Smrtka z orloje

Staroměstský orloj
Staroměstský orloj, pro někoho jen velké hodiny, ale pro nás Čechy je to místo spojené s jistým misteriem a tajemnem. Vše v sobě neseme už od základní školy. Každý zná pověst o mistru Hanušovi a proradných konšelech Starého Města Pražského, kteří neváhali vypálit zrak mistra ,aby jejich orloj zůstal jediným a nenapodobitelným. Je zvláštní jak Alois Jirásek dokonale popsal naprosto jedinečnou vlastnost nás Čechů. Naší neúctu ke každému výjimečnému člověku. I když mistr Hanuš orloj podle historických pramenů nesestrojil, je jeho osud v mnohém podobný třeba údělu českým letcům, kteří za druhé světové války bojovali ve Velké Británii a po roce 1948 byli jako zrádci připraveni ne o zrak, ale o svobodu a někteří i o život.
A takových příkladů vděčnosti jsou plné dějiny našeho národa, ale zpět k orloji. Mistr Hanuš ho tedy nepostavil, tak co nás k němu tak přitahuje? Je to snad tím, že leží v samém srdci naší vlasti? Nebo nás láká jeho velikost a to, že zaznamenává čas, tu konstantu, která je ke každému stejně krutá a spravedlivá? Možná pohled na smrtku tahající za zvonek nám říká,že právě v
tento moment stojíme o tu jednu hodinu blíže naší vlastní smrti. Co vlastně ta loutka tahající za zvonek viděla za ty staletí, co je na orloji. Když postoupíme proti toku času o 24 zazvonění nic se nezmění, ale když půjdeme dál otevřou se šokující obrazy. Za které se třeba budeme muset i stydět nebo na ně budeme právem pyšní. Tak pojďme! Smrtka už zvoní!

Zastavení první:
Zvonek zvoní a mrstka vidí davy lidí. Tolik inteligentních a vzdělaných lidí v jeden okamžik neviděla už mnoho let, ale ti lidé se zlobí. Co chtějí? Dělat jen svou práci!Tak proč ji nedělají? Vadí jim ministr. Z mnoha transparentů je vidět jediné jméno David Rath. Smrtka by řekla:"Jděte domů a pomáhejte lidem. Ministři se mění, lékaři zůstávají stejně jako já". Ale ona mlčí.Taková sešlost nemá z jejího pohledu žádný význam. Ona nebude řešit kdo má pravdu.
V jejím dlouhém životě je to jen maličká epizoda. Všichni rychle zapomenou.

Zastavení druhé:
Zvonek opět zvoní a zase davy lidí. Tolik šťastných a hrdých lidí smrtka už velmi dávno neviděla. Co slaví? Na podium vystupují mladí muži, všichni v dresech se státním znakem na prsou. Všude symbol pěti propojených kruhů a nápis Nagano 1998, ale proč jásají není schopná pochopit. Vyhráli snad válku? Ti mladí muži skutečně vypadají jako bojovníci,ale jedinou zbraní je zahnutá dřevěná hůl. Kdyby věděla, že slaví sportovní triumf asi by jim řekla:" Radujte se, ale jen do času!" Ona však mlčí. Je si jistá, že lidé sice nezapomenou,tak rychle jako na boj s ministrem, ale toto setkání šťastných lidí je tak nepodstatnou epizodou, že je zbytečné cokoliv říkat. Jen se smějte.

Zastavení třetí:
Zvonek zvoní a lidí je tolik, jako už dlouho ne. Ani se nezlobí ani se neradují. Ti lidé jsou šíleně odhodlaní. Chtějí snad svrhnout společenský řád a napravit svět? Nemají zbraně jen odvahu. Tak studený listopad už dlouho nebyl, ale jim to nevadí. Mluví k nim lidé z jejich
středu. Nejsou profesionálními řečníky. Smrtka by řekla:" Po letech prázdného tlachání konečně lidé na svém místě". Ale ona mlčí. Možná měla něco říci. V listopadu 1989 byla ta pravá chvíle.

Zastavení čtvrté:
Není čas na zvonění. Na nebi duní letadla, v ulicích je slyšet střelbu a na náměstí je tank.
Na jeho železe se vyjímá rudý pentagram. Znak zkázy a utrpení. Jako mravenci se, kolem nástroje hrůzy, shromažďují bolestí vybičování lidé. Jak chtějí bojovat s ocelovou horou? Nemají žádnou šanci, ale bolest je žene vpřed. Smrtka mlčí. Nemá čas na zbytečné mluvení.
Je jasné, že jí čeká plno práce. Smrt v tento den skosí mnoho nevinných, kterým chybělo vše
kromě odvahy.

Zastavení páté:
Tentokrát nezvoní, ale i tak vidí náměstí plné lidí. Tolik zaslepených lidí tady nikdy nestálo
a už ani stát nebude. Většina těch zbloudilých přišla změnit svět. Aby byl lepší pro všechny.
Na balkon vystupuje podivný muž. Celé náměstí v něm vidí vykupitele. Svého mesiáše, ale smrtka ví svoje. On bude jejím velkododavatel. Dav se utiší a Klement Gottwald říká: " Právě se vracím z hradu…." Smrtka už dál neposlouchá, ví už dost. Dav řičí radostí.Pro teď zvítězili.
Kolik z těchto zbloudilých duší zaplatí svojí víru v komunistického mesiáše životem, ví jen
ona a ta to nikomu neřekne.

Zastavení šesté:
Zvonek zvoní a náměstí je liduprázdné. Rachot dělostřelby se odráží od starobylých staroměstských
domů. Na náměstí vjíždí pancéřový stroj podobný pradávnému ještěrovi. Na jeho zeleném boku svítí sluneční svastika. Kdyby smrtka mohla mluvit, asi by položila jedinou otázku:" Proč je na boku stroje smrti vyobrazen znak štěstí?" Nikdy by nepochopila, že Adolf Hitler nositel zla si hákový kříž vybral za svůj symbol. Bylo by to pro ní určitě příliš fantastické.Ale čas nepřeje otázkám . Ve vzduchu je cítit pach ohně a zkázy. Stroj vystřelil a smrtka by ráda zavřela oči, ale nejde to. Musí se dívat, jak hoří radnice i samotný orloj. Takhle blízko zkáze snad ještě nebyla, ale je klidná. Jen smrt je věčná a ani nositel sluneční svastiky ji nemůže přemoci.

Zastavení sedmé a poslední: Náměstí je plné a zvonek zvoní. Všichni lidé jsou nadšení a dobrosrdeční. Dvojhlavý orel starobylého císařství je nahrazen dvouocasém lvem nové republiky. Jsme ale Češi. Radost z toho, že stojíme na prahu něčeho nového je nahrazena touhou udělat něco typicky českého a tak smrtka vidí pád Mariánského sloupu. Kdyby mohla mluvit řekla by:" Lidé stůjte a přemýšlejte!"Ale raději mlčí už toho moc viděla. Království, císařství a teď republika. Vše je pomíjivé kromě ní.
Toto bylo jen sedm zastavení za posledních necelých sto let existence staroměstského orloje.
Teď už snad můžeme odpovědět na otázku, v čem je ukryta ona misterióznost tohoto hodinového stroje pro český národ. Zdá se mi,že tikání jeho stroje je tepem srdce tohoto národa.