Nejlepší kamarád

Obdivoval ho a vždy k němu vzhlížel. Už od dětských let. Neudělal bez něj krok. Měl to, o čem on vždy jen snil. Hračky, oblečení, spoustu kamarádů, tátu. A jak šel čas, obdiv se pozvolna měnil v závist. Jejich matky se stýkaly. Ta jeho mu nutila oblečení, které druhá vyřadila. A které nosil on. Jeho nejlepší kamarád. Cítil se ponížený, méněcenný. Nač nosit věci zrovna po něm? Ale matka byla neoblomná. „Nemám na zbytečnosti. Je ti všechno akorát, tak proč bys to nenosil?“ Žili sami. Ani nevěděl, kdo je jeho táta. A nejspíš to nevěděla ani ona.
Lepší známky, úspěch při přijímačkách na vysokou, známost s dívkou, po které toužil on sám. Vždy o jeden krok před ním.
Začal ho nenávidět.
Jeho nenávist se postupně navyšovala. Bobtnala v něm jako žhavé, horké magma, popel žárlivosti se vzdouval jako bouřkový mrak, až se jím zalykal. A tak nasadil masku. Masku přetvářky, hraných citů přátelství, přívětivosti. Připadal si jako vodič loutek. Chtěl jim být nablízku, čekat, pomalu je dovést kam chce on a triumfovat.
Věděl, že jednou přijde jeho chvíle. Chvíle, která mu přinese úlevu a zadostiučinění. Pak za všechno zaplatí. A on umí čekat.

Po navoskovaném parketu vířily v rytmu divoké taneční hudby postavy klaunů v pestrobarevných kostýmech, s červenými nosy, bílými tvářemi a smějícími se rudými ústy. Paruky všech barev na jejich hlavách se natřásaly, ruce v bílých rukavicích poletovaly v chaosu křečí, a nad tím vším u stropu jako lehký opar visely desítky papírových ptáků a pluly v kotoučích vzduchu sem a tam, kam až jim to vlasce nití dovolovaly. Kulaté oči v tvářích tanečníků se dívaly jeho směrem. Doprostřed kruhu.
Tam tančil on.
Zpočátku přišlo opojení. Pak ucítil přicházející vibrace uvnitř žil. Postupně stupňovaly intenzitu rytmického bubnování valící se krve do tepen, jeho tepová frekvence se zvýšila až po neúnosnou míru. Srdce uprostřed hrudi tlouklo víc a víc a hrozilo, že narůstající tempo neustojí. Rychleji a rychleji, až byla bolest nesnesitelná a dělaly se mu mžitky před očima.
Vtom se otevřelo okno, a tmavou dírou se hrnuly dovnitř zástupy krys. Nedočkavé s vlajícími ocasy, špičatými čumáky a ostrými zuby. Doslova zaplavily parket, propletly se klaunům mezi červenými klaunovskými botami a vrhly se na něj.
Drápy se chytaly jeho nohavic, šplhaly po lýtkách, stehnech, břiše, výš a výš s úpornou snahou dostat se do pootevřených úst, do otevřených očí…cítil jejich tíhu, tolik chtěl křičet- nemohl. Šílené tempo srdečního rytmu, hrozivá úzkost, že se nemohl ani pohnout, křičet! A nad tím vším oči. Zlé oči. Poznal je. Věděl, komu patří a zatrnulo mu.
Potom – se ztratil …

Ticho. Uslyšel jemné hučení klimatizace, ucítil pach desinfekce. Byl jako omámený, v hlavě mu hučelo, s námahou pootevřel víčka. Na pozadí sítnice uviděl nemocniční pokoj, tlumené světlo měkce svítilo na postel, na níž ležel.
Zase oči zavřel. Přes úpornou bolest hlavy se pokoušel vzpomenout, co se stalo. Byl na večírku se svojí novou láskou. Byla úplně jiná, než ta předešlá. Dračice. Uměla si dupnout. Dokonale ho omámila svojí rozhodností a vášní. A to se mu tolik líbilo.
Pravda, rozchod byl bolestný. Ale jeho nejlepší kamarád po bývalce vždy jel. Tak se alespoň může vyplakat na jeho rameni.
Vzpomínal na poslední chvíle, než ztratil vědomí. Ale v hlavě měl prázdno.
Otevřely se dveře pokoje. Pootevřel víčka. „No tak už jsi vzhůru.“ Řekla jeho nová láska a s kávou v ruce si sedla k němu na postel. „Nějak jsi to včera přehnal. Tvoje mdloba je důsledek požití většího množství drog, říkal doktor.“
„Drogy?“ stěží mluvil. “O ničem nevím, nic jsem nebral. Nebo – alespoň si nevzpomínám“ řekl a zavřel oči. Mozek pozvolna pracoval. Drogy…kde by k nim přišel? Pravda, tancoval víc než obvykle, udělalo se mu špatně, cítil závrať a bušení srdce. Pak zřejmě omdlel. Ale - tam, někde vzadu, bleskly oči. Zlé, nenávistné oči, zírající přímo na něj. Čí ale byly – nemohl si vzpomenout.


Usmíval se. Ta extáze do pití byl fakt dobrý nápad. Dostal ho z cesty alespoň na pár dní. Konečně se dočkal. Přišla k němu. Ta, kterou mu záviděl. Přišla se mu vybrečet na rameno. Tak ona je těhotná… Ano, řekl jí, že rozchod s ní bylo od jeho nejlepšího kamaráda svinstvo. Řekl jí, že o ni stojí. Chce, aby byli spolu. Všichni tři. Navždy.
Zase bral drobky z jeho talíře. Ale tentokrát je to jiné. Byl si tak jistý! Tak, jako nikdy! Protože on bude mít to, co ten druhý nikdy mít nebude. Něco z něj.
Až přijde ta pravá chvíle, bude blízko. Tak blízko, aby mu neušlo jediné hnutí v obličeji. Pošeptá mu to do ucha. Upřeně pohlédne do očí. Zlý výsměšný pohled.
A žhavé magma nenávisti, hromaděné spoustu let, se dočká destrukce.