Závislost

Tak fajn, uznávám, jsem opravdu závislá na počítači. Ale to přece neznamená, že mi ho rodiče zakážou úplně, ne?! Při normálních závislostech se určitě postupuje postupným ubíráním dávek a ne „náhlá smrt“. Tohle nezvládnu. Božínku. Táta vypojil všechny kabely a někam si je odnesl, abych k tomu nemohla ani, když nebude nikdo doma.
Co mám jako celý odpoledne dělat? Mámina skvělá rada – učit se do školy, byla vážně dost naivní. Nikdy jsem se do školy moc neučila, myslím, že nejsem tak blbá, abych bez učení propadala a na průměr mi stačí přirozená inteligence, neboli, jak říká s oblibou náš profesor matematiky – selskej rozum.
Fajn, takže školu bych zavrhla. Ach jo, jsem zvyklá prosedět celý odpoledne u kompa, co mám teď dělat? Zavolám kámošce! Dobrej nápad. Doufám, že bude mít čas. Dlouho jsme se neviděly, tak aspoň pokecáme. Chyba lávky, volaný účastník je dočasně nedostupný, zkuste zavolat později. Skvělý. To je den tohleto, fakt.
Tak co já si počnu? Mohla bych se jít projít do parku, ale sama? To je mi blbý. Cítila bych se divně. Dojdu k nejzazší možnosti – podívám se do mý malý knihovničky, jestli bych si v ní něco nevybrala na zabití času dnešního odpoledne. Akorát tomuhle se fakt říká blbej den. Když už najdu něco, o čem vím, že je to dobrá kniha, žalostně si uvědomím, že na ten žánr prostě absolutně nemám náladu.
Nakonec se rozhodnu pro experimentování v kuchyni. Dřív mě to i celkem bavilo, ale pak jsem byla věčně u počítače a nebyl čas. Dojdu do kuchyně a – Začínám být zklamaná, lednička je vybílená. Ale téhle naděje se jen tak nevzdám, popadnu peněženku, igelitku a jdu do obchodu dva bloky od nás. No, ale to bych nebyla já, abych se, ještě než jsem tam vůbec došla, zase vracela domů. Prve přece musím zjistit, co budu kupovat. Vyštrachám v knihovničce kuchařku a listuju jí, jestli mě nezaujme nějakej ten pěknej obrázek.
A je to, kuřecí prsíčka v sladkokyselé omáčce vypadají náramně! Vypíšu si na papírek ingredience a zakormidluju do kuchyně, co z toho máme, jestli vůbec něco. Ale jo, v poho. Koření je všechno a kupodivu i nějakou tu zeleninu objevím. Jestli se mi to povede, doufám, že bude mít máma s tátou večer radost, že je večeře.
Z obchodu si přinesu všechno potřebný, z pokoje si přinesu přehrávač a na plný pecky si pustím pohodovou muziku. Hodím na sebe zástěru a pustím se do toho. Ani se mi nechce věřit, že jsem se do toho tak rychle vžila. Jo, vaření, moje stará záliba. Dvě hodiny utečou jako nic a mě zaplaví příjemný pocit zadostiučinění a začepýřím se pýchou, že se mi to povedlo, když kousíček ochutnám.
Uklidím po sobě celou kuchyň a do obýváku na jídelní stůl pečlivě prostřu. Mrknu na hodiny na videu a zjistím, že naši přijdou za půl hodiny. Za tu chvíli aspoň napíšu úkoly a zabiju tak dvě mouchy jednou ranou. Budu zase jednou do školy připravená a naši, až přijdou, mě uviděj s učebnicema.
Večer dopadl úžasně. Naši mě samozřejmě zastihli s věcma do školy a pak ještě koukali jak blázni, když jsem před ně přinesla tu voňavou dobrůtku. Chválili mě a já ze sebe měla dobrej pocit.
Já věděla, že udělám dobře, když se podívám na věci do školy. Ve škole čuměli všichni. Profesoři, i spolužáci. Jana, nej kámoška, se mě o přestávce zeptala, jestli nejsem zamilovaná nebo psychicky nemocná. Bohužel jsem na obojí musela smutně zakroutit hlavou. Po škole jsem letěla do internetový kavárny, abych svý nej nej nej kamarádce, která ale bohužel bydlí skoro přes celou republiku ode mě, a tak žijeme jen díky netu, napsala asi stránkovýho maila. Obsahem bylo vysvětlení, že se ke kompu jen tak nedostanu, zážitky ze školy a popis včerejšího odpoledne a pak taky přiložená adresa s prosbou, aby mi napsala (a nezapomněla udat zpáteční), jak se má, co dělá a tak, že se přece kvůli tomu, že se nedostanu k počítači, nezbortí naše přátelství.
Dneska kupodivu na tom nejsem tak bídně jako včera. Jako jo, mám absťák, ale není to tak zlý. Dostanu se i k tomu čtení, dneska nálada je. A kolem pátý se zase vrhnu do kuchyně. Nakonec snad budu ráda, že nesmím na kompa, že se vrátím k starým zálibám. Rodiče jsou nadšený, že maj teplou večeři, při jejich povolání to není až taková samozřejmost.
Dny plynou a já si vážně zvykám, že počítač není mou každodenní náplní. S Míšou si píšeme. Pravidelně jednou týdně jeden dopis. Hodně dlouhej dopis, klidně několik stran. Když tak o tom přemýšlím, je to lepší než net. Jasný, je to drahý, oproti netu, kterej jsem měla nonstop, ale… Dopisy si můžu schovat a taky je v nich kus mý skvělý kámošky a prostě je to něco úplně jinýho než mailík. Dokonce jsem se i zlepšila ve škole. Dalo by se říct, že vedu fakt ukázkovej život a ani mi nic neschází.

***

Před týdnem jsem oslavila čtyřicítku. Jsem šťastně vdaná. Mám dvě krásný zdravý děti, za což jsem fakt ráda a úžasnýho manžela, na kterýho je spoleh. Miláček, se kterým po nocích dovádíme v posteli i po tolika letech manželství, pracuje celý dny a já jsem žena v domácnosti. Starám se o děti, vozím je na kroužky, snažím se je správně vychovávat (v mládí mě snad ani jednou nenapadlo, že to bude taková dřina), pro celou rodinu každý den vařím a o víkendech a prázdninách podnikáme výlety všude možně po republice. O letních prázdninách jezdíme k moři a v zimě na hory. Kluci jsou ještě malý, ale řekla bych, že už lyžujou lépe, než já.
Dalo by se říct, že jsem stará ženská. Většina by teda řekla, že jsem ve středním věku, ale, proč si to nepřiznat, čas plyne rychle a i když se snažím žít naplno, letí to jak blázen. I přes tenhle věk je ale mou nejoblíbenější činností čtení starých dopisů, co mám schované ve třech krabicích od bot pod postelí. Dodnes je mám a dodnes je celkem pravidelně projíždím, listuju jima a sem tam si některý přečtu. S Míšou jsme stále v kontaktu, bydlíme teď blíž, a tak někdy zajdeme na kafe, často podnikáme i společné výlety obě rodiny. Na rozdíl od mých dvou kluků má Mišulka dvě hádherný holčičky, jsou sladký. Nedávno se mi má nejlepší přítelkyně z dětství přiznala, že ty dopisy ode mě taky má a taky je po večerech čte.