Zelený přízrak ožívá (prolog)

* Prolog *

Již při psaní povídky (novely) Hora Zelného přízraku jsem
uvažoval, pokusit se někdy v budoucnu o její volné pokračování.
Hlavní hrdinové - …náctiletí kluci - dospějí, stanou se z nich otcové
rodin a problémy, s nimiž se začnou potýkat, budou zcela jiné, než ty
klukovské, na něž jen občas zavzpomínají s pocitem určité nostalgie.
Jestliže jsem příhody Jury Tyliška a jeho kamarádů tehdy situoval
do poloviny šedesátých let dvacátého století, bylo jen logické, že
velkou část jejich dalšího života musí nutně ovlivnit normalizace. Děj
jsem umístil do poloviny let osmdesátých, do doby, kdy se o nadějně
vyhlížejících šedesátých letech ještě stále nesmělo příliš hovořit, na
druhé straně však již bylo cítit, že se, byť jen pozvolna, věci začínají
znovu dávat do pohybu.
Na pozadí doby se odvíjejí i osudy jednotlivých postav s jejich
vlastnostmi, charaktery, ale i slabostmi. Ani dávná nevraživost mezi
některými neskončila, má jen poněkud odlišnou podobu a s ohledem
na období, do něhož je děj zasazen, i mnohem nebezpečnější.
Kromě hlavního hrdiny Jury Tyliška se zde objevují i další, s nimiž
jste se v mých povídkách již dříve mohli setkat. Je to Miki, Jurův
spolužák z gymnázia, vyloučený po roce 1970 ze studií i jejich
spolužačka, povýšená, zákeřná „Prmax“ se svým bratrem Mojmírem,
který si s ní, alespoň co se týká špatných vlastností, nijak nezadá.
Právě ona a její bratr se stávají strůjci dalších podrazů. Není se
ostatně co divit, vždyť jejich máma v době, kdy se příběhy
odehrávají, vystupovala jako aktivní soudružka; stejně aktivně se
ovšem chovala i za války, i když na opačném pólu.
Znovu se setkáme s Otakarem Konobržem, starším kamarádem
Jury i Mikiho, původně učitelem, v padesátých letech vězněným za
„velezradu“. Lidská zášť a intriky ho v době normalizace zahnaly do
odlehlé vesnice, shodou okolností té samé, v níž žili i Mikiho příbuzní.
V příběhu je několikrát zmíněn i Otakarův bratr Kryštof, houslista,
který se na počátku padesátých let setkal s „Prmaxinou“ matkou a
s její válečnou minulostí byl velmi dobře obeznámen. Snad právě
proto, krátce po onom náhodném a zřejmě ani pro jednoho z nich
příjemném setkání, záhadně zmizel. I po svém zmizení se ale údajně
občas ukázal - v tmavém obleku, s pouzdrem na housle v ruce - a
vzápětí zase tiše vytratil. Pro jeho tajemné, neobjasněné zjevování se
mu začalo říkat černý houslista a mnohými byl považován za přízrak.
Vystupuje zde i Mikiho bratranec Standa, kterého jste měli
možnost poznat v povídce Snad to dopadne… Po vyučení mu vidina
možné kariéry, která s ohledem na chybějící vzdělání a neschopnost
si ho doplnit, nemohla být jiná, než politická, zcela změnila chování
i způsob myšlení. Z normálního kluka se stal náhle nadutec,
předstírající významné postavení a povyšující se nad své okolí.
Standova manželka Růžena – dceruška z rodiny stranického
funkcionáře, přihlouplá, jednoduchá, typický příklad maloměšťáka,
lačnícího po majetku, hledající každou příležitost ke svému
zviditelnění mu přitom sekunduje.
Jsou zde naznačeny i epizody z předešlých knížek, kupříkladu pod
koberec zametený Mojmírův incident z doby, kdy působil jako vedoucí
na pionýrském táboře.
Kromě hlavních klukovských hrdinů, které známe ostatně z první
povídky, mající své předlohy v určitých lidech (pokud se poznali, tak
doufám, že se na mne nebudou zlobit), jsou ostatní osoby fiktivní,
jejich jména smyšlená a jakákoli případná podobnost s někým konkrétním
je tedy čistě náhodná.
Podobné je to i s epizodami: mnohé mohou upomínat na
skutečné události oné doby. Nepředstírám, že jsem si některé pro
svůj příběh vypůjčil a upravil, v reálu se ale odehrály s jinými lidmi,
na jiném místě, a někdy i s důsledky daleko dramatičtějšími.