Intelektuál mezi vlky

To vám takhle sedim s jednim známym, Adamem, s kterym jsem chodil na střední, na pivku v Baráku. Venku chumelilo a mrzlo, totální kalamita. Kuřáci díky tomu skvělýmu zákonu tuhli venku před hospodou a ten večer bylo fakt narváno. Každej stůl obsazenej, u baru se to hemžilo lidma jak v mraveništi. Některý pařili za barem v kuchyni. Nevim, jestli to je zrovna podle protokolu, ale zase, někam se ty lidi vecpat musej a zadluženej majitel by je nevyhazoval, ani kdyby tam byl. Chápete, bylo plno, žilo se, všichni měli pocit, že se děje něco důležitýho. Přitom je hlava měla další ráno bolet úplně stejně jako vždycky. Někdo se probudí s výčitkama, někdo bude šahat po vyprošťováku… Předbíhám jako vždycky.

Prostě, sedíme u stolu, na oba z nás pomrkávaj dvě ošklivý ženský, který by nám mohly dělat mámy. A to ony asi chtěly, haha! Ale my naštěstí nechtěli. Dozadu ke stolům přišel další člověk. Jako když to vycejtěj, chlapi po něm koukaj jak vlci po krvácející vysoký nebo tak něco. Takovej brejlatej, hubenej týpek střední vejšky s tmavym strništěm. Sympaťák, pokud se ptáte mě. Měl tu jiskru v očích. Taky byl očividně střízlivej, to možná bylo ono. A protože v prvnim pohledu poznáte člověka (pokud se koukáte pozorně), poznali jsme, že by k nám mohl pasovat dobře. On se koukal taky pozorně a bez zaváhání k nám zamířil.

„Čau, přisednu, jo?“ zeptal se.

Já cizincovu přítomnost ocenil hned po jeho usazení se na poslední volnou lavici. Zakryl ty dvě ošklivý ženský, začalo se mi snadněji dýchat.

 

„Ahoj,“ začal kámoš, „já sem Adam a tady Valimu nikdo neřekne jinak než Vali.“

„Těší mě,“ usmál se. „Já sem Jakub. Tak to jo,“ rozhlédl se po lokále. „Hez…“ zaváhal, „hezk-, zajímavý místo.“

„Jo, tady je fajn. Schází se tu veškerá zneuznaná elita, lidi s potenciálem, chápeš, nepochopený. A útulno tu je.“ Na stvrzení mi pod nohy cákla třetina půllitru, když si k vedlejšímu stolu sedal podnapilej němec Bohouš, kterej neumí německy. Ani si toho nevšimnul. „Jak zapadlej bluesovej klub někde v Louisianě,“ usmál jsem se.

„Až na Louisianu a blues,“ dokončil za mě Adam. „Místo moonshinu tu máme absint a strašně moc piva. Odkud seš?“

„Z Hradce. Vlastně jsem tu skončil náhodou,“ pokrčil rameny.

 

„To poprvé my všichni,“ říkám.

„Mířil jsem do Liberce. Venku je ale kalamita jak debil, vlaky ani autobusy nikam nepojedou.“

Přes ruce lidí se k nám dostali tři piva s čepicema a všechno bylo zase v pořádku. Ouško byl za barem beznadějně zablokovanej a já se o něj krátkou myšlenkou zastrachoval. Jak dlouho vydrží takový pracovní tempo, to nikdo nemoch vědět. Ani on. Venku chumelilo, až to nebylo pěkný a od fotbálku jsem slyšel Uřvance, jak sjížděl svýho spoluhráče za gól co sám pustil.

„Na zdraví!“ zahučeli jsme, ťukli si a pořádně se napili.

„Co děláš, když něco děláš?“ posunul Adam hovor.

„Pracuju v jedný soukromý firmě. Nudná práce v kanclu, nic co stojí za řeč.“

„Pravda, co se týče práce, taky se asi moc nevytáhnem. Co tě baví?“ stočil jsem téma.

„Hm,“ usmál se. „Ve volnym čase píšu povídky a tak.“

„Píšeš, jo?“ zadivil se Adam. „Sakra, to je dobrej koníček.“

„A ty?“

„Já sbírám špatný filmy!“ ožil Adam. „Vlastně taky trochu píšu. Špatný recenze na špatný filmy.“

 

„To je skvělý! A ty, Vali?“

„Já mam, obávám se, míň ušlechtilej koníček. Vlastně jich mam víc. Naposledy jsem sestřihal takovou porno kompilaci na PornHub. Ale views tam lítaj jedna radost.“ Bylo to mé životní dílo. Nesuďte mě, jasný? Někdo to dělat musí.

„Aha. Ale to je taky určitá… tvůrčí práce, ne?“

„Jasně, že je,“ uznal jsem. Ten Jakub se mi začínal líbit, rozumí věcem. „Jak si říkáš jako pisálek?“

„Lajtwing. Jednou vydám fantasy knihu, víte?“

„Hezky,“ řekl Adam potichu. „Já jednou natočim špatnej film,“ zasnil se. On prostě miloval všechno, co je hrozný.

