínal tak pěkně. Aspoň pro něj. Dělalo mu
vždycky dobře, když bylo v létě studené, zamračené počasí. Měl přímo
škodolibou radost z toho, jak jsou lidé naštvaní, protože si nemůžou
pořádně užívat sluníčka a tepla…

Ráno, hned jak se vzbudil a viděl oblohu zataženou v celém svém
rozměru, napadlo ho, že by mohl vyrazit za Standou a Růženou.
Určitě je zastihne, v plánu asi nic nemají, to by mu dali snad vědět a
v tomhle počasí nejspíš zůstanou doma. Autobus v pohodě chytil,
teprve během cesty se pořádně rozpršelo. Mohl okénkem pozorovat
promoklé houbaře s prázdnými košíky, rekreanty, ploužící se v pláštěnkách,
naštvané, že se nemohou jít koupat a ani z výletu do přírody
nic nemají. V duchu ho těšilo pomyšlení z toho, že až přijdou na
hotel, nebo na chatu, nebo kde to bydlí, stejně to pro ně žádná výhra
nebude, budou se jen nudit a klepat zimou.
První zádrhel nastal, když u dveří Standova domu několikrát marně
zvonil, a nikdo nepřicházel otevřít. Asi nejsou doma. Nebo…?
Že by na něj zanevřeli. Už dobu jim slibuje, že jim do jejich chalupy
obstará nájemníka a ono pořád nic. A zrovna teď jim přišel říct, že
je všechno na nejlepší cestě.
Nikdo ze sousedů se neukázal, aby se mohl zeptat, jestli někam
neodjeli…
Nezbylo nic jiného, než odejít.
Zajedu do Hřebčic a navštívím příbuzné, napadlo ho najednou.
Docela se těšil; jistě budou mít navařeno a napečeno, jak bývá na
vesnici každý víkend zvykem. Určitě se tam i dobře naobědvá. Měli by
si ho teď i víc považovat, když pro jejich Helenku zařídil přijetí na
střední školu. Při poslední návštěvě mu připadalo, že to berou už jako
samozřejmost, projevy obdivu a vděčnosti nějak ochladly. Dokonce
potom, co se jich zeptal, jak si Helenka ve škole vede, se to snažili
honem nějak zamluvit. To ale na věci nic nemění, jsou to jeho příbuzní
a určitě ho nevyhodí.
Myšlenkami na oběd se zaobíral tak dlouho, až doopravdy pocítil
hlad. Nebudu nic jíst, nějak to určitě vydržím, o to víc mi bude chutnat,
zauvažoval cestou na nádraží. Měl štěstí, ještě si stačil koupit
jízdenku, vlak chytil jen tak tak.
Že to také nebylo zrovna nejlepší rozhodnutí, zjistil hned, jakmile
se ocitl před domem, který už na první pohled působil jako opuštěný.
„Nejsou doma, mladý pane,“ zakřičela nějaká tetka, co šla náhodou
kolem. „Jeli na dovolenou. K moři. Do Jugoslávie. S dcerou a
s vnoučatama…,“ dodala ještě.
„Nevadí, je tady přece ještě bratranec.“ pomyslel si Mojmír, ale
nepochodil ani tam. Bratrancův dům byl taky prázdný. Zdálo se, že
jsou všichni pryč. Neměl se koho zeptat, jen ho napadlo, jestli náhodou
není ve Smutnici koncert - Vochkova Smutnice, nebo tak nějak
se mu říká - ten bývá přece vždycky v tuhle roční dobu.
Nápad ho zaujal tak, že si nepřipustil ani žádnou jinou možnost.
Dojede do Smutnice a tam bratránka s rodinou zcela určitě - a o tom
byl přesvědčený - potká.
Žádný autobus tím směrem nejel, a teď dostával stále větší hlad.
Obchod, kde by si mohl něco koupit, byl už zavřený, hospoda naopak
otevírala až navečer. Přestalo pršet, rozhodl se proto vyrazit pěšky.
Představu, jak dlouho mu cesta může trvat, neměl, určitě se mu
podaří někoho stopnout. A snad se tam v té Smutnici i dobře nají, na
takové vesnické slávě! Jistě ho někdo pozve…!
Ale i tady to odhadl špatně. Šel už drahnou chvíli, všude okolo jen
samá pole a Smutnice pořád nikde. A navíc začalo znovu pršet a déšť
sílil a sílil…
Když se konečně v dálce před ním objevily první smutnické baráky,
byl promoklý, hladový a unavený, pomalu ani nevnímal, co se
kolem děje. Nevšiml si ani, když auto, které ho míjelo, náhle zastavilo
a z okýnka se vyklonil Standa.
„Seš to ty?“ zahlaholil žoviálně.
Mojmír se vzpamatoval…
„Co tady děláš, kde se tu bereš?“ pokračoval Standa a hned otevřel
dvířka, aby k nim mohl přistoupit.
