Kočičí máma, asi.

Vyjel jsem autem směr práce, a sotva jsem ujel tak kilometr z mírného svahu, spatřil jsem před sebou kočku jak je skloněná k jiné, menší kočičce.
Zastavil jsem, hodil blikače, a smutně jsem se zahleděl na ty kočky.
Dost mě to vzalo, opravdu dost smutný pohled,
a bylo mi také hnedka jasné, že patří k sobě.
I přesto, že jsem od nich stál tak pět metrů, živá kočka, která očichávala tu druhou, se ani nehla.

Byl to vážně smutný pohled.
Věděl jsem také, že když odjedu, další auto za mnou jistě zajede i tu druhou.
Otočil jsem se, a vzal ze zadní sedačky leták od Makra a vystoupil z auta.
Živá kočka na mě nijak nereagovala, až do té doby, když jsem od ní byl vzdálen tak tři metry.
Pak, ale přeci jenom odběhla, a já tak mohl vzít větší mrtvé kotě, s rozpáraným břichem do letáku, a odnést ho do nedalekého křoví.
Když jsem sedal do auta, tak už jsem jen zahlédl prázdnou silnici, a měl jsem trošku dobrý pocit, že ta druhá kočka neskončí taky pod kolama jiného auta.