Den jasnovidce

Veroniku probudilo, když se uprostřed noci dopotácel do postele. Z odéru, jenž společně s ním vstoupil do ložnice, poznala, že má zase vypito. Poslední měsíce už nebyl tím člověkem, kterého znávala. Nápadně zestárl, přibral, sešel, jako by se z něho vytrácel život.
Býval vynikajícím houslistou. Hostoval v několika filharmoniích, sklízel aplaus, poskytoval rozhovory médiím. Protože byl jeho hlas slyšet, cítil se být předurčen k tomu, stát se tribunem lidu. Svoji hrou šířil kulturu a svými postoji burcoval lid k občanské aktivitě. Cítil se být na vrcholu a šťastný.
Ale před třemi lety se mu stal úraz. Při pádu ze stromu si přelámal loket a přeťal šlachy levé ruky. Musel podstoupit náročnou operaci. Doktoři sice tvrdili, že ruka bude plně funkční, jenže krátce po operaci se mu v poškozené tkáni objevil zánět, což celkovou rehabilitaci zhoršilo.
Několikrát se pokoušel do orchestru vrátit. Kolegové vždy s napětím očekávali jeho návrat - vždyť on byl tím tahounem, on byl zárukou úspěchu - s nadšením ho vítali mezi sebe, když se po dlouhých měsících vracel. Jenže ruka nikdy nevydržela větší zátěž, po euforii záhy přišla deziluze. Vždy, když už si myslel, že je zdravý, problémy se vrátily a on musel zpátky na marodku. Když pak v očích kolegů místo obdivu a nadšení spatřoval spíše tichou výčitku - kdy že se mu zase něco stane a oni budou kvůli němu muset opět přerušit šňůru - pochopil, že se z obletované hvězdy stal pouze trpěnou přítěží.
A tak oficiálně ohlásil konec. Z existenčních důvodů začal na základní umělecké škole vyučovat hru na housle. Takový pád. Jenže ho to nenaplňovalo. Jeho hlas už nikoho nezajímal. Sebestřední rodiče jeho jen minimálně sporadicky hudebně nadaných žáků ho často peskovali za to, že jejich děti nevykazují dostatečné pokroky. Cítil se ponížený a stále více upadal do depresí. Jednou dokonce spolykal prášky a pokusil se o sebevraždu. Lékaři mu však stihli zavčasu vypumpovat žaludek. Dnes odpoledne zase chytil jeden ze svých obvyklých záchvatů a oblíbené housle ze vzteku rozbil o zeď.
„Měl bys to přeci jen zkusit,“ řekla mu Veronika a sunula své bílé voňavé tělo k němu pod přikrývku. Už měsíce spolu nespali. Robert se odtáhl a odvrátil tvář směrem k oknu. „Zítra tam zajdu,“ odpověděl zlomeným hlasem.
Ve starém lesním srubu za městem žil léčitel. Sjížděli se k němu lidé z širokého kraje. Robert neměl o alternativní medicíně zrovna valné mínění, ale protože tonoucí se stébla chytá, vydal se i on za svou poslední nadějí.
„Proč jsi ke mně přišel?“ přivítal ho ve dveřích asi pětačtyřicetiletý, dobře stavěný muž s neoholenými tvářemi, v kárované košili s rukávy ohrnutými až nad lokty.
„Potřebuji pomoc,“ pozdravil tiše Robert.
„Ale vždyť ty na tyhle věci nevěříš.“
„Věřím... i když... nebo... vlastně sám nevím. Prostě jsem na dně,“ koktal, nevědouc co odpovědět.
„Jsem Clairvoyant,“ podal hostitel Robertovi ruku a pokynul mu, aby ho následoval. Usadili se v tmavé místnosti se dvěma malými okny. Na stěnách visely obrazy s náboženskými motivy a nade dveřmi se vyjímal velký, ze dřeva ručně vyřezávaný, kříž.
„Jak jste poznal, že mám o vás pochybnosti?“ zeptal se opatrně Robert.
„To člověk vycítí. Ale hlavně... znám tvůj příběh. Mladý nadějný muzikant, výjimečný generační talent. Úspěch, šťastná rodina, všechno ti vycházelo, svět ti ležel u nohou...“
„Hm, to bylo. Potřebuji se uzdravit, nic víc už od života nechci, jen mít zase tu zasranou ruku v pořádku a všechno bude dobré. Proč se to muselo stát zrovna mně? Proč nemůžu dál žít svůj život, který jsem si vybudoval a na který jsem byl hrdý? Proč se vše dobré najednou mění ve zlé?“ nechal Robert se slzami na krajíčku průchod emocím.
„Abych byl upřímný, většinou ke mně chodí pacienti v terminálním stádiu nemoci. Lidé, kteří přišli úplně o všechno. Zdevastovaní rodiče sem vodí své onkologicky nemocné děti. To bych ti nepřál vidět.“
„Chápu, ale vážně už nevím, kde hledat pomoc. Vyzkoušel jsem snad už úplně všechno.“
„Dobrá tedy. Ale musíš tomu uvěřit, jinak to nemá cenu.“
Robert mlčky přikývl. Ocitl se ve stádiu, kdy byl ochoten poddat se čemukoli, jen aby se zachránil.
