Nezdolný Albi

Albrecht byl posedlý. Nechci však v čtenáři budit dojem, že jeho posedlost snad tkvěla v posednutí démony. Ba právě naopak: tím, čím byl posednut, je spisovatelství, velmi ctnostné řemeslo. Celý život zasvětil zhola jediné věci – vyjádřit jeho esenci, tedy života, v dokonalé knize. Jistě je vám jasné, že něco takového je nemožné, nicméně Albrecht se nedal a za tímto vysokým cílem se hnal již mnoho let. Dá se říct, že byl urputný jako Albrecht z Valdštejna. Pokud znáte osud tohoto muže, víte, že to s ním neskončilo slavně. Možná si říkáte, jak to skončí s naším Albrechtem. Ale nepředbíhejme.
Albrechtovi je v dnešní den právě 64 let. Řekli byste si, že je to významný den, ale Albrechta netěší, neboť ví, že brzo zemře a dosud nedokončil svoje dílo. Vydal mnoho různých publikací, jako třeba Boj s osudem, Nekonečná snaha o duševní mír, nebo Albrecht Rokytka o sobě. Málo co z toho si našlo více jak deset zaujatých čtenářů. Ano, jeho dílo bylo velmi moralistní. Možná se ptáte, jestli tento starý muž někdy miloval, jestli ve svém životě – který musel být jistě pro samé psaní velmi pochmurný – někdy zakusil trochu lásky. Odpověď bohužel neznám, ale pokud tomu tak bylo, je to dávno.
Je sobota a Albrecht, říkejme mu raději Albi, je to kratší a budí to víc sympatií, má den věnovaný duševní očistě. Duševní očista má v jeho životě řádné místo, neboť bez ní by mu prostě nešlo vkládat do psaní ducha. I když Albi nebyl věřící, nechyběl mu smysl pro obřadnost. Měl velkou bedýnku, ve které skladoval dopisy z celého svého života. Ano, máte pravdu, dnes již dopisy posílají jen staromilové. Ale právě toto je on, člověk, který odmítl používat email, protože odmítl používat počítač (a málem by odmítl používat i elektřinu, kdyby při jejím zavádění nebyl ještě dítě).
Albi byl zvyklý své dopisy postupně – přesně chronologicky – vybírat z krabice, číst vybrané pasáže, a poté je zase do krabice vracet. To prováděl s železnou pravidelností mnoho a mnoho let. Poslední dobou mu ale už žádné dopisy kromě složenek nechodily. Mohli bychom předvídatelně říct, že všichni jeho přátelé byli již po smrti, ale fakt je ten, že Albi nikdy moc přátel neměl. A ty, které měl, pro svoji netaktní povahu ztratil. Ano, tipujete dobře, Albi měl v dopisech podtrhané všechno pochlebování, které dostal od svých čtenářů (a mimo to všechny gramatické chyby, které ve svých dopisech měli).
Poté, co Albi dokončil procházení celé své krabičky slávy, zapálil si dlouhou dýmku plnou tabáku. Co jiného by taky takový muž mohl mít v dýmce? Sedl si na balkon (bydlel v činžovním domě na Žižkově), bafal z dýmky a přemýšlel nad obsahem další kapitoly ve své knize. Najednou se ale stalo něco nepředvídatelného. Albi se skácel na zem a ztratil vědomí.
Možná se ptáš, čtenáři, jak to, že toho o Albim tolik vím, a možná se ptáš, kdo vlastně jsem. Nechci o sobě mluvit, protože píšu o Albim, ne o sobě. Ale jsem taky osoba ješitná, a tak prozradím, že Albi se dostal ve stejnou dobu do stejné nemocnice jako já. Když jsem ho poprvé potkal, mračil se na polovinu obličeje. To už tak bývá, když člověku ochrne polovina těla. Pomalu jsem k němu přistoupil, koukl jsem se mu do očí a zeptal se ho, zda nechce přinést nějakou knihu ke čtení ze zdejší knihovny. Albi naprosto vážně, ale poněkud se zádrhy odvětil: „Ne, já už jsem přečetl všechny knihy, co kdy za něco stály.“
Řeknu vám, nebylo to s tímhle chlapem vůbec jednoduché. Pokaždé, když jsem se pokusil udělat vůči němu vstřícný krok, kopl mě do tváře (jen obrazně, samosebou). Ale jednou jsem si k němu přisel a účastně mu podal buchtu od mojí manželky Věrky. Pokud bylo možné tohoto starého kojota na něco nalákat, nebyly to kupodivu zajímavé myšlenky, ale právě dobré jídlo (o to v nemocnici vždycky je nouze). Díky této lahodné buchtě se Albi cítil lépe – a začal povídat o své spisovatelské kariéře, o tom, kolik dopisů od zaujatých čtenářů dostal, jak kvalitní tabák kouří a tak, apod.
Když jsem se dostal domů, protože jsem byl konečně kardiopulmonárně dostatečně kompenzován, sehnal jsem si jeden výtisk Boje s osudem (naštěstí můj známý je dostatečně bláznivý majitel antikvariátu – děkujte Bohu za své šílené známé!). Příběh je situovaný do středověku a je plný nudných reálií, jako například detailní popisování kněžského ornátu, ale co mě opravdu zaujalo je, že vypráví o mladíkovi, který přes všechnu píli a snahu, kterou vložil do studia, končí ve strouze po loupežném přepadení. Mladík ale nezemřel, protože kolem zrovna procházel místní žebrák, který ho včas vytáhl z kalné vody. Knihu jsem kdesi v půlce odložil, protože mě začala (co bych vám lhal, milí čtenáři) šíleně nudit. Až po pár letech jsem si všiml, že v doslovu je vznosným písmem uvedeno: „Ohlasy posílejte na adresu…“ I když jsem důchodce, jsem stále poněkud neposedný, rozhodl jsem se tedy, že Albiho navštívím.
Jistě si teď říkáte, že aby byl příběh dost melodramatický, měl by končit tak, že Albi zemřel a já ho již nezastihl. Nebo že jsem ho potkal v krámě či kdesi cosi. Fakt je ten, že na adrese nikdo nebyl a sousedka – baba nerudná, podobně jako její bývalý soused – mi s radostí ironickým tónem sdělila, že „Pan spisovatel je v důchoďáku,“ ale že mi nepoví kde, protože se o souseda nikdy nezajímala víc, než bylo třeba.
Když jsem se vracel, poněkud smuten z celkové atmosféry starého žižkovského domu, ve výloze knihkupectví prodávající levné knihy mezi bestsellery byl titul s názvem „Baba od vedle a jiné veselé příběhy“. Došlo mi, že Albi se dal na humorné povídky – a že konečně získal všeobecnou slávu, polní trávu. Otevírám doslov – v očekávání adresy pro chvalozpěvy, ale nic takového tam nebylo. Jen v úvodu byla krátká poznámka, že bez setkání s buchtou v nemocnici by nikdy nechytil druhou mízu.

I když jsi už starej dědek,
a nemůžeš mlíko, lepek,
nezapomeň, že buchty
dnes i bez lepku a laktózy
servírují do dózy.