Nezapomeňte na své nejbližší

A tam, kde se minulá staletí rozprostíraly hostinné louky a pastviny obdělávané spokojenými vesničany, dnes se tyčilo pět velkých stavení, z každého trčíc jedna obrovská věž, naň byla posazena stříška, mému oku nedohledna. Svítilo li slunko, byla poseta několika set miliardy drobounkých, lesknoucích se kamínků, takovou tu mělo slunko sílu. Chodíval jsem sem velmi rád, neboť jsem zde vždy našel sílu a další odvahu do mého, dnes už velmi křehkého, života. Byl jsem tu velmi často, ba dokonce jsem vydržel sedět celé dlouhé týdny. Toto by řekl někdo z vás, normálních lidí, ale pro mne to nebyly tak dlouhé týdny. Byly to pro mne pouhé minuty, ne-li sekundy. Ani jsem nevěděl a už přede mnou utekl celý můj život. A utíkal velmi rychle ani jsem nestačil postřehnout jak. Ale i toto vyléčily výjimečné účinky zdejšího slunka a prostředí, které vždy, když jsem zde odpočíval, odpočívalo se mnou, jakoby také nikam nepospíchalo, jako já. Nemohl jsem tomuto místu uniknout ani ve svých snech, které mne provázely každičkou noc. Byly to překrásné sny a vždy mne žádaly, abych zase přišel na své, ve trávě vysezené, místo. Okolo zurčel nevelký potůček plný třpytivé vody lesknoucí a protékající okolo oválných kamenů, usínajících na písečném dně. Chladil jsem si v něm bosé nožky. Voda studěla, ale nikdy ne tolik, abych chodidla zase vytáhl. Bylo to nádherné a smutné zároveň. V tom pocitu blaha jsem zapomněl na svůj předchozí život, který byl také velmi krásný, a hlavně na své přátelé, kterých jsem si nevážil. Mnohokrát mne prosili, abych jim pomohl s jejich problémy, ať už s malými nebo závažnějšími, jako bylo jejich choré zdraví. Vždy jsem sliboval, že pomůžu, ale vždy jsem na ně zapomněl kvůli svému, na trávě vysezenému, místu. A proto : nikdy nezapomeňte na své přátelé, neopusťte je jen kvůli překrásným věcem, které přinesou to dobré jenom vám a ne nikomu jinému. Pamatujte…….