Smůla

„To je smůla, pane Smůlo,“ pronesl hlas a svět zčernal.

***

Pan Nachomýt Smůla se probudil v docela nepohodlné situaci. Ve všech vrstvách jeho šatstva cítil nepříjemné hryzání a kousání. Zvedl se do sedu, a protřepal si vlasy. Odevšad se řinuly jemné pramínky písku.
Očistil si tvář, zatímco si nevzrušeně mumlal pod vousy.
„Panebožekristovanohovšudesamýzatracenýpísek.“
Když se zbavil většiny písku, která pokrývala horní část jeho těla, rozhlédl se po okolí. Najednou mu dávalo smysl, kde se ten písek vzal. Naopak měl teď v hlavě jinou mrazivou myšlenku, která ho děsila. Kde se sakra vzal na téhle pláži?

Postavil se. Další sesuv písku z jeho spodní části těla. Otřepal si nohy, byl nucen si vyzout boty, vytřepal si je. Po chvilkovém zvážení se rozhodl, že nemá cenu si je zas obouvat, písek by se do nich stejně dostal zpět. Sundal si i ponožky. Ty uložil do bot, které k sobě svázal tkaničkami a přehodil si je přes rameno. Teď stál na boso na hřejivém písečném břehu. Mořské vlny se natahovaly k jeho nohám. Kdyby se probudil o pár hodin později, už by neměl problém s pískem, ale s mořskou vodou. Palec u nohy namočil do vody. Hezky hřála.

Rozhlédl se po pláži. Kousek dál od něj se tyčilo pár palem. Dál rostlo různé chomáčí, které nepoznával. Koukl doleva, pláž se táhla do nekonečna. Koukl doprava, kde zahlédl v dáli obrovskou skálu, do které jemně narážely vlny.
„Chmm.“

Rozhodl se, že se bude od tajemné a vysoké skály držet dál. Co kdyby se uvnitř nacházeli nějací lidožrouti, kteří na lidech provádí temné rituály?
Posadil se akorát dál od moře pod palmu, aby se skryl do stínu. Sluníčko začalo docela pařit. Přemýšlel, co si dál počít. Kdy naposledy jedl? Aha, dnes ráno. Dal si výbornou kávu a přesnídávku. Měl moc rád přesnídávky. Hlavně ovocné.
Určitě nemohl na pláži ležet dlouho, protože se k němu nedostaly vlny. V botách měl sucho, neměl na sobě ani kapičku vody, pokud nepočítal vlastní pot.
Ale kde se tu vzal?
Podle slunce soudil, že může být něco málo po poledni. Nikdy nezkoumal, jak slunce funguje, ale jeho instinkty si uvědomily, že se děje nějaká nepříjemnost, a proto začaly pracovat o něco více intenzivněji.

Nachomýt se posadil a snažil se přemýšlet racionálně. Kde se tu vzal?
Naposledy si pamatoval, že měl důležitou schůzku. Jako normálně ráno vstal, nasnídal se cestou do práce. Chodívá vždy pěšky, protože chce šetřit životní prostředí. Dorazil na místo určení… Kam jen to měl namířeno? Nějak si nedokázal vybavit detaily. Věděl, že přešel přes přechod a dal se doleva po ulici, která se jmenovala… Eeeh… Nějak mu paměť nefungovala. Město znal dokonale, proč si teď nemohl vybavit název ulice? Ani dům, do kterého vstoupil? Věděl, že vstoupil do domu. A tím to končilo.

Přes nohu mu přelezl krab. Natáhl k Nachomýtovi očka a sledoval ho zkoumavým pohledem. Nachomýt si nebyl jistý, co má dělat. Mohl by kraba zašlápnout a zbavit se toho pohledu, který mu připadal až podezřele moc inteligentní. Krabi přece nejsou inteligentní, no ne? Nebo by ho mohl chytit za klepýtko, hodit do hrnce a uvařit. Ale neměl hrnec, sakra.
Nakonec se posadil, a aniž by tušil, co dělá, napřáhl ke krabu prst se slovy: „Zdravím pane, jsem Nachomýt Smůla, a vy?“

Asi se nestačil do stínů schovat včas a sluníčko mu uvařilo mozek v jeho lebce ve vlastní šťávě. Ještě teď si mnul bolavý prst, aspoň, že už nekrvácel. Fakt špatný nápad, říkal si. Koho kdy napadlo natahovat se ke dravé a nebezpečné fauně neznámé krajiny?

