Bezpečí

Poté, co byl Martin u zubaře hotov, opustil ordinaci a měl namířeno na domluvenou schůzku se svým kamarádem Petrem ze střední školy. Procházel ulicemi Na nádvoří, U květin, Nerudovou, až dorazil do ulice 5.května, kde byla malá kavárnička s dvěma stolky na zahrádce, a protože bylo červencové dopoledne, tudíž bylo příjemně teplo, usadil se venku a čekal na svého přítele, který měl přijít každou chvilkou.

Během čekání neustále přemýšlel nad článkem v novinách, který četl v čekárně u zubaře. Chtěl si ukrátit čas čekání, a tak si zapálil cigaretu. Vtom k němu přišel číšník.
„Dobrý den, mohu nabídnout něco k pití?“
„Dobrý den, dal bych si neperlivou vodu, jestli můžu poprosit. “
„Jistě, jistě, je to vše?“
„Ano, děkuji. “ číšník odešel sotva dva kroky a ozvalo se za ním: „Mohl bych ještě popelník?“
„Ano, ano, ano. Takže jednu neperlivou vodu a popelníček. “
Martin se vrátil k úvaze na článek, který ho neobyčejně zaujal. Přemýšlí a v dálce zahlédl Petra. Petr je vysoký chlapec, který má křivé nohy, černé vlasy a brýle jako John Lennon.

Když přišel k Martinovi, pozdravil ho, usedl vedle něj a nestačil se ani zeptat: „Jak se daří?“ a už tu byl číšník s Martinovou objednávkou. Vrchní položil vodu a popelník na stolek a zeptal se Petra, co si dá. Petr si objednal ledový čaj a číšník opět zmizel ve dveřích kavárny.
„Co ti je? Seš nějakej zaseklej, děje se něco?“ zeptal se Petr sundavaje si brýle.
„Vůbec nic, jen jsem dnes v čekárně četl zajímavej článek. “Petr neprojevoval zájem a jen ze slušnosti se zeptal, o co tam šlo.
„Byl to článek o popravách gilotinou. “odpověděl Martin zamyšleně.
„Cože?“překvapeně zareagoval Petr.
„No ano, o gilotinách...“ odpověděl Martin a zapálil si cigaretu „o popravách, jak se to dříve dělalo. “ pokračoval Martin.
„Aha a to tě tak moc zaujalo, že tady sedíš tak zaseklej?“přerušil ho Petr s nezájmem.
„No...hele Petře,“ vyfoukl kouř „nejde ani o to, jestli mě to zajímá, spíš jsem začal přemejšlet o sobě. Víš, jestli bych se na nějakou takovou popravu šel podívat. Byly veřejný a v tý době to byla normální věc. “
„V jaký době?“přerušil ho Petr.
„18.století“
„To už je hrozně dávno, koho to teď zajímá, co se dřív dělo. Teď už na to každej kašle, věř mi. “ znuděně odpověděl Petr, utírajíce si sklíčka brýlí.
„Ale mně jde přece o něco úplně jinýho, ale jestli tě to nezajímá, tak to nemusíme řešit. “ típl cigaretu.
„Tak promiň, povídej. “
„Víš, Petře, zajímalo by mě, jestli bych měl na to žaludek, podívat se na popravu člověka. Vidět, jak mu odpadne hlava. Představ si to. “ podíval se na Petra „Jen si to představ. Stojíš někde na náměstí, uprostřed je gilotina s katem a vedou tam odsouzence. Všichni, kdo tam jsou, tak vědí, co se stane v dalších minutách. Všichni to ví, ale jen jednoho to čeká. Smrt. Smrt, která bude tak blízko, jak nebyla nikdy předtím. Budeš na ni koukat z bezpečné vzdálenosti. Uvidíš její moc. Přímo! V akci! Jen na to myslím a cítím vzrušení z toho okamžiku. Třeba mě odsoudíš, ale lidská zvědavost nezná mezí. Sice mi morální stránka věci brání v tom, abych si přiznal, že to vidět chci, ale...ale moje lidská zvědavost a vzrušení z nevšedního zážitku mě přesvědčuje, že bych se zúčastnit měl!“ Martin se odmlčel, když přicházel číšník s Petrovým ledovým čajem.
„Máte vše?“ otázal se číšník. Chlapci souhlasně pokynuli a vrchní opět zmizel. Petr nějakou dobu udiveně pozoroval Martina, až se nakonec vzpamatoval a řekl: „Takže tebe vzrušuje smrt nebo pohled na ni?“ Martin neřekl nic a místo odpovědi si zapálil již třetí cigaretu v poměrně krátké době. Nastala delší pomlka, kterou přerušil až Petr svým dotazem.
„A teď si představ, kamaráde, že na to popraviště vedou tebe. Jak by ses cejtil, no? Jakej bys z toho měl asi pocit, co?“
„To je přece absurdní. “ s úsměvem odvětil Martin.
„Ale vůbec ne!“ napomenul ho Petr „Měl bys to přece z první ruky. Byl bys smrti nejblíž, co to jde. To bys přece chtěl, ne?“
„Neříkal jsem přece, že chci bejt popravenej, ale že by mě poprava zajímala. “
„To je typycký!“ zasmál se Petr
„Co je typycký?“ zeptal se Martin nechápavě
„No tohle! To, co tady říkáš. Volně přeloženo: Ať se zlo koná na ostatních, jen ne na mně. Ale máš teda pravdu. Lidská zvědavost nezná mezí. “

V ten moment se oba kamarádi rozhodli debatu ukončit. Změnili téma a asi po třiceti minutách si nechali zavolat číšníka a zaplatili. Odcházeli ulicí 5.května, kde se na konci rozdělili a každý šel svou cestou. Petr přemýšlel nad Martinem a Martin nad tím, jestli by měl žaludek na to, aby se podíval Smrti do tvářet.