Skvrny

Je úterý 20 března a ředitelka střední potravinářské školy Lada Karfíková se nepřítomným výrazem dívá na fontánu před školou. Na čele se ji objevuje studený pot. Ruce se ji třesou. Neví přesně, jak dlouho už u okna stojí. Ten výjev ji zkrátka vyrazil dech. Bezvládné tělo utonulého učitele Davida Linka leží na ochozu fontány přikryté dekou. Šedá barvy deky naštěstí  působí nenápadně. Náhodní kolemjdoucí by se mohli letmo domnívat, že obsah deky tvoří demontovaná socha vodní víly, která fontánu hrdě zdobila. Potřebovala znovu natřít, ale možná až později v květnu, pomyslí si. Jisté je, že skandál na sebe nenechá dlouho čekat. Minulé i přítomné myšlenky ji víři hlavou. Popotahuje cigaretu, i když s  kouřením dávno přestala. Ví, že musí zachovat duchapřítomnost.  

,,Jani!“  zavolá na svoji asistenku v přilehlé kanceláři. ,, Nedá se nic dělat. Bohužel budeme muset vyhlásit mimořádnou situaci ve škole. Svolej prosím okamžitou poradu na malou přestávku “.

,,Děti asi pustíme domů, že?“ zeptá se Jana a cítí, jak ji slova váznou v krku. ,,Ano, po dohodě s vyšetřovatelem budeme šířit zprávu, že se jedná o zvláštní nehodu, i když je to nejspíš sebevražda. Zrovna teď, když připravujeme akreditaci pro Vyšší odbornou školu a musíme dbát na skvělé renomé“ pronese ředitelka a v očích si ji stále lesknou slzy.

,, A co ty balkonové dveře?“ namítne Jana. ,, Uff. Zavolej prosím školníka, ať je ihned diskrétně zasklí. Nechápu, proč to udělal. Proč David dnes ráno skočil ze svého kabinetu v prvním patře do fontány. Musel přijít jako první. Možná, nám něco řekně Ondra. David měl sice snížený úvázek, ale  středy trávili hoši v kabinetě spolu“.

David sedí nehnutě už více než 20 minut. Temně šedé nebe a vytrvalý dešť za balkonovými dveřmi rezonují s jeho pokleslou náladou. V kabinetě je sám, ačkoliv ve středu se tu vždy potkává s Ondrou. Dnes někam odjel. Je zamknutý zevnitř. Pro nikoho tu není. Stejně má učit až za dvě hodiny. Zase ji vidí. Zase je tady. Opakovaně se objevuje. Ta skvrna. Dnes má sice jinou podobu, ale je na stejném místě. V horním rohu místnosti něco pulzuje. Téměř nehybné proužky vody vdechují zrnité omítce život. Pomalu se proplétají. Jsou jako dva hadi, co chtějí spolu tančit a zároveň požírat svůj vlastní ocas. Krůpěje získávají výraz tváře. Už se objevují i oči. Jsou  však o něco dál od sebe, než jak je u ní zná. Působí ale stejně uhrančivým dojmem. Tak naléhavě. Neví, jestli se chce dál na ní dívat. Neví, jestli chce něco prožívat. Rozmíchávat v sobě oheň, co smutně hoří chladným plamenem. Celé mu to připomíná jednu techniku z Gestalt psychoterapie. Není zde však prázdná židle. Je tu živá a pulzující skvrna. Má však její tvář. Je němá, tak proč se hýbe? Proč její obrysy nabírají na intenzitě v podmáčeném rohu? Kam až chtějí prosáknout? Spadne na něj? Objeví se také její bílé paže? Proč přichází právě teď, křičí v duchu sám na sebe.  ,, Odejdi. Nemám ti, co říct“, vykřikne nahlas a v tom se zarazí.

Doufá, že jej nikdo neslyšel. Sousední třída je hned za tenkou stěnou. Potichu vstane a po špičkách dojde ke dveřím. Jemně stiskne kliku. Je vážně zamknuto. Nic by mu nedokázali. Není tu. Odteď bude sedět zase tiše. Zkusí vnímat dešť za okny, co neúprosně bičuje krásně jemné tělo té zvláštní sochy. Vytrvalý déšť v lednu je važně nezvyklým úkazem a ona je jako on, pomyslí si. Musí snášet svá příkoří. Uvězněná svým podstavcem, nemá kam utéct. Jsme vlastně spojenci. Vystaveni rozmarům života, výkyvům počasí, zkrátka všemu na světě.

,,Nic jsem neviděl, Davide. Nevymýšlíš si to? Minulý měsíc jsi říkal, že to byl Stalin, minulou středu zase zástupkyně Klencová“, pronese Ondra. Koutky úst mu v pravidelných záchvěvech škubají. Potlačuje smíšené emoce i absurditu konverzačního tématu. ,, Máš pravdu ve škole kdysi bývalo ústředí KSČ, ale proč by se ti Davide zjevoval Stalin nebo zástupkyně ředitele Klencová, nebo Bůhví kdo ještě, to fakt nevím“ poznamená nerozrušeným hlasem a dál stejnou rychlostí a přesností opravuje písemky z matematiky.

