Někdy se to vymkne . . .

 

 

Někdy se to vymkne . . .

 

 

      Věděla, že někdy se to vymkne, že někdy se zkrátka nepodaří to, co chcete, i kdybyste se pro tu věc rozkrájeli na ty nejmenší kousky. Ale nevzdávala to. Bylo však jasné, že času moc nezbývá. A když to nezvládne? Tak to bude nejspíš s Pavlem konec, jestli už není pozdě teď . . . Něco ostrého jí při té myšlence bodlo tam u srdce. Pavel je její slabinou už od studií. Jednu dobu se dokonce zdálo, že je mezi nimi něco víc, než jak to bývá u kámošů, ale pak začal chodit s Ninou. Sice se po pár měsících ti dva rozešli, ale ta blízkost mezi nimi, ke které tenkrát stačilo jen vztáhnout ruku, tak ta se kamsi ztratila. Ani jeden z nich nepřekročil tu hranici, která by se měla překročit, aby se z nejlepších přátel stali i  . . . Vzdychla, pořád jí to bylo i po těch letech líto.

 

 

      Hele, vynadala si, moc se rozptyluješ, radši makej. Znovu se ponořila do té změti dat, aby z ní vytáhla to, co potřebovala a udělala to, co pokládala za nejlepší. Ještě chvíli, prosila čas, ale ten jí vůbec neposlouchal a běžel si dál svým zajetým tempem. Šmejd! Nepatrně se jí tím ulevilo. Dala to! Jo! Vždycky říkali, že je ve skupině nejlepší. Ne, byla druhá. První byl samozřejmě Pavel. Vždycky se jí líbili chytří kluci. Informaci o výsledcích jeho krevních testů, která měla, cca za třicet minut, jako obvykle přijít do mozku adresáta, k Pavlovi, tak přesměrovala k sobě. Máček. No, ve skutečnosti to zase tak jednoduché nebylo. Musela změnit asi milión dalších věcí, aby to vůbec fungovalo a hlavně aby nikdo neměl šanci si téhle změny všimnout. Hotovo, nebylo už na co čekat.

 

 

     Vypadla z domu na ulici. Tma jako v ranci. Ale nevadilo jí to, byla by se klidně prodírala roštím, lezla na tu nejvyšší skálu, chodila po střepech . . . Panebože, ty přemýšlíš jako nějaká zamilovaná puberťačka, uvědomila si. Tak si to už konečně přiznej, ozvalo se její druhé já, které doteď způsobně mlčelo. Miluješ ho, vždycky si ho milovala! Dej s tím teď pokoj, fakt není čas rozebírat city. Zbývalo nějakých dvacet minut, než bude vědět s jistotou, co se stalo. K Pavlovu bytu to bylo půl kiláku. Modlila se, aby v té jejich krabici ještě z třicátých let o dvaceti patrech jel výtah. Evidentně se nemodlila dost. Na dveřích běžel text: Omlouváme se, porucha. Do háje! Nezbylo než běžet nahoru po svých. Do patnáctýho, super. Běžela, jak nejrychleji uměla a když už sotva popadala dech a musela se zastavit, před očima se jí objevil Pavlův posmutnělý obličej.

 

 

     Včera se jí svěřil, že má nějaké zdravotní trable. Jaký? Vykulila na něj oči. No, něco s krví, nevím. Výsledky budou zítra večer v devět, ale zavolám čekateli už předtím, aby se pro jistotu připravil. Hm, řekla jakoby nic, přitom vevnitř jí srdce bouchalo jako zvon tak, že se bála se, že ho uslyší i Pavel. Jenomže něco bylo špatně, když mu teď v osm volala, neozval se. Vždycky! Vždycky jí zavolal zpátky. Měla divné tušení, že je v průseru a obávala se, že to může nějak souviset s majitelstvím.  Bohužel poslední dobou jsou s tím velké problémy. Tak už si to přiznej, že ho mi . . . znovu se jí připomnělo její druhé já, opět v naprosto nevhodném čase. Zmlkni, okřikla ho a znovu se rozběhla do těch blbejch schodů.

 

 

        Do doručení zprávy zbývaly ještě tři minuty, když se úplně vyřízená vydýchávala u Pavlových dveří. Čidlo nad nimi blikalo pravidelným zeleným světlem a zdálo se, že uvnitř se nic zvláštního neděje. Dotkla se kontroly a pro jistotu se ještě usmála do kamery. Snažila se, aby její úsměv byl tak normální, jak jen toho byla schopna. Nic se nedělo, žádný šramot, kroky, nic. Začala si zoufat. Určitě se mu něco stalo. Už mu nikdy neřekne, že ho hrozně miluje . . . Tak, a je to venku! To ti to trvalo, posměšně zaskřehotal vnitřní hlas. Jdi do háje, vylítlo z ní dneska už podruhé. Cítila, že už to napětí dlouho nevydrží a co nevidět se tady rozbulí jako malá holka.