Slunce už zapadalo a on si až teď uvědomil, jak byl bláhový, že se nepokusil rozdělat oheň. Teď mu bude zima a neuvidí na krok. Co když se ten nebezpečný krab vrátí? A ukousne mu třeba celý prst? Ochutnal jeho krev, určitě se vrátí! Vyhledá si svou oběť! Pak ho tu někdo najde za pár dní, možná týdnů, maximálně měsíců, a on bude mrtvý. Bude se pomalu rozkládat, protože umře na vykrvácení, protože mu zlý krab sežere prst! Rozklepal se po celém těle. Ta myšlenka mu vlezla až do morku kostí. Koukal z jedné strany na druhou a snažil se zahlédnout svého možná budoucího vraha.
Oči mu z toho napětí začaly slzet a Nachomýt najednou upadl do uječeného pláče. Brblal slova bezmyšlenkovitě přes sebe. Kdyby tudy procházel náhodný kolemjdoucí, což je velice nepravděpodobné, ale jen si představme, že by se to stalo, určitě by si pomyslel, že se jedná o dalšího utečence z nejbližšího psychiatrického ústavu. Možná by tento náhodný kolemjdoucí i došel k nejbližší telefonní budce, představme si, že by se třeba tyčila za dříve zmíněnou palmou, a odtud by si ověřil, zda jim náhodou v nejbližším psychiatrickém ústavu někdo nechybí.
Odpověď by pravděpodobně zněla ano, protože v takových ústavech často někdo chybí.

Nachomýt usnul.

***

Měsíc vystřídal svého jasného protivníka a nebe zahalila hustá mračna hvězd. Jen díky tomuto chabému, ač poutavému, osvětlení bylo vidět pár centimetrů před sebe. To by však Nachomýtovi stejně nepomohlo. Jeho nepřítel si to cupital za jeho zády. Krab nikdy nepřemýšlel nad tím, že by měl myslet takticky a svého nepřítele překvapit, když to nejméně čeká. Vážně neměl pocit, že by měl v mozečku jen náznak plánu, který zněl: „zaútočím v noci, kdy se skryju pod roušku tmy, procupitám si to k němu, zatímco bude otočen zády, protože vzadu nemá oči. Navíc jeho sluch je chabý, takže mé tiché krůčky nezaslechne. Pak zaútočím!“ Ne, vážně ne. Prostě tak seděl na pláži a díval se na vlny, když se setmělo a on si řekl, že ho už nebaví sedět a koukat na moře. Šel se projít, zahlédl obrovskou hromadu něčeho, co tu předtím nebylo. Nebyl by to přece správný krab, kdyby nezjistil, co ta hromada je. Zbytek je jen pouhý slet událostí. A přílišná lidská představivost. A možná ještě špetka Osudu.

