Fialka

Byl pátek. Bezem provoněné a sluncem prohřáté květnové odpoledne dráždilo
pootevřenými okny studenty. Konečně očekávané řinčení zvonku. Netrvalo dlouho a školu opouštěli jako při vyhlášení leteckého náletu. Chodbami doklepaly podpatky dívek, které již měly plnou hlavu starostí, co si obléct na sobotní disko či rande.

Rád bych také vyběhl, ale nebyl jsem místní a ke mě domů to bylo trochu z ruky. Lístek oběma směry, stál polovinu mého stipendia a tak jsem zůstával v sobotu i neděli na ubytovně pro studenty, většinou sám. Seděl jsem na jedné z postelí ve velké neútulné místnosti a přemýšlel co podniknu. S prázdnou kapsou to bylo jednoduché. Toulky přírodou s hladovým kručením v žaludku. Ticho v budově z doby Marie Terezie, rušil jen vzdálený klapot psacího stroje.

Sešel jsem do přízemí. Jednotlivé údery jež téměř splývaly a připomínaly déšť
bubnující na plechovou střechu, mě neomylně vedly chodbou k jedné ze tříd, jejíž Dveře byly pootevřené. S radostí jsem zjistil, že je to Fialka. Hezké sedmnáctileté děvče, jsem si takto pokřtil, když mne loňské léto při toulkách přírodou, vyděsil její vlčák Ajax. Za ním se po chvilce z lískových keřů vynořila dívka s kyticí fialek a celá jimi i voněla.

Byla dcerkou ředitele obecné školy, která sousedila s budovou naší školy. Společně jsme od té doby zabíjeli víkendovou nudu, toulkami po okolí. Chovala se ke mně přátelsky a já jsem tuto hranici nepřekročil, až na občasné nevinné škádlení, protože za několik měsíců narukuji na vojnu a co bude dál, je ve hvězdách.

Potichu jsem vešel do třídy a stoupl za si záda děvčete, soustředěného nad psacím strojem. Sklonil jsem se k blonďaté na krátko ostříhané hlavě, potěšil se vůní vlasů a potichu zašeptal: „I love you,” a hned jsem pro jistotu o krok couvl. Nezmýlil jsem se. Stalo se, co jsem předpokládal. Vyletěla jak péro z kanape, a v okamžiku poznání se snažila na mne vrhnout. Stala se z toho malá honička po třídě, při níž mě častovala nevybíravými slovy.

,,Fialko, já to vzdávám, nabízím mír,“ a symbolicky jsem zvedl ruce nad hlavou.
Zadýchaná, v očích jí blýskalo, s ruměncem na tváři se ke mně pomalu blížila.

,,Ale já ne”, bouchla mně pěstičkou do zad.

„Neumíš zaklepat, víš jak jsem se strašně lekla ?!“

"Ty snad trénuješ na mistrovství světa. Nikdy ses mi nepochlubila, že na psacím
stroji takhle válíš”, snažil jsem se odvést pozornost.

,,Nikdy ses mne nezeptal a nezdržuj, musím to dopsat. Měl by jsi vědět, že na
každý ekonomce je to povinný předmět”, a usedla zpět k psacímu stroji. Zvědavost mi nedala a nakoukl jsem jí přes rameno.

,,Fialko, pokud je to milostný dopis, tak podle toho tempa psaní musíš být na adresáta pěkně naštvaná”, škádlil jsem ji.

„Přepisuji povídku jednomu klukovi a moc se mi líbí”.

"Tak on se ti líbí ?” Vzdychl jsem ublíženě.

“Náhodou, je to docela hezký kluk,“ trumfovala.

"Doufám, že naše zítřejší návštěva kina stále platí, když jsi bez varování,
zadupal mou naději, že tvůj věneček s bílý růží obdržím já. Šel bych se z žalu okamžitě opít do němoty, ale nemám v kapse ani vindru.” Zadívala se modrými kukadly ke stropu a prosila pána Boha aby mne nakopal do zadku. Rázně vstala a vystrkala mne ze třídy.

"Už běž, a zítra v sedm večer”! a práskla za mnou dveřmi.

Bylo pravdou, že má kapsa zela prázdnotou, ale v sobotu i v neděli, jsem často
pracoval ve stájích na dostihovém závodišti. Chtěl-li si některý z jezdců, či ošetřovatelů vzít volno, byl jsem po ruce.

Do kina byla hodina volné chůze. Šli jsme pomalu proti proudu Vltavy, nasávali
vůni z čokoládovny Orion a předháněli se v líčení, jak bychom se přejedli čokolády, být tam zaměstnaní. U pokladny kina jsem zakoupil lístky a odstrčil nabízenou pětikorunu.

„Dnes tě Fialko zvu. Celý den jsem riskoval svůj mladý život na hřbetech
dostihových koní. Jsem bohatý a také se těším, jak se budeme držet za ruce, neboť promítají strašidelný film, Pes Baskervillský.“ Bleskla po mě modrými kukadly, ale v hrůzostrašných momentech filmu našla mou ruku.

Cestou z kina jsem bezděčně vsunul ruku do kapsy saka a našel pětikorunu.
Chvilku jsme se o ten kus papírku hašteřili. Nakonec jsem spor vyhrál, ale musel jsem slíbit, že příště si lístek koupíme každý ze svého. Doprovodil jsem Fialku ke škole a domluvili jsme si na příští odpoledne výlet k soutoku Berounky s Vltavou.

