Kde jsou prachy

Tu sobotní noc jsem chtěl bejt doma, opravdu chtěl. Jenže, všechny rozpracovaný projekty byly hotový, filmů i seriálů jsem měl po krk a spát mi nešlo. Bylo skoro půl dvanáctý v noci a mozek mi začal podávat různý vodítka, z kterejch začala vyplývat celkem jasná logika: jelikož dneska je sobota, včera byl pátek. Kouknul jsem na datum. Aha! Ne jen tak nějakej pátek, ale první pátek po vejplatě. To znamenalo, že většina rizikovejch hostů, abych to tak řekl, se včera zřídila pod obraz. Já si to teď víc hlídal, protože poslední dobou se mi zdálo, že se o mě v Baráku problémy nakonec vždycky nějak otřely, aniž bych je vyhledával. Nikdy jsem do tý hospůdky nechodil často, ale nikam jinam se tady jít nedalo. Nebyl jsem tam už dva týdny, risknu to. Dneska tam budou jen ty nejodolnější jedinci, navíc už bude pozdě…

 

Dorazil jsem k Baráku těsně po půlnoci. Nikdo v okolí hospody neřval, nezvracel, dokonce mi pod nohama nekřupaly čerstvý střepy. To bylo zvláštní, včera to musela bejt kalba. Jukebox neduněl, ani když jsem míjel jedinou pohozenou skleničku a tahal za kliku těžkejch dveří. Uvnitř se svítilo. Zvláštní, napadlo mě se otočit na podpatku a jít domu.

 

Když se za mnou dveře s rachotem zapráskly, nastalo na chodbě až mystický ticho. Přišel jsem si jako postava v první scéně hororu nestydatě recyklujícího klišé. Mimochodem, proč někdo konečně nenatočí horor s rozumnejma lidma? Kdyby se chovali normálně, zajímal by se o ně divák víc! Odbočuju jako vždycky, to téma jsem založil v hlavě na pozdějc, až potkám Adama, experta na špatný filmy. Teda… jestli se toho dožiju. Bylo tam takový ticho! S nádechem jsem otevřel dveře do lokálu a očekával cokoliv. Jsem paranoidní.

 

Jako by se všichni vypařili. Na stolech bylo dost půllitrů i plnejch popelníků, který jakoby tyčili prostředníčky novému protikuřáckému zákonu. Fakt se vypařili? Jsem v hororu, nebo ve sci-fi? Pokud je tu prázdno, určitě v něčem bude háček. U baru taky nikdo nebyl. Proč by Ouško nechával otevřenou hospodu? „Haló? Je tu někdo?“ Šel jsem zpět na chodbu, z který vedou schody nahoru ke dvěma bytům. Klepu, ale nikdo neotevřel. Došel jsem zpátky k baru a uvědomil si, že z toho napětí mi vyschlo v krku, tak jsem se přiblížil k pípě, že si jedno načepuju, ale zakopnul jsem o něco.

 

Pod barem někdo byl! Sehnu se a koukám. Na prázdnejch basách tam ležel majitel hospody, sám Olin. Dlouho jsem ho neviděl. „Oline?“ Zachrochtal, ale začal se vracet do reality. Za rachotění bas se vydrápal na nohy. Měl na sobě jen špinavý světlý tílko a trencle, který popisovat nebudu.Zběsile se rozhlédl a pak začal něco hledat. „Kam si to schoval?!“ vykřiknul majitel a tvářil se jako šílenec.

 

„Co?“

 

„Ty víš co. Prachy! Kam’s je dal? Kde jsou prachy?!“ Konečně se na mě podíval a zarazil se. „Kdo seš?“

 

„Přece Vali,“ připomněl jsem se mu a zoufale z jedný z kapes vytáhnul stokorunu a ukázal mu ji.

 

„To mě nezajímá. Zdálo se mi, že se něco stalo kasírce!“ vykřiknul a na chviličku mě napadlo, že se rozbrečí.