„Natáhni se tady na tu postel. Polož se na záda, napni paže a uvolni se.“
Robert poslechl a s napětím očekával, co se bude dít. Po chvilce meditace Clairvoyant přistoupil k bezvládnému tělu a asi ve vzdálenosti deseti centimetrů nad ním rozprostřel své dlaně. Očima hleděl do prázdna, jako by přes dřevěnou zeď viděl až někam do hloubi lesa. Odevzdaný Robert cítil, jak mu tělem začíná proudit teplo.
„Ztratil jsi pokoru,“ přeťal náhle nastalé ticho Clairvoyant. „Jen vzpomeň, jaký jsi býval. Na všechny jsi koukal svrchu, od každého jsi vyžadoval hrdinný, občanský postoj. A ten, kdo se zalekl, tím jsi arogantně opovrhoval. Až příliš snadno se ti filozofovalo v klidných vodách blahobytu. Napadlo tě někdy, že člověk na dně přemýšlí jinak?“
„Nevím, asi jsem věřil, že síla člověka není podmíněna úspěchem.“
„Myslel sis, že konáš dobro, a přitom jsi lidem ubližoval. Teď tvé ego není dostatečně naplněno. Nikdo nestojí o tvá slova, nikdo ti netleská, nikam tě nikam nezve. V pohledech, které tě obdivovaly, teď spatřuješ opovržení. Lermontov říká, že štěstí je nasycená pýcha. Byls příliš pyšný. A pýcha je jedním ze smrtelných hříchů.“
„Proto přišlo to zranění? Je to trest?“
„Spadl jsi, když jsi lezl do koruny pro to úplně poslední jablko. Nikdy jsi neměl dost, i když tě varovali, vždycky dělals věci po svém. Teď je to všechno jen na tobě. Dobře mě poslouchej, co budeš dělat. Každý večer před spaním si uvaříš odvar z březové kůry a na noc si uděláš zábal. To ti vytáhne zánět a loket se bude moci zhojit. A teď jdi, jsem vyčerpaný,“ sesunul se léčitel unaveně do křesla.
„Díky moc. A co jsem dlužen?“ otevíral Robert mezi dveřmi peněženku.
„Nic. Jen běž.“
„To nejde, musím se s vámi nějak vyrovnat,“ naléhal Robert.
„Nemohu si o nic říct.“
Robertovi to bylo nepříjemné, ale nevěděl, jak jinak se s léčitelem vyrovnat. Jedno mu však přeci jen vrtalo hlavou: „Dovolte mi otázku. Jak jste poznal, že jste výjimečný?“
„Nijak. Přišlo to samo z ničeho nic a já tomu uvěřil. Ale divil by ses, kolika lidem jsem pro smích. Ale naučil jsem se s tím žít.“
Od té doby Robert den co den opakoval naordinovanou proceduru. Večer co večer si zavinoval loket do léčivého zábalu. Veronika si všímala, že se v něm něco pomalu začíná měnit. Ještě před nedávnem by se každému, kdo tohle dělá, nejspíš vysmál. Nikdy alternativní medicíně nevěřil. Začal zase pravidelně cvičit na housle. Zdálo se mu, že se ruka zlepšuje, každým dnem vydržel bez bolesti o něco déle. Do těla se mu vracela energie, už se zase usmíval, byl komunikativní tak jako dřív. Hrál si s dětmi, bral je s sebou do lesa, když si chodil naloupat bílou kůru na odvar.
Někdy koncem srpna leželi Robert s Veronikou večer v posteli. Děti už spaly. Veronika si četla a Robert nezúčastněně koukal do stropu. Na tváři měl uvolněný výraz, všechno se zase vracelo do normálu.
„Nabídli mi druhé housle ve filharmonii. Někdo jim vypadl a mohl bych se minimálně na nějaký čas vrátit,“ zašeptal Robert.
Veronika zůstala jako opařená. Nevěděla, co na to říct. „To je skvělá zpráva! Gratuluju! Dokázal jsi to!“ vykřikla nadšeně a Robert viděl, že se jí do skleněných očí derou slzy. Objala ho a položila si hlavu na jeho hruď.
„Nevezmu to,“ odpověděl Robert, aniž by hnul brvou.
„Cože?“ napřímila se Veronika v posteli. „Vždyť je to... dost možná to je... tvoje poslední šance. Vždyť si po tom tak dlouho toužil.“
„Slyšelas dobře, nevezmu to. Nevím, jestli jsem zdravý a nechci už zažít další zklamání. Naděje je víc než úspěch. Nemám chuť to pokoušet. Už to zkrátka nepotřebuju. Je mi skvěle, jak mi už dlouho nebylo. Třebaže jsem pro všechny poražený. Je mi to fuk. A navíc - mám tu rozdělanou práci se svými žáky.“
Veronika zhasla lampičku na nočním stolku. Vsunula nohy k Robertovi pod přikrývku. Přitiskl ji k sobě, lehkou noční košilku jí přetáhl přes hlavu a líbal její obnaženou šíji. Jeho tělem zase procházelo teplo, stejně jako tenkrát pod rukama jasnovidce.
Clairvoyant stál na zápraží svého srubu a tiše poslouchal šum okolního světa. Prázdným pohledem zíral někam do hloubi lesa. Mohl spatřit budoucnost pronikající skrz naši mysl. Mohl vidět pravdu i lež. Přesto všechno však nemohl předvídat svůj vlastní pád.