21.

21. května
Luděk omámeně sledoval, jak svět kolem něj plynul. Připadalo mu, jako by se díval na film, který někdo přetáčel dopředu a zapomněl ho zase zpomalit. Nějak tak se podle něj musí cítit lidé, kteří skočí z mrakodrapu. Skáčou lidi vůbec z mrakodrapu? Luděk sice nikdy u mrakodrapu nebyl, ale dokázal si představit, že tam bude nějaká ochranka. Auto zastavilo.
„Je červená,“ řekla Aneta, když si všimla Luďkova zmateného pohledu. Luděk bezdušně přikývl, ale zmatenost z jeho pohledu nezmizela. Nebyl totiž zmatený z pohybu auta. Popravdě úplně zapomněl, že v autě je.
Před dvacet minutami mu Aneta zavolala, že mamku odvezli do nemocnice. Stále tomu nemohl věřit. Vždycky mu připadala tak velká a všemocná.
Před patnácti minutami pro něj Aneta přijela. Jeho vlastní auto měla zrovna jeho exmanželka. Tedy ta první. Auto znovu zastavilo.
„Jsme tady,“ řekla Aneta, i přesto však z auta nevystupovala. Luděk se pomalu začínal probouzet zpátky do reality. Hitová pop písnička tohoto léta hrála z rádia, zatímco se sluneční paprsky odrážely od stříbrné kapoty. Byl to prostě krásný den.
„Myslíš, že umře?“ zeptal se Luděk. Oči měl přišpendlené na dálniční známce.
„Je to možné,“ odpověděla mu Aneta. Snažila se přitom chytit jeho pohled, ale nešlo to. Nechtěl se na ni podívat. Nechtěl se podívat na možnost, že by mohl žít zbytek svého života, bez jediné ženy, která ho kdy opravdu milovala.
„Každý někdy umře. Já vím, že je to těžké slyšet, ale i mamka je jen člověk,“ snažila se ho sestra, dále připravit na nejhorší. On to však mermomocí odmítal.
„Neskáčeš trochu? Ani nevíme, co se stalo. Mohla jen omdlít z dehydratace,“ řekl Luděk defenzivně. Věděl, že to není férové. Přece jen to byl on, který začal se smrtí a teď to házel na ni. Bylo mu to však jedno. Chtěl, ne, potřeboval z toho udělat něčí vinu.
„Je jeden způsob jak to zjistit,“ byli její poslední slova, než odešla z auta.
Luděk chvíli seděl, ale nakonec se také rozhodl vylézt ven. Nemohl v tom nechat mamku samotnou.

