Světlonoš

Ten den nebyl ničím výjimečný. Stejný jako všechny pozdně prosincové dny v lidském životě. Člověk se uprostřed noci probudí v dětském pokoji. Kolem dokola růžovo-fialové stěny. V měkké posteli hřeje načechraná peřina s nenapodobitelným nádechem dětství. Žaluzie v okenních tabulkách vrhají strašidelné stíny.
A zase je ti deset. Přistupuješ k oknu a zasněně koukáš na hřbitov na protější straně ulice. Obzvlášť v dušičkovém čase připomíná mysteriózní labyrint, svět skřítků a tajemných záhad. Kde se najednou vzal ten stříbrný jednorožec cválající od lesa? Celý svět je tady teď s tebou ve fialovém pokoji. Vybíháš na balkon a chytáš první sněhové vločky rozpouštějící se na teplé kůži. Tady v tom okamžiku noci je skutečný život. Čistota a pravdivost niterného transu. Myslel sis, že tak čistý už nikdy nemůžeš být. A věčnost pomalu proniká do tebe.
Záblesk světel projíždějícího automobilu na pár chvil prosvěcuje pokoj. Procitáš. Ne, v dětském zrcadle na stole není dětská tvář. Místo desetiletého snílka se v něm zjevuje hrůzná podobizna. Rýhy pod očima, ztrhaný obličej, zarostlá tvář. Fyziognomie - tělesnost dějin.
Ležíš tu ty. Nebo snad jen zbytky tvé hmotné existence. A iluze je rázem pryč. V rohu odporný bílý potkan s nádorem v břiše velkým jako pomeranč se pokouší prohryzat z klece ven. Tvrdá matrace drásá ohnutý hřbet. Pod tenkou přikrývkou tělem třese zimnice. V centru hřbitova monumentální kříž s Kristem, kterému urazili hlavu. A urazili Boha. Galony chlastu točí hlavou a znemožňují spánek. Jsi líný jít se podívat k oknu, necítíš vůni mladistvých tužeb. Na to teď není čas. Potřebuješ rychle usnout, melancholie tu nemá místo. Kolik povinností tě ráno čeká? Zklamaný minulostí děsíš se ze zítřka. Dva rohypnoly s vodkou a rána kladivem do hlavy.
Tolikrát jsi chtěl zkusit pozorovat svůj život. A teď je tady s tebou donaha obnažený v malém dětském pokojíčku. Na stropě nad postelí běží jako němý tragikomický film. Teď můžeš konečně všechno pochopit. A ty otáčíš hlavu do polštáře. Není nic těžšího, než vydržet sám se sebou.
„Jsem noční chodec. Nemůžu v noci spát, a tak bezcílně bloumám městem,“ oslovil mě starší muž asi tak kolem sedmdesátky, když jsem něco po půlnoci před domem odhrnoval sníh. „Televizi nemám, na knihy téměř nevidím, ale se vším podstatným už jsem se v životě stejně asi setkal.“
Odložil jsem lopatu a připojil se k němu. Ploužil se pomalu, už nikam nespěchal. V ruce držel dlouhou tyč s ohořelým hrotem. „Léta letoucí tady dělám světlonoše. Zapaluji oheň v lucernách, ve kterých vyhaslo,“ vysvětloval můj společník. „Lidi venku nepotkávám, přestože ve spoustě oken se dlouho do noci svítí. Slyšet jsou jen psi, jak po sobě na dálku pořvávají každý z jiné části města. Někdy jako by si nadávali, jindy zní teskně. Prostě tak nějak cítím, že pravda je někde tady venku.“
Obešli jsme školní zahradu, prošli meruňkový sad i park a u kostela se posadili na lavičku. Jeho dvě nasvícené věže zářily daleko do ztemnělého kraje.
„Nezlobte se, ale můžu se vás na něco zeptat?“ pokusil jsem se rozpoutat konverzaci, „vždycky mě zajímalo, jaký je to pocit být na konci. Netrápí vás, že už nic nebude… že už vás nic velkého nečeká?“
Stařec mezitím rozsvítil pár svíček, které nosil po kapsách. Když dosedl zpátky na lavičku, upřel na mě nezkalený, živoucí pohled: „Stejně to pro mě nikdy nebylo důležité. Člověk je celý život tažen okolnostmi. Nejdřív ničemu nerozumí. V momentě kdy dospěje, přijdou děti. Potom vnuci. Sem tam dá o sobě vědět smrt. Teď už můžu jen číst svůj příběh jako dávno napsaný román, v němž už toho nejde zas tak moc změnit. Každá událost, každá ztráta je ale nedílnou součástí příběhu, bez níž by ten román nebyl skutečný. Na druhou stranu, nemám co ztratit, a to je pocit k nezaplacení. Kdyby teď všechna bolest přišla ke mně, myslím, že bych ji dokázal přijmout a všechnu s pokorou vstřebat.“
„Takže jste se vším smířený?“ nedalo mi to.
