První kapitola

Svého největšího démona jsem poznal dost brzy a zatím jsem se ho nedokázal úplně zbavit. Když je člověk dítě, věří co mu říkají dospělí, ať už jsou to rodiče, prarodiče nebo někdo z okolí. Rodiče často svým dětem lžou ať už je tím chrání, nebo jen dodávají čas věcem, které ještě dítě nemůže pochopit. Moji rodiče vyrůstaly v totalitním režimu a ač každý na jiné straně barikády té doby, cestu k sobě našly. Táta byl muzikant, ochotnický herec a máma hrála divadlo taky, tam se poznaly, zamilovaly a přes všechno zlo co si časem způsobily spolu byly štastni. Už od malička jsrm překypoval bujnou fantazií, ve které jsem se ztrácel celé hodiny a dny. Vždycly jsem byl dost přecitlivělí a milí a toho bohužel někteří moji vrstevníci nepěkně využívaly a přiživovaly si na mě ego. To že jsem navíc byl od školního věku tak trochu při těle (prostě mi chutnalo) mi na popularitě nepřidalo. Takže jsem se stáhnul do sebe a žil si ve svých fantaziích. Bohužel škola mě nutila  se do kolektivu začlenit a všechno začlo nanovo. Šikana je věc, která člověku na sebevědomí nepřidá a tak krom mindráku ze svojí postavy jsem si každé ráno do školy nosil i strach jak zase dostanu do těla. No prostě nic moc. Naštěstí jsme nebyl jediný outsider na škole a tak jsem si časem pár kamarádů našel a když jsem začal s těmi lidmi mluvit párkát jsem se přistihl že tak trochu přeháním. Ale oni naslouchaly, hltaly každé slovo a já rostl na oblibě. A tak jsem začal lhát víc, lhal jsem často, lhal jsem prostě všude....