 

 

        Když vtom něco zaslechla. Ano, byly to kroky. Dveře se otevřely a za nimi stál . . . Pavel! Co je? Co se děje? Proč si nedala vědět, že se stavíš? Koukal na ni hodně překvapeně. Jsi v pořádku, vydechla. Jasně, proč bych neměl být? Usmál se. Volala jsem ti, připomněla mu. A jo, no, vidíš, nějak jsem zapomněl. Zapomněl? V hlavě jí blikla červená kontrolka. Nikdy nezapomněl . . . A pak blikla druhá. Ještě ji nepozval dál. Zbývaly dvě minuty. Nadechla se a v klidu bezstarostným tónem řekla: Promiň, chtěla jsem tě tak trochu překvapit a přitom na něho šibalsky mrkla. Aha, odtušil, tak to se ti teda povedlo, odpověděl jí tím samým lehkým tónem. Jen . . . že tu mám docela bordel, víš? Pořád stáli v těch dveřích.

 

 

      Proboha! Polekaně sebou trhla, když si všimla, že má na ruce krev. Co? Co se ti stalo? Ale, nic, neděs se. Vážně to nic není, trochu jsem se v kuchyni škrábl. To musí dost bolet, ne? Ukaž, podívám se ti na to. Zdá se, že to docela krvácí. Zavolám do Centra a . . . Ale ne, to fakt není nutný, přerušil jí, vždyť už to přestalo. Podívej, už ani kapka, vidíš? Usmál se na ni zase tím svým milým úsměvem. Poslední minuta byla pryč. Do jejího mozku právě dorazila informace o Pavlově zdravotním stavu. Jo, máš pravdu, prohodila vesele, už ani kapka . . . Jen vteřinu poté všechno pochopil, ale k jeho smůle měla právě o tu vteřinu náskok. Zhroutil se, když  přesným zásahem laseru spálila jeho mozek na prach . . .

 

 

      . . . Vlastně, všechno to bylo trochu jinak. Nebyl to Pavlův mozek. Nebyl to dokonce ani mozek jiného živého tvora. Štítivě překročila nehybné umělé tělo. Tipla by si, že jde o nejnovější k-7002M3CV. Když bude mít náladu, ověří si kód. Bohužel, musela uznat, že tyhle klony už vypadají opravdu dobře. To jediné, co ji ale teď zajímalo, bylo, jestli už není pro Pavla pozdě . . . Pavle, zavolala tiše dovnitř bytu. Pavle! přidala na hlasitosti, ale hlas se jí zlomil úzkostí. Z kuchyně se ozvalo slabé: Evi, tady jsem. Byl celý pomlácený, ale  ž i v ý  !  Miluju tě, miluju tě, křičela na něho asi hystericky a určitě v tu úplně nejblbější chvíli, ale prostě si nemohla pomoct.

 

 

      Chtěl jí něco říct, ale zarazila ho. Ne, ne, mlč, prosím tě. Musela dýchat hodně zhluboka, aby to s ní neseklo. Hele, klid, bude to dobrý, jo, bude to dobrý. Uklidňovala jeho, ale taky sama sebe. Všude kolem byla Pavlova krev. Teď se nesmí zhroutit, jinak Pavel umře. Hemofilie. Už ani kapka . . . Pavla odvezli do Centra. Dostane se z toho. Zachránila jste ho za minutu dvanáct, řekli jí. Když se vrátila do bytu pro jeho věci a znovu „to“ tam viděla, v ten moment jí už nervy ruply definitivně a začala nepříčetně ječet. Ne!  J e š t ě  ne ! Ještě nejste tak dobrý, vy sráči,   n e j s t e   j a k o   m y !  A vší silou, která jí po tom dnešním dni zbyla, do toho těla kopla. Dobře věděla, že do mrtvol se nekope, ale někdy se to prostě vymkne . . .

 

 

Epilog

 

 Z Eviných zápisků

 

     Je rok 2100 a sen mnoha generací se nám splnil. Můžeme žít věčně. Jsme totiž „majitelé“ svých klonů. Stačí jen zavolat „čekateli“ a vzít si z něj to, co právě potřebujeme. Systém má ale vážné trhliny. Původní myšlenka pěstovat klony odloučeně od živé civilizace vzala za své. Klony nejsou v uzavřených ghettech. Pohybují se volně mezi námi a čekají na naše zavolání, aby tak splnili svoji povinnost. Tu jedinou, pro niž jsme je my - lidé stvořili. Během „čekání“ však, a to již zcela bez jakékoli naší kontroly, začali "žít své životy“. My „majitelé“ teď vlastním klonům překážíme. A překážky? Ty je přece vždy nutné odstranit. Nevíme, co s námi bude dál . . .

 

     Někdy se to vymkne. Někdy se zkrátka nepodaří to, co chcete, i kdybyste se pro tu věc rozkrájeli na ty nejmenší kousky . . .