21. září
Aneta spěšně psala zprávy snad všem kolegyním, že už jede. Neměla v plánu tam být tak dlouho, ale Luďkova hysteričnost je vždycky zdržela. Není to tak, že mamku neměla ráda, ale neviděla, jak jí věčný brek pomůže. Popravdě si nebyla jistá, jestli ji i chemoterapie pomůže, ale co jiného měli dělat.
„Zaboč vlevo. Je to rychlejší,“ poručila Aneta bratrovi, který tentokrát seděl za volantem. Ten jí na to odpověděl opovrhujícím frknutím, avšak doleva zabočil.
„Co?“ zeptala se ho. Věděla sice, proč frkl, ale chtěla to slyšet od něj. Už nějakou dobu na tuhle diskuzi čekala
„Nic,“ odpověděl. Potlačovaný vztek z něj však přímo kapal.
„Jestli máš nějaký problém, tak to prostě řekni. Nemám náladu na tvoje pasivně agresivní manýry,“ tlačila dál. Byl mezi nimi zatuchlý vzduch a ona měla v plánu ho za každou cenu vyčistit.
„Jenom mi připadá zvláštní,“ začal mluvit Luděk.“ Že se zajímáš víc o nějakou schůzku, než o rakovinnou vlastní matky. Vím, že jsi ji nikdy neměla moc ráda…,“ Aneta ho původně chtěla nechat se vymluvit, ale plán se zhroutil ve chvíli, kdy narazil na její citlivé místo.
„Vím, že na to občas zapomínáš, ale je to i moje matka. Samozřejmě, že ji mám ráda!“ řekla Aneta prudérněji, než původně zamýšlela. Ano, sice se s matkou občas hádali. Dobře, často se hádali, ale to neznamenalo, že ji neměla ráda.
„Proto si utekla z domu a zlomila ji tak srdce? Protože jsi ji měla moc ráda? Víš, kolik probrečených nocí jsem s ní zažil? Je ti vůbec jasné, kolikrát jsem ji musel přesvědčovat, že není špatná matka?“ Luděk nepatřil k lidem, kteří by se lehce naštvali. Vždycky se snažil vidět všechno, z pohledu druhé osoby. Byla to jedna z mála věcí, kterých si na sobě cenil. Avšak teď to nešlo. Roky potlačovaného vzteku se vydrali ven jako gejzír.
„Ale to je ten problém. Ona nebyla dobrá matka. Ne pro mě. Když jsem já byla malá, tak jen pracovala od rána, až do večera. Zůstávala jsem vzhůru i do půlnoci. V šesti letech jsem zůstala vzhůru do půlnoci, jen abych ji mohla vidět. A víš, co ona udělala, když přišla? Začala uklízet a řekla mi, ať jí tam nepřekážím. Promiň, ale to mi jako dobrá matka nezní,“ řekla Aneta. Snažila se přitom napsat ještě nějaké zprávy, ale ruce se jí v rozrušení třepali, a tak hodila mobil do kabelky.
„Byla to těžká doba a… ,“Luděk se snažil svou mamku obhájit, ale Aneta neměla v plánu ho nechat.
„Vždycky je těžká doba. Já jsem zažila těžkou dobu, ale o své děti jsem se starala,“ skočila mu do řeči. Poté se hluboce nadechla a trochu se uklidnila. Trochu.
„Ale to je jedno. Cokoliv řeknu, tak ty tomu nebudeš rozumět. Podle tebe je mamka svatější, než samotný Ježíš,“ sykla na něj jedovatě.
„Co to má sakra znamenat? Jen protože mám rád svojí mamku, tak jsem najednou divný. Víš, většina z nás má ráda své rodiče,“ ohradí se, už naplno rozzuřený Luděk.
„Ale většina z nás si je nechce vzít?“ sykla Aneta.
„O čem to sakra mluvíš?“ zeptá se.
„Víš moc dobře, o čem to mluvím? Proč si myslíš, že už jsi dvakrát rozvedený, a proč ti žádný vztah nevydrží déle, než dva roky? Ty totiž nechceš partnerku, ale matku. A pokud s tím nepřestaneš, tak budeš navždy sám a nikdo s tebou nevy…,“ Aneta znovu nabírala páru, když v tom auto prudce zabrzdilo. Kdyby neměla pás, už by čelem narazila do přihrádky. Podívala se na Luďka, ale ten jen chladně řekl: „Jsme tady. Tvoje kancelář.“
Otevřela pusu, aby něco řekla, ale poté ji znovu zavřela a jen vystoupila ven.

21. října
Luděk si sedl do kožené sedačky, zapnul si pás, otočil kličkami a připravil se na jízdu. Ale nemohl se přesvědčit, aby sešlápl plyn. Tentokrát jezdil sám. Už měsíc se s Anetou střídali a vždycky jel jen jeden. Už měsíc spolu pořádně nemluvili.
Dneska byla řada na Luďkovi. Byla řada na něm, ale nemohl se k tomu odhodlat. Prostě mu to nešlo. Vytáhl tedy klíčky a sedátko posunul, tak nízko, že už na něm ležel.
Slova jeho sestry se mu celý měsíc pomalu zarývala do mysli. Je možné, že měla pravdu. Jeho druhá exmanželka, mu řekla něco podobného.
„Nemůžeš ode mě očekávat, že se ukážu jen, když mě potřebuješ a zmizím, když mě máš dost. Mám taky vlastní pocity, potřeby a problémy. A dokud to nepochopíš, tak tohle nebude fungovat,“ řvala na něj při jedné z jejich častých hádek.
A co teprve jeho syn. Ano, Luděk měl syna. Byli mu teď tři, ale jednou vyroste a bude potřebovat otce. Pořádného otce, který mu pomůže se navigovat světem.
Luďkovi bylo jasné, že jestli jeho matka umře, popadne ho smutek, zarmoucení a naprostá zdrcenost. Ale teď věděl také, že mu to dá šanci se stát lepším člověkem


