Honzík

Občas mě pomáhal domovník Honzík, který miloval koně, a když mohl, jel se mnou. Byl to drobný chlapík, neurčitého věku, snad padesát, pracovitý, ale výplatu stačil lehce propít.  Na hlavě nosil stále klobouk vytvarovaný dle vzoru amerických pastevců krav. Jednou mi hotelový kuchař se smíchem doporučil, ať se Honzíka zeptám, proč byl na hodinu propuštěn z Luční boudy.
  „Honzíku, ty jsi musel mít na Luční boudě pěkný malér, když jsi na hodinu letěl!?" spustil jsem bez obalu druhý den, když přisedl vedle mne na vůz.
    „Hej, jakej pak malér,“ mávnul rukou, vyndal balíček tabáku a velice zručně si ubalil cigáro. „Já tam krmil prasata. Tahal jsem těm ubožákům z kuchyně zbytky jídel a uklízel jim. Já jsem na to, co jsem udělal, pyšnej! Chudinky! Za celej svůj život neviděli slunce. Pepo, já tam měl fajn kámoše, nějakýho Jindru. Jednou přinesl dolů k prasatům flašku vodky, že ji jako dostal darem.
        Tak jsme se do ní dali a já ty prasata čím dál tím víc litoval. Jindřich, když mě viděl takovýho smutnýho, povídá: „Tak je na chviličku pustíme ven. Alespoň před smrtí, která je vbrzku čeká, uviděj, jak je venku krásně! Nadšeně jsem souhlasil. "Počkej,  já mám dobrý nápad"!  Povídá Jindřich a odběhl. Za chvilku se vrátili, v jedný ruce plechovku s barvou, v druhý tlustej štětec.
      Za ním stál Tonda Tůček, dělal v truhlárně, ale jinak byl bejvalej pražskej kasař a šklebil se. Pak jsme každýmu praseti na hřbet tou barvou napsali jméno někoho z nadřízenejch. Měli jsme z toho velkou prdel. Největší prase neslo jméno šéfa boudy, další provozního, ale to jsem nesouhlasil. Potom šéfkuchaře a tak jsme pojmenovali všech deset prasat. Dokonce na jednu svini napsali i jméno recepční. S tím jsem ale nesouhlasil. Byla to krasavice a já jí tajně miloval. Jindra a ani Tonda Tůček na mé přímluvy nedali. Tvrdili, že jsem blbej, protože je to lezbička a takový ženský chlapa nepotřebují.
       Já jim říkám: Chlapi, to bude průser! Voni, že bude a tak jsme ty moje prasátka vypustili ven. Nejdřív jen začaly opatrně nakukovat ven mezi dveřmi. Mžouraly očima, některý měly i takový lidsky překvapivý výraz,  protože tolik světla v životě neviděly. Přímo se bály vykročit do těch rozkvetlejch luk. Museli jsme je plácat po prdelích, aby pochopily, že mají vycházku.
      Když  to prasatům konečně došlo, radostně se rozběhly do všech stran. Ten největší kanec - co  měl na hřbetě jméno šéfa boudy, klusal rovnou k prameni Labe kde tisíce let vlnka za vlnkou lechtány horským větrem, útočily  na trávou zarostlý břeh malého rybníčku. Kanec se nemohl nabažit koupele. Průzračný pramen Bílého Labe, slavné řeky  Českého národa, se přeměnil ve smrdutou louži. Ostatní vězni výkrmny se pásli na louce plný modrejch hořců . Tonda Tůček utekl zpět do dílny a my tu flašku vodky s Jindřichem dorazili. Pak už si nic nepamatuji.
        Jo, druhý den jsem Luční boudu musel opustit, slyšel jsem, že přijeli papaláši z krkonošskýho národního parku a vyváděli jako pominutí. Prasata se rozprchla po okolí a nechtěly se nechat chytit. Já se jim nedivil, kdo by se taky chtěl vrátit do takový smradlavý díry a čekat tam na popravu. Museli zavolat Horskou službu a za pomoci veškerýho personálu je pochytaly. Já jen litoval, že  prasata neutekly přes hranice do Polska. Tam by je nikdo  bez povolení Varšavský vlády chytat nesměl.“
Honzík přerušil vyprávění, ubalil si bravurně další cigaretu a mě se zdálo, že je z té vzpomínky smutný.
     „Jsi správnej chlap a dobře udělal! Alespoň ty prasata měly až do smrti o čem snít,"  předal mu opratě a seskočil z vozu. Věděl jsem, že ničím jiným mu větší radost udělat nemohu.
„ Honzíku, sejdeme se dole u krámku a nezapomeň z kopce brzdit, ať nemají chomouty za ušima." Plácl jsem po mohutném zadku tmavého hnědáka Myšku, a vykročil k nedalekému hotelu domluvit si s pěknou kuchařkou další rande.