Zelený přízrak ožívá (17)

* 17 *

Máš tady nějakou obálku,“ řekla Tonička Jurovi, hned, jak večer
přišel domů.
„Co by to mohlo být?“ podivil se Jura, a začal si obálku ze všech
stran prohlížet. Měla velký formát, nebyla na ní známka ani poštovní
razítko a nadepsaná byla jen jeho jménem a zkrácenou adresou.
„Někdo to hodil jen tak do schránky,“ upřesnila Tonička svoji
předchozí informaci; patrně si povšimla Jurova udiveného výrazu.
„To vidím,“ zamručel Jura, a obálku rozdělal. Nacházela se v ní
složka papírů, sepnutých kancelářskou sponkou, popsaná na stroji,
ale kvůli množství rukopisných poznámek a různých vsuvek byl text
dost nepřehledný. I tak se pokusil si to přečíst, a užasl…!
Obsah výtvoru byl poměrně zmatený. Místy měl charakter reportáže,
jinde spíš připomínal osobní hodnocení nebo životopis, jedno ale
bylo jasné. Někdo se snažil na jeho úkor pěkně vyřádit a dokonale ho
zdiskreditovat. Lži a polopravdy, které tam o něm, ať to byl kdokoli,
napsal, tvořily hlavní náplň toho pamfletu. Pisatel nešetřil ani jeho
rodinu, Tonička byla líčena jako přihlouplá vesnická husa, neschopná,
pohybovat se v normálním civilizovaném světě, synové byli zralí pro
sociální ústav a jeho rodiče si vzal na mušku taky: potomci ruských
buržoustů, kteří před socialismem utekli do kapitalistického Československa,
kde je to ale po roce čtyřicet osm - dobře jim tak prevítům -
stejně dostihlo.
Přešla ho chuť číst dál a vztekle s tím mrštil na podlahu…
To ti zas píše nějaká milenka,“ zavolala na něj Tonička z kuchyně,
ale tentokrát bylo jasné, že to vážně nemyslí. Příhodu s několika
„milostnými“ dopisy se podařilo Jurovi díky jeho přátelům, Wolfgangovi,
Norbertovi, ale i Otouši Konobržovi uvést na pravou míru a ona
to nakonec uznala.
„Pojď si to přečíst, je tam taky o tobě,“ vybídl ji, ona ale nechtěla.
„Přečti mi to sám,“ vyzvala ho, no Jura v žádném případě neměl
chuť, dokonce ani sílu, ve čtení pokračovat.
Potom ještě dlouho přemýšlel, jak se to k nim do schránky dostalo.
O tom, kdo je autorem si byl stoprocentně jistý, ale co tím chtěl
u všech všudy sledovat? Ještě, že se máme do dvou týdnů stěhovat,
pomyslel si. Takhle to k sobě budeme mít přece jenom dál, a podle
přísloví: Sejde z očí, sejde z mysli, bychom snad už konečně mohli
mít od něj pokoj. Kdyby ho ale chtěl pisatel pěkně naštvat, tak by mu
poslal už opravenou kopii a ne tenhle počmáraný šmírák. Nebo že by
tak šetřil, že se ani nenamáhal, udělat si při přepisování kopii. Opravený
výtisk zřejmě někam poslal. Ale kam a komu? Na vedení podniku,
aby mu to pěkně pohnojil? Uličnímu výboru, nebo čemu, v místě,
kam se má teď stěhovat? Nebo na obě místa, a třeba i někam jinam?
V tu chvíli ho zamrazilo…
Možná je to Timurův poslední pokus, jak mu před přestěhováním
ještě ublížit. Je teď zrovna ve stavu nemocných a tak má na tyhle
hovadiny asi i mnohem víc času. I když, rozumně vzato, po tom, co
ho potkalo a co se o něm ve městě říká…
Kdyby aspoň věděl, kam všude to poslal, mohl by případně kontrovat
tím, že by začal poukazovat na jeho jisté zdravotní problémy.
Stejně to bylo dost zajímavé. Pod kopcem, obecně nazývaným Skalka
- s kamarády ho kdysi přejmenovali na Mont Wšs, a ten název se
kupodivu i mezi některými lidmi ujal - našli nějací lidé, jestli turisti,
houbaři nebo jezeďáci, to Jura nevěděl, Timura ležícího na zemi
v dost zbědovaném stavu. Nejprve se mu sami pokusili pomoct, nakonec
zavolali doktora. Timur, jakmile přišel trochu k sobě, začal
mumlat něco v tom smyslu, že ho vyhodili z vlaku a potom na něj
číhal kdosi, převlečený za místní strašidlo - černého houslistu. Při
dalším šetření to upřesnil: z vlaku ho vyhodil mladý průvodčí, a když
odtud chtěl odejít, protože mu vlak nechali ujet, potkal přestrojeného
jakéhosi Otakara Konobrže nebo jeho bratra - jsou si prý strašně
podobní - a ten mu vyhrožoval.
Vyšetřováním vyšlo najevo, že Timur ráno odjel z Remešova ranním
rychlíkem, všiml si ho výpravčí, a několik místních lidí to dosvědčilo.
Rychlík náhodou mimořádně zastavil na Soutěsce a tam ho také
zahlédl výpravčí, co měl službu. Výpravčím byl shodou okolností starý
Habura, Jurův dobrý známý. Podle Timurovy vrávoravé chůze usoudil,
že předtím asi dost přebral a proto ho z vlaku vyhodili. Potíž byla
jen v tom, že průvodčím na rychlíku nebyl mladý muž, jak Timur
tvrdil, ale naopak mladá slečna. Ani vlakvedoucí, který také mohl
přicházet v úvahu, jeho popisu neodpovídal; to byl naopak už starší
pán, těsně před důchodem.
V tom byl první zádrhel. Další nastal, když Timur neustále prohlašoval,
že potkal Otakara Konobrže nebo jeho bratra. Otakar Konobrž
měl, jak se také zjistilo, perfektní alibi: byli zrovna s manželkou na
zájezdu v Budapešti a odtamtud si sem nemohl jen tak odskočit, ani
kdyby chtěl. Jeho bratr je už víc jak třicet let nezvěstný, údajně žije
v Západním Německu, ale nikdo o něm nic neví…
Timura si nechali nějaký čas v nemocnici na pozorování, nakonec
ho pustili s verdiktem: únava z přepracování. Od té doby - trvá to už
několik týdnů - je v pracovní neschopnosti. Měli z toho s Toničkou,
když jim to Habura vyprávěl, dost psinu, hlavně z jeho „přepracovanosti“.
Smáli se zřejmě předčasně. „Přepracovaný“ Timur, jak se zdá,
doma rozhodně nezahálí. Zbývá ovšem otázka, proč ten výtvor poslal
i jemu. Zřejmě tuší, že s tím nebude moct už nic dělat a bude se jen
užírat nejistotou a zlostí.