„Ale kušuj, režisére. Pověz nám něco o tý knize, šup.“

Byl překvapenej, šok nemohl setřást z očí. Opravdu by se našel někdo, koho by zajímalo, co dělá? Viděl jsem, jak mu zabíraj všechny kolečka v hlavě. Než spustil, zahlédl jsem taky, jak si na nás ukazovaly ty dvě ošklivý ženský a něco hrozně intenzivně probíraly.

...

…...

* O TŘI NEBO ČTYŘI PIVA POZDĚJI *

…...

...

Nevim, jestli to bylo nebo nebylo těma pivama (moc toho nevydržim), ale znělo to, že přízrak z Hradce má celou tu záležitost vymyšlenou slušně. Adam mu to pochválil tim, že to nezní vůbec špatně, a tak on není cílovka. Je to lichotník, já vim. To by bylo nádherný a tak, ale mezi naší horlivou řečí týkající se nastínění Lajtwingova příběhu, slohu, přepisování dialogů, světovýho míru, formátování pro první draft, silnýho pražskýho kafe, jistoty prvních několika odmítnutí editorů a podobnejch záležitostí, se stalo několik věcí. Kdyby to byl příběh, tady by šla parabola směrem nahoru k vyústění finální krize a následnému řešení. Vezmu to vzestupně od maličkostí:

Bohouš zakřičel „Scheisse und Kacke,“ (asi něco německy přece jen umí!) a zhroutil se mezi lavice do louže, na který ten večer tak usilovně pracoval. Tím odstartoval nezvratný propad nálady u vedlejšího stolu. Dlouho ho nikdo nezvedal, ani já. Ostatní osazenstvo pomalu ztrácelo páru a v tichosti klimbali hlavama nad stolem. Ty dvě ženy přišly k našemu stolu a chtěly jít tancovat, ale my neměli čas (díky Bohu za Jakuba). Naštvaný odešli s prázdnou a my se vrátili k intelektuálnímu rozhovoru, což mělo za následek, že bylo slyšet, o čem se bavíme u okolních stolů. Což mělo za následek to, co se stalo dál.

„Můžete mi jako říct,“ táhlo se unaveně z ochablejch úst nějakýho opilce, „vo čem se… to, kurva…, bavíte?!“

 

„Jasně, přidáš se?“ rozzářil jsem se tak cynicky, jak jsem dokázal. Bylo to málo.

„Moc mě… neserte, vy, vy… intouši. Co si myslíš, že seš, co?“

„Hej, to on píše knihu, ne já,“ ohradil jsem se. Prasečí očka si našla Jakuba.

„Co si vo sobě myslíš, ty… velkoměšťáku!“

„Nic. Prostě nás ignoruj, ne?“ To byla rozumná odpověď. Škoda, že z exotickýho pojmu rozum se v Baráku po určitejch hodinách stává koncept úplně neznámej.

Ostatní osazenstvo stolu ucítilo hádku a jako nějaký strašlivý zombie začali hledat Jakuba, následně se po něm sápat. A my nejsme blázni, do prohranejch bojů se nepouštíme.

Ten vstal a šel skrz řídnoucí dav kolem baru na záchody, následovanej rázovou vlnou neopodstatněný nenávisti.

„Šahnul na mě. Ten hajzl na mě šáhnul!“ zaječela ošklivější z dvou žen, když Jakub procházel uličkou.

„O, promiňte, to byl om…“ Nedokončil větu, chudák Lajtwing.

Všechno se to začalo dít rychle. Párkrát do něj chlapi šťouchli, byli podrážděný. Pak se do něj pustili jako vlci na osamocený jehně. Jakub se dokázal vysmeknout a utíkal ven, to už po něm šla snad půlka hospody. Šli po něm pořád i ty vejpitkové od vedlejšího stolu, který vydrželi stát na nohou. Tekla mu krev z nosu, ale zlomený to snad neměl. Utíkal ven do vánice. Já mu rychle z okna hodil jeho bundu a piva za něj pak zaplatil.

„Byl to sympaťák,“ řekl Adam a napil se z panáku absinta. „Kdy sme začali pít tohle?!“

„To nevim, kámo,“ řekl jsem a kopl do sebe ten hnus. „Myslim, že už ho tady neuvidíme,“ odpovídám, trochu smutnej.

„Zatancujete si už s náma?“ zeptaly se ty dvě v obličeji rozmazaný ženský s novou nadějí v očích. Hospoda byla skoro prázdná. Měl jsem chuť jít domů a otevřít si nějakou knížku na uctěný památky toho chudáka, co tu ztroskotal kvůli vánici. Snad někde neumrzne, byla by to škoda.

Poměrně dlouho jsem k popsanýmu večeru hledal nějaký poučení, něco na závěr. Napadlo mě jich hned několik, vyberte si jaký chcete. Pokud píšete knížku, básničky a tak podobně, nepřehánějte to s neznámejma hospodama. Lidi nesnesou vidět tvůrčího člověka. Pokud vás na parket zve ošklivá ženská, co pravděpodobně miluje sado-maso, ten jeden taneček ji radši věnujte, nebo váš kámoš dostane přes držku. Ale hlavně, dejte si pozor, kam rozlejváte pivo, ať si do něj pak neustelete jako Bohouš. Chudák Bohouš, byl celej mokrej.