21. listopadu
Aneta třískla dveřmi auta a rukou praštila do koženého volantu. Zvuk ohlušujícího troubení se rozlehl nemocničním parkoviště.
Už byla dospělá žena s úspěšnou kariérou, třemi dětmi, manželem, rodinným domem a dokonce měla i toho psa, ale její matka jí stále dokázala rozdrásat nervy.
Už dva měsíce se s Luďkem střídali v tom, kdo bude k matce jezdit. Už to byli dva měsíce, co za ní jezdila a dělala, co ji na očích vidí. Přesto matka mluvila jen o Luďkovi.
„Luděk mi natřepává polštář třikrát. Luděk mi do pití dává méně šťávy, teď je to zase moc málo šťávy."
Nezáleželo, jak moc se Aneta snažila, jak moc platila za nejlepší léky, jak moc po nocích zůstávala vzhůru a četla si o nejnovějších léčbách. Matka prostě nikdy nemohla říct, že ji miluje.
Aneta se pozastavila. Nebylo ji jasné, odkud se tohle vzalo. Nikdy nepatřila k ženám, které by vyžadovali obrovské ukázky afekce. Poprvé řekla svému manželovi, že ho miluje po třech letech, co se znali. Prostě to pro ni nebylo nijak důležité. Byla to jen slova. Slova, která od své matky nikdy neslyšela.
Aneta si myslela, že je smířená s matčinou smrtí. Myslela, že už si s ní řekla, všechno co potřebovala. Teď však zjistila, že s tím tak smířená není a je ještě jedna věc, kterou chce od matky slyšet.

21. ledna
Automatické dveře se s menším zdržením otevřeli a chladný zimní vítr je přivítal jako staré přátele. Aneta i Luděk šli v tichosti a jediným zvukem bylo křupání sněhu pod jejich nohama.
Jen co došli k autu, oba šli na stranu řidiče. Jejich oči se setkaly. Oba dva chtěli řídit. Oba dva chtěli dělat něco, co odvede jejich myšlenky od doktorových slov. Aneta ukázala na kavárnu, která s nemocnicí sousedila. Luděk přikývl.
Opatrnými kroky pokračovali po zasněžené cestě, až k malé útulné kavárničce. Kromě usměvavé pracovnice uvnitř nikdo nebyl. Oba sourozenci si sedli ke stolu, který se nacházel co nejdále od dveří. Objednali si pití, a pak seděli v tichosti.
„Myslím, že nemá cenu chodit kolem horké kaše. Doktor to řekl jasně a je zbytečné to zamlžovat,“ prolomila nakonec ticho Aneta.
„Mluvíme tady o Eutanázii. Víc „zamlžené“ téma snad, ani neexistuje,“ odpověděl Luděk. Věděl však, že má jeho sestra pravdu.
„Takže necháme jí žít, nebo ukončíme její utrpení. Myslím, že volba je jednoduchá,“ pokračovala Aneta a poznámek svého bratra si nevšímala.
„Taky si myslím. Bude lepší, když jí necháme umřít s důstojnosti,“ řekl Luděk svůj názor. Aneta na něj nevěřícně koukala. Nebyla naštvaná. Na vztek neměl, ani jeden z nich dost energie. Ale nevěřila tomu, co slyší.
„Ne. Neexistuje něco jako důstojná smrt. Smrt je prostě smrt. Měli bychom jí nechat, aby strávila co nejvíce času s těmi, které miluje,“ řekne Aneta. Teď byla řada na Luďkovi, aby kroutil nechápavě hlavou. To on však neudělal. Místo toho se mu na tváři objevil melancholický úsměv.
„Normálně bychom se teď začali hádat o eutanázii a proč je dobrá nebo špatná, ale musím se přiznat. Moje důvody jsou hlavně sobecké,“ řekne Luděk. Jeho sestra chce něco říct, ale gestem jí naznačí, ať ho nechá mluvit.
„Přemýšlel jsem o tvých slovech. Měla jsi pravdu a nejen ve vztazích. Celý svůj život jsem vždycky počítal s tím, že cokoliv udělám, cokoliv pokazím, mamka tam bude, aby mě chytla. Ale teď ze mě bude otec. Nesmím už spoléhat na ostatní, ale ostatní musí spoléhat na mě. A když mamka…,“ Luděk se pozastavil. Jeho oči začaly získávat skleněnou strukturu.
„Když mamka umře, tak tě to donutí něco dělat,“ dokončí za něj větu Aneta. Ale v jejím hlase není, ani hněv, ani znechucení.
„Nemám právo tě soudit,“ řekla nakonec. „Moje důvody jsou přinejmenším stejně sobecké jako ty tvoje. Chci, aby matka žila, protože chci...protože chci, aby řekla, že mě miluje,“ dostala ze sebe nakonec Aneta.
Číšnice jim přinesla oběma teplé heřmánkové čaje. Teplá vůně se rozlévala mezi sourozenci.
„Jsme špatné děti?“ zeptal se Luděk.
„Myslím, že jsme jen lidé,“ odpověděla mu Aneta.