Vteřinové lepidlo

 

To je název, to je vynález! Malý zázrak světa. Věci se dokáží vlivem osudu rozbít také během vteřiny! Ale co pak? Pak přichází smutek, žal nad ztrátou a přemítání „coby kdyby“ nebere konce. Ano, takto jsme již v minulosti oplakali nejeden hrneček či vázičku.

Samozřejmě to šlo opravit, ale tenkrát zdlouhavě a těžce. Výsledkem byl pak ošklivý předmět s pokřivenými jizvami, který nám už na věky věků připomínal naši tehdejší nešikovnost, nebo dokonce, nedej bůh, naši ukvapenou prchlivost.

Pokud se vám však tyto neblahé události stávají častěji, je podle mě nejlepší, z hlediska zachování duševní rovnováhy, předmět doličný okamžitě vyhodit. Zapomenout na sebelepší lepidlo a udělat, obrazně řečeno, tlustou čáru. Já vím, zní to krutě, ale na světě je tolik krásných nových a celkem levných věcí, které mohou nahradit onen důkaz našeho selhání a tím nás zbavit možného skrytého duševního traumatu...

 

Z toho mi teď tak nějak vychází, že konzumní styl našeho života není až tak zavržení hodná nenažranost křesťanských tlusťochů, ale duševní sebeobrana proti depresi z vlastní neschopnosti žít... Žít tak, abychom ukázali sousedům v nejbližším okolí, že jsme spokojení, spořádaní a dobří. A jejich případná malá závist nám budiž tou pravou útěchou.

Obchodní řetězce tohle už pradávno vědí, protože mají zaměstnány vzdělané projektové manažery, kteří spolupracují i s psychology, aby tu masu lidí, kteří jsou smutní, že rozbili vázičku, mohli podpořit.

 

Z psychologického hlediska, by se mohlo také stát, že si člověk koupí výrobek a on mu neupadne, nezmokne a ani ho nerozkouše pes . Prostě to funguje do „roztrhání“ baterií. Tak to není dobře. Taková věc nás pak totiž neustále irituje svou neskonalou věrností.

Slouží nám tak spolehlivě, jakoby říkala: „Vidíš ty bečko sádla, jak mě potřebuješ? Co by sis beze mne počala. Musela bys přepínat ručně viď?“

Vidím teď, že asi hovoříme o televizním ovladači, což zřejmě vyplynulo z příkladu těch baterií, ale věřte, že se to dá delegovat i na kterýkoli jiný předmět.

 

A teď tomu asi nebude věřit, ale moderní člověk už dávno netouží po věci, která mu bude sloužit věrně po celý celý život, protože byl mu připomínala jeho mládí a také to, jak ona stále dobře funguje na rozdíl od svého majitele... Proto také vymírají i klasická řemesla. Namátkou třeba švec (pro mladší čtenáře opravář bot). Pár se jich ještě najde, ale jen ti co rozjeli uměleckou výrobu kožené galanterie v ručním provedení, pro nejbohatší snoby. Na opravu boty si sáhnou tak jednou za měsíc a to jde o pár kousků kožených kozaček pro místní divadelní soubor.

 

A o čem jsme to vlastně původně mluvili? O vteřinovém lepidle? Aha. Je to zázrak a mají ho všude, ale úplně všude. Kamkoli vkročíte, je k dispozici v ceně do dvaceti korun. V supermarketech u pokladen, v papírnictví i v tabáku, večerky ho mají v trhacích platech hned vedle dveří za pět korun. Není možné ho nesehnat kdekoli, třeba i v neděli. Je to dobře, protože to nám dodává víru, že kdykoli budeme chtít něco slepit, můžeme hned. Vlastně, málokdo si ho koupí, ale ví, že může. A to je to podstatné.

 

Skoro se mi zdá, že toto levné vteřinové lepidlo má úplně jiné poslání než lepit. Je to symbol jistoty. V dobách dávno minulých byly křesťanské kříže s Ježíšem Kristem také umístěny v různých místech dědiny. Malé či velké byly v hostincích, koloniálech, nejen v kostelech. Pokud to jinak nešlo, postavila se i malá kaplička v polích, aby si unavení pocestní a zoufalí tuláci uvědomili, že zázrak se ještě může stát.

 

Tak takhle já vidím to vteřinové lepidlo. Symbolizuje víru v záchranu jednotlivce a společně s armádou baterií do našich dálkových ovladačů, nám dává jistotu, po které my jako digitální pocestní a tuláci po své vlastní zemi, tak zoufale toužíme.