Nachomýta probudilo bodání. Ještě stále byla noc. Jeho myšlenky, a vlastně celkově myslící ústrojí, ještě spalo. Nechávalo si zdát hezký sen, zatímco Nachomýt musel bezmyšlenkovitě čelit kruté realitě. Kde má mozek, když ho zrovna potřebuje!
Hleděl na své břicho. Snažil se spatřit, co ho to bodá. Měl děsivou předtuchu, že se na jeho břiše sešla parta lidožravých mravenců a rozhodla se uspořádat piknik. Nebo rovnou založit nové mraveniště. Na tom nezáleželo.
Jenže byla tma. Litoval toho ohně. Věděl, byl si téměř jist, že by ho stejně nerozdělal, ale člověk nikdy neví, no ne? Třeba by se na něj usmálo štěstí.
Jenže to už nezjistí. Tedy možná ráno ano. Pokud se rána dožije. To by ten oheň rozdělat třeba mohl. Pak by kolem něj mohl skákat a tančit a prosit Bohy o velký hamburger s dvojitým sýrem.
Myšlenky mu začaly fungovat, a ho konečně napadlo, že by se mohl postavit. Třeba ti mravenci spadnou a on je zašlape a bude mít klid. A večeři.
Povyskočil a zůstal stát na nohou. Zaslechl tiché „pff“. Něco dopadlo do písku. Ale něco většího než mravenec, ale ne zas příliš velkého.
Vzpomněl si na odpolední incident.
„Sakraprácepanebožepročtomusímbýtvždyckyjákdomátakovousmůlu!“ Zamumlal. K dalšímu činu nepotřeboval žádnou zvlášť chytrou myšlenku. Začal se chovat zcela iracionálně, ale v rámci svých instinktů a ty mu teď říkaly, přímo nařizovaly, aby přežil a tu hnusnou bestii zadupal hluboko do země. Tedy do písku.
Pan Smůla se nehodlal se svými instinkty dohadovat a začal zběsile podupávat kolem sebe. Přitom těžce dýchal. Nebyl zrovna sportovní typ. Asi po patnácti minutách ho dupání zcela unavilo a on se svalil zpátky do písku. Krab celé divadlo sledoval z dálky. Jakmile se divná hromada začala pohybovat, zmizel tak rychle, jak jen to šlo. Přece není sebevrah.

Nachomýt už však neusnul. Když se trochu dostal k sobě a uklidnil se, posadil se. Nohy, stále bosé, si přisunul k sobě a objal je rukama. Chtělo se mu plakat. Chtělo se mu řvát a nejlíp i znovu dupat, jen aby zadupal tu svou věčnou smůlu někam hluboko, odkud by se už nevrátila.
Vždyť žil docela šťastný život, říkal si. V jeho bytě věčně nefungovalo topení, tak spal pod dvěma přikrývkami. V létě tam bylo tak horko, že spal radši na balkóně. Ale jinak to byl moc hezký byt. Když se tam nastěhoval, bylo všechno v pořádku, než se objevila ta plíseň, která ho málem sežrala. Postřik na ni nefungoval, tak přestal do kuchyně raději chodit a začal žít jen v obývacím pokoji. V jeho ložnici se asi týden po incidentu s plísní usadili squatteři, kteří odmítali byt opustit a házeli po něm prázdné plechovky od jídla, kdykoli se pokusil otevřít dveře.
Paní domovní byla už dva roky na dovolené. Prý má ve státě nějaké problémy s policií a s oddělením z protidrogového. Aspoň to psali v novinách. Ale jemu se vždy zdálo, že se jedná o moc milou starou dámu. Marně čekal, až se vrátí z dovolené. Teď sám skončil na takové „dovolené“, pomyslel si kysele a něco uvnitř něj ho nutilo, aby si odplivl. Neudělal to. Byl slušně vychovaný.

