Domácí mazlíčci

Kamarádka Iva má doma papouška, který sem tam pochytí nějaké to slovíčko a dovede je použít v tom nejsprávnějším momentě. Tak když její manžel vejde do pokoje, tak papoušek pokaždé řekne: „Máš tady bordel“. Když se mu někdo nelíbí, tak se dotyčnému posadí na ruku a zákeřně ho klovne do prstu. Jeho nejoblíbenější projev je, že okamžitě po klovnutí řekne: „Au“.

Můj vlastní zážitek s domácím mazlíčkem je z Brna, kde jsem šel na oběd do jedné restaurace na Veveří ulici. Restaurace byla rozdělena na jednotlivé boxy, které rozdělovala terária s různými plazy. Vypadalo to hezky a zpříjemnilo to čekání na oběd. Po chvíli jsem z přední části restaurace, kam nebylo vidět, zaslechl rozhovor mezi babičkou a vnoučkem, který se nedal přeslechnout.

Babička se ptá: „Jirko, kde si?“

Vnouček: „Tady sem babi.“

Babička: „A co děláš?“

Vnouček: „Kakám“.

Babička: „Tak si pospěš, chodí lidi“.

Vnouček: „ Pojďte dál pane, máme dobrý pivo“.

Protože jsem ještě nebyl obsloužen, tak jsem se zvedl a šel zjistit co se to tam děje, protože při příchodu jsem si této dvojice nevšiml. No a nestačil jsem se divit. Vedle vstupních dveří byla voliéra, ve které trůnil papoušek, který vedl tuto konverzaci.

Někteří mazlíčci dokáží i způsobit rozvrat v rodině. Tohle se stalo v sedmdesátých letech. Měl jsem dva strejdy bratry mojí mámy. Jeden ctil tehdejší režim a druhý byl přesný opak a ten choval papouška, kterého naučil jedinou větu: „Čest práci ty komunisto zasranej“. Na a jednou druhý strejda přišel na návštěvu a papoušek se samozřejmě předvedl. Do jejich smrti ještě před rokem 1989 už na sebe nepromluvili.

Když jsem koupil zahradu, tak se na ní pohyboval kos, který mě přiváděl k šílenství, díky jeho odlišnému zpěvu. Bylo to v době, kdy telefony Nokia měli jeden vyzváněcí tón. Ten tón se kos naučil a permanentně zvonil. V té době jsem Nokii vlastnil a jako obchodní zástupce i hodně používal. Došlo to tak daleko, že při jedné telefonické objednávce, kterou jsem právě vyřizoval, kosák opět zazvonil a tak mě vyvedl z míry, že jsem s telefonem na uchu hledal, kde mám telefon. Naštěstí to trvalo jenom několik dní, teda ne to hledání telefonu. Patrně se o kosa postarala nějaká zdivočelá kočka, která také neměla náladu na telefonování.

Jiná kamarádka Naďa také chovala papouška. Bydlela s rodinou v rodinném domku v přízemí a v patře rovněž s rodinou její sestra, jejíž děti na Naďu často pokřikovali tetóóó. To se papoušek snadno naučil a Naďu tím přiváděl občas k šílenství. Další jeho dovedností bylo dokonalé napodobení policejní houkačky a nejvíc ho bavilo vydávat zvuk šumění vody při otevřeném kohoutku. Stačilo sáhnout na kohoutek a už šuměl.

Bývalý kolega Jarda od hasičů měl ochočenou vránu, která naprosto dokonale štěkala. Byla na něho tak fixovaná, že pokaždé když šel na stanici autobusu, tak jej pěšky doprovázela, a když autobus odejel, tak se letmo vrátila domů. Její dovednost se jí ale stala osudnou. Jednoho dne opět Jardu doprovodila až na stanici, kde byl podobně doprovázen nějaký jiný člověk svým jezevčíkem. Vrána na jezevčíka začal štěkat, a jelikož neznalá psí řeči mu asi řekla něco nevhodného, tak jí jezevčík zakousl.

To je tak, když si otevře zobák v nevhodnou chvíli a jezevčík nevěděl o demokracii nebo na ní neměl náladu.