 

Ještě před pár dny jsem tato fakta nevěděl a šel si koupit takhle večer do večerky (jak jinak) než vteřinové lepidlo. Pochopitelně, co byste asi čekali.

„Anó pané mamé...za stó, nebó miň?“ zamrkal očičkama starý čínský marťánek a na malý okamžik tak zastavil proud své výmluvnosti.

Znám ho už několik let, jak prodává v naší ulici a mnohokrát jsem u něj nakupoval. I on mě dobře zná a i přesto si neodpustí svůj malý obchodní rituál.

„Ahój, mám tobě cigaret za osumdesát?“ vyjednává.

Jeho mladá dcerka, která ho občas zastoupí, když on potřebuje na záchod, už mluví takovou češtinou, že bych se já mohl za tu svoji občas i zastydět.

„Chceš cigaret za sedumdesát pět?“ trvá neoblomě na další slevě. Zřejmě mě chce získat jako zákazníka na bezkolkové cigarety. Kdyby to alespoň řekl na rovinu.

 

„Ne, já dneska nechci cigarety, já potřebuji lepidlo.“ snažím se artikulovat co nejlépe, aby mě pochopil.

„Na jidlo tady bagetá a salát z kočička, ale to né zviřátko. Nebój, kytička!“

„Kočička že je kytička?“ žasnu pobaven jeho sdělením.

„Ty to neznat?“ viditelně se zhrozí: „ty teda nebýt v lese na jaro a netrhat si tam ten chlupatej klacek do vázy?“

Jeho dcera, která stála opodál připravena k simultánnímu překladu, kdyby se otec ocitl v slovní nouzi, náhle zčervenala a přiložila si dlaň před ústa. Pak rychle odběhla na záchod a bylo slyšet několikeré spláchnutí.

„Co jé, cholka bláznivá? To má tu tubertu, ale to není moc. Uzdraví samo, až vdá.“ uklidňuje mě s nejistým úsměvem.

„Možná ji zaskočil ten kočičí chlup, když jsme o tom tady tak mluvili“ uklidňuji ho, ale ve skutečnosti se královsky bavím.

Bylo vidět že to poznal a trochu se urazil: „Vy tady myslet, že my jíst kočky, ale to nepravda!“

„Ne, já ti věřím, to ne zvířátko, ale kytička.“ vyhrknu se slzami v očích a už se nemohu zdržet vodopádu smíchu.

Můj nový přítel Liong moc nechápal, čemu se tak směji. Nevěděl, jestli nemá běžet za dcerou na záchod a nechat všechno zboží napospas mě, nebo pokračovat v rozhovoru.

„Ty myslet, že ji zaskočila kytička?“

Chtěl jsem to už ukončit, protože mi docházely slzy smíchu a taky jsem už potřeboval být doma, abych si přilepil vteřiňákem jeden malý kanónek na modelu válečné lodi Bismarck, který mi ukloval kanár, když dostal od manželky vycházku...

„Ne, já myslet, že ty vzít dceru k doktorovi a tam zkontrolovat jestli ji nezaskočil v jaru ten chlupatej klacek do vazičká.“ přizpůsobil jsem mluvu Liongovi.

„Aha, ja zeptám. Ty tady cigaret dva karton davam za rada.“

„Hele, já chci jen tohle jedno vteřinový lepidlo za pět a budu redy.“ pravila moje slavnostní nálada.

„To ty nechtít, tam v tuba jen vzduch, proto pět korun.“ osvětlil mi.

„Ty prodáváš vzduch v tubičce za pět korun?“ podivil jsem se docela zklamaně.

„Ne, já prodávám tuby s nápisem vteřinové lepidlo, ve kterých je kromě kapky lepidla devadesát procent lidská naděje, že vše jde napravit a spravit.“ opáčil zjihle: „ zatím mi toto lepidlo nikdo nereklamoval.“ dodal absolutně spisovnou češtinou.

 

Odcházel jsem domů pěšky jen pár ulic a smích mě už dávno přešel. „Přemýšlel jsem o budoucnosti a naději, co nesu v té malé tubičce za pět korun. Jestli mi alespoň slepí ten kanón na lodi, nebo mi pomůže i jinak?

Vlastně mi už pomohla, mám nového přítele Lionga, co mi dluží dva kartony cigaret....