Zkusil rozdělat oheň, ale byla to marná snaha. Uvnitř, někde v hlubině svého mozku to věděl. Prostě takové štěstí on nemá, aby s nulovými vědomostmi rozdělal oheň. Nikdy oheň rozdělávat nepotřeboval, až teď, a nemá žádnou superschopnost, aby se to najednou zázračně naučil. V dokumentech viděl pár možností, jak oheň rozdělat, ale nepamatoval si je příliš dobře. Hlavní roli hrály nějaké dvě dřívka. Ty najít dokázal, ale už si nebyl jist, co s nimi. Holt je vzal a zkusil s nimi mlátit do sebe. Ale neobjevila se ani jediná jiskra.
Asi zde, na tomto ostrově, zemře.
Navíc se mu udělalo blbě a měl děsnou žízeň. Možná ta smrt nebude až tak špatná varianta.
Nešťastně se posadil, svěsil ruce, ve kterých stále dřímal klacíky. Přímo naproti němu seděl krab a pozoroval ho těma inteligentníma očima.
„Co vejráš!“
Krab však neopověděl. Mlčky pozoroval svou „oběť“, jak si pan Smůla myslel. V momentě, kdy se Nachomýt chtěl vrátit ke své celoranní práci – mlácení klacíky o sebe, se krab pohnul směrem k němu. Nachomýt si poposedl dál od kraba.
Krab si onoho gesta očividně všiml. Možná cítil strach pana Smůly? Vydal se pomalými krůčky k Nachomýtovi a nespouštěl ze svého cíle zrak.
Nachomýt však zrak ze svého nepřítele spustil, nebo spíš odhodil někam do dálky. Jeho instinkty zavelely a on se ochotně zvedl a rozběhl se na opačnou stranu. Krab přece nemá šanci jej doběhnout ne? Sice si tím nebyl zrovna u tohoto velice inteligentního kraba jistý, ale nezkoušel se otáčet. Na to neměl dost odvahy. Navíc někde četl, že pokud chcete být úspěšný zbabělec, který bere vychytrale nohy na ramena kdykoli, kdy se začne dít něco podezřele nebezpečného, nemáte se v žádném případě otáčet, jelikož to nahrává do karet protivníka. Nejlepší je běžet a běžet přímo za nosem, dokud můžete. Pak se schovat například za kontejner, v lepším případě přímo do kontejneru, a počkat do rána. V případě, že se ona nebezpečná situace děje ráno, počkat do večera, pokud je to však možné, až do dalšího rána. Večer to venku totiž není zrovna dvakrát bezpečné a určitě po tak dlouhém běhu nebude mít člověk dost sil na běh další.
Vzal si tuto radu k srdci a běžel, jak nejrychleji mohl. Bohužel se v okolí nevyskytovaly žádné kontejnery. Schoval se po pěti minutách za palmu. Až teď se odhodlal otočit a i když to bylo proti všem radám, které v dané knize o útěku četl, vystrčil hlavu zpoza palmy a sledoval pěšinku, kterou v písku vytvořil. Nic po ní necupitalo. Krab ho nedostihl. Ale nesmí se zastavovat. Krab se může po pěšince vydat a sledovat ho třeba až do pekel. Musí být neustále na útěku, jestli chce přežít.
Jak tam tak seděl v písku a přemýšlel o dalším taktickém útěku a o tom, že by se to chtělo posilnit, protože naposledy jedl snídani někdy v minulých dnech, přerušil ho hlas.
„To si ze mě děláš srandu, čéče, co tu kurňa vyvádíš?!“
Nachomýt se vyděšeně obrátil za hlasem. Chvíli mu trvalo, než rozpoznal povědomou tvář.
„Meh?“ odvětil zmateně pan Smůla.
„Hledali jsme tě tu sakra dlouho. Z baru jsi zmizel a nikde jsme tě nemohli najít. Samozřejmě, že jsme si všimli, žes zmizel až někdy k večeru, ale to nám musíš odpustit, víš, jak to chodí…“ Omlouval se neznámý.
A Nachomýtovi Smůlovi najednou v hlavě explodoval vesmír. Vzpomněl si. Ne na všechno, ale mlhavé ústřižky mu v mozku zběsile kroužily jako malé planetky kolem své hvězdy.

Šel do nějakého domu, tam se nalévala whisky a podávaly se tam kvalitní doutníky. Ale značku neznal. Určitě byly kvalitní, protože je kupoval… Jeho kamarád! Ano, jeho kamarád ze sousedství. Přistěhoval se do města chvíli po Nachomýtovi. Vzpomínal si. Jeho kamarád bydlel v krásném apartmánu a brzy se vyšplhal na místo generálního ředitele jedné významné firmy. On sám byl bankéř a ne moc dobrý.
Koukal dál do tváře kamaráda. Sluníčko začalo opět pařit a mu se v mozku z toho všeho tvořila mělká pára.
Večer šli všichni do baru a on s kamarádem taky, protože slavil nějakou obrovskou událost. Je jedno jakou, na tom nesejde. Ale šli tam. A on se opil, děsně moc. Měl obrovskou chuť pít… Kvůli práci, to je ono. Pil hodně kvůli práci, protože… Protože zjistil něco úděsného. Ale už nevěděl co.
Kamarád ho sledoval. „Není ti nic Nachomýte?“ zeptal se, ale odpovědi se nedočkal. Brzy je tu objevili zbylí kamarádi, kteří se zúčastnili oslavy také a také marně hledali ztraceného Nachomýta.
„Co je mu?“ zeptal se jeden z kamarádů. Hlavní kamarád pokrčil rameny. „Asi to má z toho sluníčka, musel na něm být celý den. A taky nemá boty. Je možné, aby z toho zešílel?“
Všichni kamarádi na Nachomýta nevěřícně koukali, možná i trochu zděšeně.
Nachomýt dál seděl a koukal do blba. Snažil se, si vzpomenout na tu důležitou věc, kterou v práci zjistil. Věděl, že to bylo něco obrovského! Co mělo změnit celý chod firmy!

