Doktor Šílený

Lidé nejsou složití. Když řeknete vlevo, zahnou vlevo, když vpravo, tak v pravo (tedy pokud si tyto strany nepletou tak jako já). Přikážete vstát a oni vstanou. Samozřejmě chvíli možná budou proklínat vás i vaši rodinu, ale nakonec se stejně rádi a s úsměvem vydají dělat to samé, co předchozí den.

Co to trochu opestřit? S doktorem Šíleným jsem se setkala zcela náhodou a zamilovala si jeho přístup k životu. Nikdy nevíte, jestli ho obejmout a nebo po něm házet cihly, ale faktem je, že častěji ho objímám. To on dostal tehdy ten bláznivý nápad budit poctivě pracující puzzlíky společnosti ze spaní.

Možná to zní divně. Dva kamarádi, co lezou noc co noc k někomu cizímu do postele. Má to však své kouzlo. Stačí pevný mužný úchop spáče za pravici, křehký ženský doktorův úchop na druhé straně, otevřené okno nebo dveře ven a vše je připraveno. Pak jen s panem Šíleným zakřičíme: ,,Utíkej!" A už se ženeme ulicí jako tři blázni.

Fingovaná zranění jsou u nás běžná, jemu krvácí noha, mně zase krk a chudákovi uprostřed bije srdce jako na poplach. Potom se schováme do tmavé uličky, nenápadně spoluběžci do krční tepny přidáme trochu léku a on usne jako neviňátko.

Neděsíme lidi, my jenom tvoříme sny. Nikdo se nikdy neptal, před čím prcháme. Možná nikoho prostě nenapadlo se ptát, ale spíš už to každý věděl - před naštvaným šéfem, nešťastnou láskou, remcající manželkou nebo stresujícími zkouškami - je toho spousta. A proč se toho bojí více než pohodlí, klidu a odpočinku, to mi bude vždy vrtat hlavou.

,,Nechceme umírat fyzicky, raději zemřeme duševně, bolí to míň." to vám řekne každý spáč, akorát dost zaobaleně.

Nebudu lhát, časem vás i tohle omrzí. Kopete v zemi, doufáte, že najdete nějaký diamant, ale mezi rukama vám teče jenom ropa - je drahá, užitečná, ale vy ji prostě nechcete. Naneštěstí to doktora přestalo bavit o něco dřív než mě a rozhodl se otestovat, jak moc se ten jeho blištivý kamínek liší od černé břečky, které říká společnost. A tak jsem se jednoho krásného rána probudila celá nahá na již rozpáleném asfaltu lesní cesty bůhví kde.

Rozloučit se mohl i jinak, takové to ale s tímhle šílencem je. Nese vás v náruči a pak jen tak zahodí na zem. A jestli se vrátí, to nikdy nevíte, protože ať žijete, jak chcete, jste v jeho paměti, ale možná ne v jeho plánech.

Můžete se však připomínat a doufat. Proto jsem ve městě plném lidí hledala nejdříve doktora... a až potom oblečení.