 

„Aha,“ odpověděl jsem a ujal se půllitru, že si načepuju konečně to pivo.

 

„Co je za den?“ zeptal se a já mu prozradil, že sobota. „Tak to byla velká pařba,“ řekl si spíš pro sebe.

 

Když jsem už cítil pěnu na rtech a pro samou chuť na pivo skoro nevnímal svět, vytrhla mě z dokonalé chvilky něčí věta: „Hej, hovuado!“

 

Odvrátil jsem zrak a zavadil o podrážděné oči, které by křičeli “Ukrajina” i kdybych si nevšiml silného přízvuku. Zbytek tváře byl pak přímo reklamou na ukrajinskou vlídnost. Olízl jsem trochu té pěny ze rtů.

 

„Pivko?“ zeptal jsem se vřele.

 

„Jsem tadý pro ty práchy.“

 

„Aha.“ I když jsem neznal pozadí nastalé situace, pokud vám zamračený ukrajinec řekne větu "jsem tady pro ty prachy", ze zhruba 98,99% to neznamená nic dobrého. Zmateně jsem otočil hlavu po Olinovi, ten ale evaporoval do kuchyně, jen se za ním zavřel závěs. Sakra.

 

Chlap nechal východní diplomacii plynout východní rychlostí a přes pípu mě popadl za flígr. Málem jsem se bradou nabodl na páku od Kozla jedenáctky, kterou v Baráku snad nikdo nepije (Svijany jedóu, jo!). Vyděsilo mě, že jsem se pochcal, ale rukou jsem nahmatal svoje převrhlé pivko. Je to dobré, nejsem takovej srab, kdekdo by se rovnou podělal… Tyto úvahy mou maličkost odváděly od tupého a prázdného pohledu ukrajince. Zaostřil jsem znovu do těch očí, asi čekal strach, ale já byl prostě zmatenej.

 

Žádnej horor, žádný sci-fi. Gangsterka, došlo mi.

 

„Určitě mi to neuvěříte, ale tohle je nedorozumění. Mám u sebe stovku na pár piv a nejste první, kdo se mě ptá na prachy.“

 

„Ty tu tuočiš pivuo, ty jsi Jyrka?“

 

„Ne, já jsem smolař Vali. Host.“ Pustil mě a rozešel se do kuchyně. „To taky není Jirka, to je majitel,“ zachraňoval jsem situaci.

 

„Á, majitél,“ rozzářila se tupá očka. Ještě tomu chybělo, aby si jednou pěstí uhodil do otevřené dlaně. Byl to milovník násilí, tenhle Anatoly, Igor, Ilia, Vasily, Vitaly či Sergej. To byla asi všechna ukrajinská jména, která mě napadnou. Ne, tenhle vypadal na Yuryho!

 

„On určitě za nic nemůže, teď se probudil!“ snažil jsem se udobřit si Yuryho. „Taky hledá prachy, vlastně máte stejnej problém.“ Yury si nejspíš řekl, že to nechá plavat a místo toho si z mrazáku za barem vytáhl vodku. Tak jsem ho tam nechal a šel do kuchyně.

 

„Kde je ta kasírka?!“ vztekal se Olin a prohrabával se kuchyní. Byl v ní bordel. I kdyby tam někde byla, nemohl ji najít. „A kde je obsluha?“

 

„Oline, kdo vlastně dneska měl dělat? Kde je Ouško?“

 

„Dneska? Ten novej, přece. Jiří.“ To začínalo dost vysvětlovat.

 

„Proč ne Ouško?“

 

„Protože tu už nechtěl dělat!“ vyprsknul Olin uraženě. Měl krví podlité oči a byl unavený.