„Přijel jsem vás navštívit a nějak jsem vás doma nezastihl,“ dával
se do řeči Mojmír. „Tak jsem si myslel, že vás určitě najdu tady.“
Chtěl ještě něco říct, ale Růžena se otočila od volantu a skočila
mu do řeči. „Byli jsme v Hradci,“ pronesla důležitě, a teď jedem těm
našim bábám ukázat, co jsme tam nakoupili. Ať taky vidí…!“
„A co ty, jak se ti pořád vede?“ pokračoval v rozhovoru Standa.
„Áále… Nic moc,“ reagoval na jeho otázku Mojmír, stále ještě otrávený
z deštivé cesty. Najednou ale ožil: „Mám pro vás báječnou
zprávu. Tedy, jestli ještě nabídka domu vaší matky pořád platí?“
„To víš, že platí,“ ujistil ho Standa. „Co nejdřív. Sice se nám sem
už vrátila teta. Bratránek s tou svou potvorou na ní akorát kašlali a
jen si užívali… Ještě, že se nám to povedlo tak pěkně zařídit. Tetku
jsme odvezli zpátky do Smutnice a teď jen zbývá, dostat sem taky
toho vola…“ Mojmír nechápal, koho tím myslel, ale Standa to vzápětí
upřesnil. „Toho mýho bratrance! Tady se o ní bude muset pěkně
starat, a ne jako tam, kde jsou teď. Na to my už dohlídneme. A tetku
tam tak zblbli, že si ještě ve vesnici pochvaluje, jaké to u nich bylo
fajn. Jak se tam zdravě jí, a tak…“
„To na ní určitě šetřili,“ vpadla do toho Růžena. „Nedali jí ani maso,
prej jedí jenom samou zeleninu…“
Chvíli byla zticha a nakonec svůj proslov triumfálně zakončila:
„Možná, že ani na maso nemají…“
„Ty Popkovi, ty už mě pěkně serou. Pořád za bábou choděj a oblbujou
ji. Aspoň to přestane,“ pokračoval Standa.
„Ta tady stejně dlouho nebude,“ připojila se znovu do debaty Růžena,
„a pak se bude muset někdo o barák starat.“
„Tak jo, tak to vás hned potěším,“ spustil nadšeně Mojmír, který
teď už docela roztál. Chlápek, co by se sem měl nastěhovat, se rozvádí.
Manželka ho vyhnala z domu, nemá kde bydlet a, a…,“ teď se
na chvíli zarazil, „… spí u známých a…, a v parku na lavičkách… Bude
rád, když vůbec bude mít kam jít.“
„No tak to je fajn,“ pronesla Růžena od volantu.
„No jo,“ zarazil se teď Standa. „Ty jsi ale říkal, že má nějak nemocné
dítě a že sem chce jít hlavně kvůli němu.“
„To neřeš,“ snažil se ho Mojmír uklidnit. „Tady přece vůbec nejde
o toho fakana, na něm nám v tuhle chvíli přece vůbec nezáleží. Ten
ať se v tom severočeským vzduchu třeba zalkne…“ Znovu se odmlčel
a nakonec vítězoslavně dodal: „Potřebujete nájemníka, budete ho
mít…!“
Odpoledne už nepršelo, dokonce začalo svítit sluníčko a udělal se
docela pěkný letní den. Mojmír úplně oschl, na předešlé útrapy skoro
zapomněl a Standovu nabídku, projít se po vesnici, rád přivítal. Pomalu
šli po ulici, až došli k domku Konobržových. Nesly se odtamtud
mužské hlasy, do toho zazněl ženský a bylo slyšet i nějaké dítě. Kdosi
se hlasitě zasmál…
„Zas tam někoho má,“ vykřikla Růžena skoro dopáleně. Mojmír ji
docela chápal. I on by toho chlapa, starého Konobrže, nejraději viděl
někde, jak se plazí po břiše v blátě a ne, aby se takhle bavil a užíval
si sobotní odpoledne. Zvlášť když on sám předtím promokl doslova
na kost. Škoda, že s tím nemůže hned něco udělat…!
„A koho pak…?“ pronesl Standa. Zaznělo to dost ironicky, chtěl
nejspíš ještě něco dodat, ale najednou se zarazil. Chvíli byl zticha a
potom stejně nasupeně, jako předtím Růžena, pokračoval: „Je s ním
ten hajzl, co si s tím mým vykutáleným bratránkem na mě vymysleli
to udání.“
„Jaké udání?“ chtěl se Mojmír zeptat, ale Růžena byla rychlejší.
„Určitě ti tehdy záviděli, že děláš vedoucího na táboře,“ zareagovala
svým typickým způsobem a Mojmír zvedl hlavu. Zajímalo ho, koho
tam Konobrž vlastně má.
Pohlédl tím směrem a strnul…! Rychle se zas otočil a začal dívat
na opačnou stranu. Na terase před domem seděla společnost několika
lidí, mezi nimi Jura se svoji manželkou. Na první pohled bylo zřejmé,
že jsou všichni v pohodě a velmi dobře se baví.