„To ne. Vždy to byl jen nepatrný záblesk věčnosti, který jsem letmo, jen tak koutkem oka zahlédl, a hned zase zmizel pryč,“ posteskl si a z výrazu jeho obličeje bylo zřejmé, že ho to trápí.
Sílící vítr srážel kouř z komínů k zemi a vháněl jej dolů do ulic mezi domovní zástavbu. Vzpomínal jsem, jak jsem loni v zimě na troskách staletého smrku právě takhle pozoroval polární noc. Desetistupňový mráz mě řezal do tváře. Vichr zlověstně hučel v korunách stromů. Oheň, jenž za ten den spolykal všechny větve mohutného velikána, připomínal uprostřed zasněženého lesního palouku žhavé oko pekla.
„Cítíte ten dým z uhlových kamen? Přísahal bych, že úplně stejně voněl i tenkrát, když jsem se jako dítě vracíval po celodenním bruslení na rybníce promrzlý domů a těšil se, jak maminka sundá z kamen hrnek s teplým čajem ze sušeného ovoce. I ten kostel tu stál dávno předtím, než jsem v něm začínal ministrovat, než jsem se v něm oženil a pokřtil v něm svého syna. A stejný sníh poletoval vzduchem, když jsem na stráni za městem pochovával svoji ženu. Nejsme závislí na prostoru a čase. Kdo nehledá věčnost, dojde k nicotě,“ vyprávěl s klidem člověka, který skutečně nemá co ztratit.
Často jsem o těchto věcech přemýšlel, ale stejně jsem na tom nedokázal nic změnit. Zdi vytvořené v mé hlavě byly příliš pevné. Rozednívalo se, první pekařské vozy rozvážely čerstvé křupavé pečivo. Byl nejvyšší čas odebrat se do postele.
„Představa, že jakýsi bod prozření - vy ho nazýváte koncem - musí nutně přijít až ve stáří, je zcela mylná. Mezi námi dvěma totiž není pražádný rozdíl. Oba máme stejnou možnost, nezáleží na tom, zda jsme staří, či mladí. Klidu lze dosáhnout v každém věku. Ale stojí to hodně úsilí, jen málokterá duše se k němu propracuje,“ snažil se smysluplně zakončit naši rozpravu.
„Ani nevím, jak mě to napadlo, ale stále se snažím pochopit, kam vlastně směřujeme. Dost možná, že vůbec nikam. Někde jsem četl, že jsme jako řeka, která končí v písku,“ uvažoval jsem nahlas.
„Víte, někdy koncem září jsem byl stejně jako dnes na noční pochůzce a po strništi se procházeli pávi. Člověka od určitého věku už nic nepřekvapí. Když je vyplašil štěkot psů, ohlédl jsem se a k nebi se vzneslo hejno holubů. Rozumíte, co tím chci říct?“ utvrzoval se, že jsem ho správně pochopil.
„Asi ano,“ špitl jsem tiše, abych zakryl rozpaky. Než se stihneme zamyslet, bývá vše rozhodnuto. Před vilkou s jantarově oranžovými vraty jsme si podali ruce na rozloučenou a odebrali se chytat každý zbytky svého spánku.
Ráno jsem napsal do práce, že už nepřijdu, a pokusil se v sobě vzkřísit člověka. Dcerku jsem místo školy vzal tentokrát do lesa, kde jsme v prašném sněhu stopovali zvěř po jejích stezkách až ke krmelcům a dosypávali do nich trochu suchého chleba přineseného z domova. Sníh prochází dějinami, je projevem věčnosti. Uřízl jsem malou jedličku a na sáních ji nenápadně smýkal závějí. Kdo se svým tátou nikdy nekradl vánoční stromek, jako by nežil.
Když jsme se vpodvečer vraceli schváceni domů, ucítil jsem v třeskutém mrazu zase ten dým sálající z vyhřátých příbytků. Zabušil jsem na kovaná oranžová vrata, za nimiž včera zmizel světlonoš, abych mu popřál klidné svátky. Ale za okny byla tma, a ani z komína se nekouřilo.
„Tam už vám nikdo neotevře. Pan profesor včera v noci zemřel v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Zdraví už mu v posledních letech nesloužilo, ležel tam chudák připoután na lůžko několik měsíců. Zůstal úplně sám. Myslím, že je to pro něho vysvobození,“ zahalekala na mě přes laťkový plot sousedka.
Město bylo vylidněné. Byty skryté za závěsy blikaly nejrůznějšími barvami. Mlčky jsme kráčeli temnotou. Ten večer nebyl ničím výjimečný. Žádná z luceren lemujících chodník v naší ulici už nesvítila. Do předsíně vpadla vůně pečeného čaje.