„Ta mrška malá”, Ozval se můj hlas neútulnou noclehárnou, když jsem se svlékal
a opět našel předmět našeho sporu. Netrvalo mi dlouho a nápad byl na světě. Znovu jsem se oblékl, vložil pětikorunu do dopisní obálky a napsal na ní vzkaz.

"Nejkrásnější dívce na zeměkouli.” Loupežník.

Nadšeně jsem vyšel do noci, rozhodnut přilepit obálku na okno její ložnice, o
které jsem již dávno věděl. Jeden nikdy neví, kdy to bude potřebovat. Slezl jsem třímetrovou zeď na školní dvorek a opět, po hrubých kamenech zdi, vylezl k oknu. Bylo otevřené. Měsíc nebyl v úplňku, ale přece jen dopřál trochu světla.

Fialka spokojeně oddechovala v posteli, na pravé straně úzkého pokojíku. Na
druhé straně jsem rozeznal pod přehozem kryt šicího stroje a na něm podprsenku. To je ono, radoval jsem se představou, jak ráno bude na pětikorunu kulit ty její modré oči.

Trochu jsem se natáhl a obálku, o tu jednu malou horu Říp, opřel. V tichosti
jsem slezl zeď a za chvíli jsem byl zpět v noclehárně. Tetelil jsem se radostí jak jsem to geniálně provedl a těšil se na naši zítřejší schůzku.

Nedočkal jsem se. Nepřišla. Nepřišla ani následující dny na odpolední volejbal.
Měl jsem nepříjemný pocit, že její absence má určitě něco společného s mou noční návštěvou.

Týden uplynul. V návalu zodpovědnosti před maturitní zkouškou, odmítlo několik
studentů jet domů, pevně rozhodnuti věnovat se celý víkend pečlivě studiu. "Věnovali jsme se". V neděle před obědem, z otevřených oken domků vonělo připravované jídlo a já, s partou spolužáků, kráčel k Port Sajdu, jak jsme si jedinou hospodu v okolí romanticky pojmenovali a bylo nám blbě. Vše zavinil student Šourek s demižonem vína.

Pozoroval jsem chlapce, jak si vykračuje se džbánkem pro točené pivo. Připomněl mi mou, vždy ochotnou nedělní úsluhu otci. Náhle jsem na vzdáleném konci ulice zahlédl Fialku. Prostoupil mne pocit radosti a rázně vykročil vstříc. Musel jsem se ovládat abych se nedal do běhu. Když mne poznala, provedla něco co mne velice překvapilo. Otočila se a začala utíkat. Dal jsem se také do běhu. Když konečně marný pokus o útěk vzdala, opřela se o oprýskanou zeď a plaše se rozhlížela ulicí.
Zadýcháni honičkou, jsme beze slov stáli proti sobě a pátrali si v očích. Znovu se
rozhlédla, vzala mne za ruku a donutila k běhu do blízkého průjezdu, zde mou
ruku již nepustila.

„Proč”? Bylo jediné slovo, které mi dovolila říci.

„Mlč, mlč a poslouchej! Co tě to napadlo za pitomost, lézt ke mně v noci do
pokoje?! Máma ráno tu tvou obálku našla a předala jí otci. Následoval výslech a já mu vše o našem handrkování s tou pitomou pětikorunou, řekla. Musel by si jej znát, strašně vyváděl a prohlásil, že zařídí, aby tě ze školy vyhodili. Já jsem si okamžitě byla jista, že to udělá. Znám ho, ale protože jsem se cítila spoluvinná, tak jsem se snažila všemi možnými způsoby, změnit jeho rozhodnutí.

Raději o tom nechtěj slyšet, byl to doposud můj nejhorší zážitek. Po několika
hodinách mých proseb a pláče souhlasil, ale jen pod podmínkou, že s tebou přeruším okamžitě veškeré styky. Já tátovy na to musela přísahat.

Stáli jsme proti sobě, držela mne stále za ruku a já pocítil silný stisk.

„Fialko, omlouvám se za to, co se z mého bláznivého nápadu stalo a čím jsi prošla, ale myslím si, že by mne kvůli takové klukovině ze školy nevyhodili”.

„Vyhodili by tě na hodinu. Ty totiž nevíš, že ředitel tvé školy, je bratr mého
tatínka. Šlo by to velice rychle, protože strýc by řádil hůř, než tatínek.“

Nevím jak dlouho jsme proti sobě stáli beze slov. Vzpamatoval jsem se, až když vzala do dlaní mou hlavu a přitiskla své rty k mým. Než jsem se vzpamatoval z překvapení, byla z průjezdu venku. Na chodníku se otočila.

„ Pepku, po maturitě na shledanou”. Slyšet byl jen vzdalující se klapot podpatků. Vykročil jsem ven z průjezdu a sledoval Fialku jak jí sukénka v běhu poletuje sem a tam, než mi jí roh ulice schoval.

Zvolna jsem se vracel zpět podél vysoké zdi, prohřáté poledním sluncem, přes níž se ke mně nakláněly mohutné hrozny bílého šeříku. Byl nádherný květnový den a já si neuměl vysvětlit, proč se mi do srdce vkrádá smutek. Možná proto, že to bylo naposled?