 

„Tak jo. Poslouchej mě, řeknu to na rovinu.“ Odkašlal jsem si. „Mám podezření, že mezi Jirkou, chybějící kasírkou a ukrajinskym vymahačem bude spojitost. Vlastně, kdybys nikoho nenašel a nechal lidi nalejvat si sami, tak jak to tady většinou dělám já, udělal bys líp.“

 

„Takže ten chlap hledá Jirku. Hm.“ Asi mu došlo, že tu kasírku vážně nenajde a že se mu to nezdálo. Nejspíš v podroušení zaslechl plán Jirky.

 

„Chlapý, kde jsou penízje?“ řekla hlava koukající ze závěsu.

 

Už jsem od východního individua chtěl mít klid. Rozhodl jsem se zapojit mozek a vyřešit celou tuhle věc. Získal jsem si pozornost Yuryho zdvižením prstu, přešel k opuštěným stolům a začal dedukovat nahlas.

 

„Neuklizený panáky a talíře, rozpitý piva. To může znamenat jedině, že to tady něco přerušilo.“ Nalezl jsem i cigarety levné značky vyhořelé až k filtrům. Šáhl jsem na jeden z nich. Byl ještě trochu teplý. „Měli na spěch. Museli odejít těsně přede mnou. Tady sedí vždycky Ondrášek, ne? Ten by nikdy jen tak neodešel, aniž by nedorazil pivo.“ Přišel jsem si jako zatracenej stopař. Šel jsem ke dveřím a všimnul si podlahy. „Někdo tu v tom spěchu něco vylil, koukněte se na ty stopy. Odešli najednou, všichni.“

 

„Так, це правда,“ přitakal Yury. Zavládl mezi námi mír, ulevilo se mi.

 

Ještě zbýval záchod. Otevřel jsem dveře a na zemi našel papírek. Donesl jsem ho zpět k baru a dramaticky přečetl, co na něm bylo psáno: „Musel sem jít a pučit si. Všechno to vrátim, nejsem svině. Jirka.”

 

„Doprdele!“ zaklel Olin. „Ani nevim, kde bydlí. Byl tu dneska druhej den. Myslim.“

 

Začínalo mi to zapadat. Problémy s ukrajincema a nová práce v Baráku, v místě, kde se dá vcelku snadno schovat před světem. Ale kde Jiří přišel do nevyhnutelného kontaktu s alkoholem. Co byste udělali vy? Já bych si po dvoudenní kalbě řekl, že to vyřešim jednoduše. S dostatečně rozmazaným úsudkem bych si vzal kasírku a šel bych ty peníze vyhrát. Jenže Jiřímu se to vymklo z rukou. Možná někoho pověřil, aby tu zůstal, ale lidský faktor selhal. Prostě za ním odtáhla celá hospoda. A to rychle. V tu chvíli už to bylo jedno, prostě se šlo za senzací.

 

„Šli do herny, vsadim na to boty. Bylo jich vícero a měli žízeň, budou v Rokáči,“ uzavřel jsem případ a vítězoslavně si začal čepovat čerstvé pivo.

 

„Гаразд. Ми знайдемо його,“ řekl Yury a odešel. Po pivu s Olinem jsem radši zmizel domů, neměl jsem zájem zjišťovat, jak to celé pokračovalo.

 

Druhej den jsem se doslechl o tom, že nějací nevlídní cizinci “uklízeli” v jedné z mnoha heren našeho hříšného města. Do Baráku nepůjdu… tak tři týdny! Samozřejmě tě, milá čtenářko či čtenáři, napadlo, zda mě netrápí svědomí. Bylo správné poslat Yuriho (nebo jak se vlastně jmenoval) za těmi lidmi? I kdyby si Jiřího a jeho partičku našli tak jako tak, poslal jsem ho tam právě já. Možná jsem jednal úsečně, protože díky chybám jiných jsem sám přišel do nebezpečí. Upřímně sám nedokážu zaujmout jednoznačné stanovisko. Doufám jen, že mě to rozhodnutí jednou nedožene, když to budu nejméně čekat…