Mezi nohami jeho kamaráda se objevil malý krab. Tiše zaklapal klepýtky. Dělal to jen tak pro efekt, ve skutečnosti nečekal, že si toho někdo všimne. Ale Nachomýt si toho všiml. Jeho smysly byly stále ve střehu. Čekaly, že se tu co nevidět objeví krvelačné monstrum. A měly pravdu…
Pohnul hlavou směrem dolů k nohám kamaráda a uviděl svého odvěkého nepřítele. Vytřeštil oči. Jak se tu tak rychle dostal? Pomyslel.
Vyskočil na nohy a začal ječet.
„Ten krab! Ten krááááááááááááááb!“ Kamarádi se koukli kam Nachomýt ukazoval. Pak se koukli znovu na Nachomýta a znovu tam, kam ukazoval.
„Nachomýte, klid. Dyť je to jen malý krabík. Co ti hrabe?“
Jeden z kamarádů se snažil Nachomýta uklidnit a poplácat nemotorně po rameni. Ale Nachomýt si ho vůbec nevšímal. Dál ukazoval na monstrum v písku a ječel.
„Chce mě zabít! Zabííííííííííííííííííííííít!“
Kamarádi se koukli z jednoho na druhého a pokroutili smutně hlavou. Jeden z nich se nenápadně odšoural bokem a vytáhl svůj telefon. Ještě chvíli váhal. Zpovzdálí zaslechl další křik: „Celé roky prahne po mé krvi! Dejte ho pryč! Zašlápni ho! Dělej něcooooo!“
To ho přesvědčilo k činu:
„Dobrý den, potřeboval bych číslo na nejbližší psychiatrickou léčebnu.“

***

Sestra sledovala z okna, jak přijíždí menší dodávka. Byla to dodávka místní psychiatrické léčebny, která se používala pro převoz zdejších chovanců. Většinou je převáželi do jiných ústavů. Jen výjimečně ji používali k tomu, aby pro nějakého člověka dojeli domů, vzali jeho kufry, všechno naložili dovnitř a pádili zpět do léčebny i s novým přírůstkem.
Větší zkušenosti měli s tím, že k nim lidé byli dopraveni jinými cestami. Buď je dopravila policie, nebo častěji příbuzní, kteří se rozhodli, že už nemají síly se o svého příbuzného starat.
Nebo ho chtěli mít prostě z krku, to byl častý scénář.
Sestra znovu pohlédla na kartu, kterou před chvílí vyplnila z daných informací. Většinou se snažila mít vše připravené před příchodem nového pacienta.
Stále myslela, že jde jen o pouhý vtip. Přece někdo jen tak nevěří, po pár hodinách na sluníčku, že ho chce zabít krab, ne?
Když přivedli pacienta, zjistila hořkou pravdu. On si vážně myslel, že ho chce zabít krab. Dokonce k tomu měl celou historku. Tu si poslechne později. Na sezeních, i s lékařem.
Dopsala čas příjezdu do údajů pacienta. Pořádně si ho prohlédla a poslala jeho kamaráda, který telefonoval, do kanceláře k lékaři.
Sama převzala pacienta, který byl pevně přivázán k lehátku, a chystala se ho odtlačit do přijímacího pokoje.
Dostal sice uklidňující sérum, ale stále si něco mumlal. Když osaměli, nahnula se k jeho tváři, aby si poslechla, co to neustále opakuje.
„Ten krab, krab, krab. Ten krab, krab, krab, krabkrabkrabkrab…“
Sestra se otřásla: „Božínku, tak je to pravda!“