,,Ale, já to fakt viděl Ondro“, oponuje David. ,, Zde na tomto místě“ a ukazuje prstem do pravého horního rohu místnosti. ,,Jasně, že  můžeme spekulovat o projekcích…“

,, Davide, žádná skrvna, ani hlava, tu vážně nebyla“ skočí mu Ondra do řeči. ,,Ve středu jsem byl na školení  Nová Maturita, to jsi zde byl sám, ale po zbylé dny, kdy se ve škole de facto míjíme jsem nic neviděl. Ani nejmenší náznak, rozumíš?“, řekne energičtějším hlasem  a zároveň si předními zuby skousne spodní ret, aby nevybuchl smíchy. Má s Davidem soucit. Ví, že jej opustila přítelkyně, že prodělal zánět mozkových blan, ledacos se i proslýchalo o zvláštním románku se studenkou. Ale má tomu posledně jmenovanému věřit?   David je zkrátka zvláštní. V lidech vyvolává buď smíšené nebo extremní reakce, má poněkud dramatické sebeprožívání, umělecké vyjadřování,  ale Ondrovi je v podstatě sympatický.  Hlavně je skvělým jazykářem. Škola se s ním naučila žít. Je velmi přínosný,  i když pro žáky je spíše  zábavnou atrakcí než skutečným pedagogem.

David  stojí dál u balkonových dveří, zády k Ondrově pracovnímu stolu a  skrze okenní tabuli se dívá na fontánu před školou. Hučí mu v uších. Neví, co si má o kauze středečních skvrn myslet. Chladí si rozpálené čelo o okenní desku. Má asi horečku. Pozoruje plovoucí kry, jejichž ostré hrany připomínají rozbité zrcadlo. Možná jej rozbila ta vodní víla. Možná nesnesla pohled na sebe samou,  pomyslí si.

,, Ondro, nezdá se ti, že sem táhne? Cítím chlad, jak se mi nenuceně rozlévá po předloktích, stoupá a klesá po celém těle v neurčitém a chaotickém víru“ pronese po chvíli.

,, Nezvládl bych to vyjádřit tak poeticky. Ale máš pravdu. Vážně sem táhne. Víš co, zajdu za Klencovou. Ty za ní raději nechoď“

,, Proč? “ zeptá se udiveně David.

,, Když ji vnímáš jako skvrnu támhle v rohu, tak to raději vyřídím za náš kabinet Já“, pozvedne zrak od počítače a kamarádsky se usměje.

,,Davide, seber se trochu“ řekně konejšivě. ,,Vím, že toho bylo na tebe poslední dobou moc. Za  tři týdny budou jarní prázniny. Plzeňský kraj začíná jako první.  Odpočineme si všichni. Pořádně si zaplaveš a bude to“, řekne a zaklapne prudce svůj notebook snad v symbolickém příslibu krátkodobého konce všední učitelské rutiny.

Šepoty hlasů se tříští všude kolem. Stejně tak i kapky deště venku co v silném větru nalétavají šikmo na okenní tabule nevelké sborovny.

,, Už jste to slyšeli?“  ptá se každý každého.

Lada Karfíková důrazně zacinká lžičkou o hrníček nedobité instatní kávy. Všichni okamžitě stichnou.  

,,Drahé kolegyně i kolego. Jistě už to všichni víte. Oficiálně jsem nucená vám oznámit smutnu zprávu. Náš kolega David Linek spáchal dnes ráno sebevraždu. O podrobnostech jeho činu se nebudu zatím vyjadřovat“ pronese již poměrně vyrovnaným hlasem.

Všichni mlčí. Oči mají skloněné. Říkalo se to. Vážně je to pravda. Chvíli ticha náhle přeruší nějaký hlas. Je to zástupkyně Klencová. Reaguje rychle a věcně. Jako výraz urgence svého sdělení rytmicky ťuká propiskou o desku stolu.

,, David při svém činu rozbil balkónové dveře. Nejenom, že to podtrhuje motiv plánované a extravaganntí sebevraždy, kterou budeme všichni a zdůrazňuji všichni prezentovat jako neštastné sebezabití, ale je zde i další problém. Vzhledem k počasí zkrátka do Ondrova kabinetu prší a škoda, začíná být značná. Je třeba to rychle opravit, než…“

Z němého davu se zvedne rosolovitá paže. Je to školník Maleček.

,,Rozumím tomu paní zástupkyně.“, řekne klidně svým bodrým hlasem. ,,Vezmu si to na starost. Má-li být výčet škod úplný, je třeba ještě urychleně opravit dřevěnou podlahu na půdě“.

,,Proč podlahu? „ zareaguje úsečně kolegyně Mrožáková a tím mimoděk odlehčí napjaté situaci. Mimořádná schůze začíná připomínat běžnou provozní poradu.

,, V jednom místě je poškozená střecha. Né moc, ale je. V podstatě se jedná o tři prasklé střešní tašky. Je pravděpodobné, že by časem mohlo zatékat do kabinetů, zejména u Ondry. Na půdě jsem si všiml i podmáčených parket, ale zatím si nikdo na nic nestěžovat“ vysvětlí Malaček.

,,Dobře kolegové, zkusme se tedy s tragickou událostí co nejlépe vyrovnat a Vás pane Maleček poprosím, abyste zjednal opravu bálkonových dveří a pokusil se vyspravit podlahu na půdě“.

Po krátké poradě odejdou všichni do svých kabinetů. Venku stále prší. Ondra sedí u stolu ve svém pohodlném kancelářském křesle a chystá se zavolat manželce. Chce ji tu zprávu oznámit. Davida znala přece také. Nepřítomným pohledem zírá do bílé stěny před sebou, zatímco v pravém horním rohu omítka pomalu nabývá na své zrnitosti. Jestli to jsou dva hadi, co chtějí spolu tančit.. To vážně nikdo neví.   

(Hanuš Šparlinek)