***

Stačilo uběhnout pár dnů, kdy dostával vyváženou stravu a horký čaj, aby se dal dohromady. Zrovna dnes nastal krásný den. Už od probuzení se cítil konečně takový… Svůj. Na kraba a pláž, otravný písek a mořské vlny už vůbec ani nepomyslel. Uvažoval jako normální člověk nad tím, co v takový krásný den podnikne.
Byl rád, že je pryč z práce. Z toho všeho stresu mu bylo špatně. Stačilo, když na to pomyslel, a propadal panice. Rozhodl se tedy, že tam dá výpověď. Vlastně, možná sám dostane padáka, protože přece odhalil to velké tajemství, které neměl nikomu říkat, jinak by se mohl dostat do problému s… Mafií? Tu vzpomínku měl stále v mlze. Ale to nevadí, časem se to poddá. A když ne, tak to je stejně fuk. Končí tam. V bance se už neukáže!
Zrovna se chystal zazvonit na sestru a oznámit ji, že je již v pořádku a že je připraven vrátit se do reality všedních dnů. Jenže zvuk zvonku v něm něco probudil. Zavřel oči a najednou uviděl ztracené vzpomínky. Zmatek v papírech, nesrovnalosti na účtech… Ředitel, kul nějaké nekalé plány a on byl jediný, kdo v tom mohl zabránit! Plácal se rukou do hlavy, aby toho nechala. On chtěl domů, kdo mu nakrmí plíseň v kuchyni a vynadá squatterům?! Obojí se může nebezpečně rozmnožit do obývacího pokoje, a kde pak bude bydlet?!
Jenže mozek se rozjel a nehodlal se zastavit. Chtěl vypovědět všechno to svědectví, aby s ním jeho majitel něco udělal.
Nachomýt otevřel oči a najednou věděl, co se přihodilo. Panebože!
Sestra vešla znepokojeně do místnosti. Zatím se nikdy nestalo, že by ji Nachomýt volal a tak nevěděla, co čekat. Že by už byl zdráv?
Nachomýt na ni koukl pološíleným pohledem. Málem se na ni vrhl a chytil ji za límec, ale ona uhnula a Nachomýt vrazil do vypolstrované zdi.
„To ředitel… Za to může ON!“ vykřikl Nachomýt. Sestra ho pozorovala. Věděla, že nyní musí být ostražitá. Očividně se pacientův stav nezlepšil, spíše naopak.
„Zapletl se s mafií. Banka kvůli němu krachne, ale on si nahrabe kapsy! Viděl jsem to, mám důkaz!“ pokračoval Nachomýt a vůbec si nevšímal, že sestra dává nenápadně gesto ochráncům. Co nevidět bude pacient ve svěrací kazajce.
„Mám důkaz! Tak proto! Už to dává smysl! Já nezakopl tehdy na té pláži, jak jste se mi snažili vtlačit do hlavy. Nené! Věděl jsem, že tam někdo byl! Oslovil mě jménem!“
Ochránci už byli téměř na místě, sestra ustupovala, aby jim udělala více místa. Na tohle tady byli docela zvyklí, žádná extra situace.
„Byl tam nějaký mafiánský pohůnek a chtěl mě zabít, aby se to nikdo nedozvěděl!“
Bác.
A tma.
Opět.

Když se Nachomýt probudil, jeho mozek ještě spal. A bude spát ještě nějakou dobu, jelikož byl pod návalem uklidňujících léků. Nachomýt tupě hleděl z okna. Ani si nevšiml, že jej dali do jiného pokoje. Předtím okno neměl.
Vedle okna stál menší stolek s mísou. Mísa byla plná pomerančů. Nachomýt k nim obrátil nevědomky zrak a usmál se. Pomeranče měl rád. Asi.
Pomeranče mu úsměv oplatily.

Zatímco se Nachomýt Smůla zdárně léčil v ústavu, v městě se šířil chaos a vztek. Banka zkrachovala, ředitel zmizel někde na Bahamách a mafiáni si mnuli ruce. Jediný, kdo je mohl zastavit, byl hloupý úředníček, kterého se moudře zbavili tehdy na pláži.

Malý krabík si tiše poťapkával po pláži, když potkal dalšího krabíka. Oba se na sebe koukli a společně si sedli do písku, aby měli hezký výhled na moře. Měli toho hodně co prodiskutovat o neznámém tvoru na jejich území, který je nejednou vyděsil k smrti.