Jsem pozitivní

             K tomu jsem se propracovával poměrně dlouho, ale stejně to ve mně muselo někde být. Ne všechno co je pozitivní ale je dobré. Například být HIV pozitvní není zrovna moc pozitivní. I s tím mám jednu zkušenost.

Před časem, když ještě žila manželka, jsme na dálku adoptovali desetiletého kluka z Ugandy, jehož celá rodina, tj. rodiče a dalších 11 sourozenců měli tuto diagnozu. Po dvou letech přispívání na jeho studium, nám bylo oznámeno, že Arnold, tak se jmenoval, byl společně se spolužáky naverbován a vyzbrojen samopaly a zatažen do vojenského konfliktu, kde byl stejně jako většina ostatních dětí zastřelen.

             Společně s Arnoldem jsme ještě přispívali do Indie na dvanáctiletou dívenku Rajeshwari, která ve stejnou dobu jako Arnold zmizela někde v džungli a už jí nikdo nenašel. Hrozná zkušenost a beznaděj.

                         Ale zpět k Mé pozitivitě. Nejdříve jsem se do ní musel na radu lékaře nutit. To bylo v době, kdy manželce poprvé diagnostikovali rakovinu a jedině pozitivní přístup a plánování jí mohlo přesvědčit, že je důvod bojovat o svůj život. Tehdy se to povedlo. Poté jsem byl diagnostikován já a manželka mi to patřičně vracela a tam došlo k tomu největšímu zlomu v mojí mysli a začal jsem bojovat o život svůj takovým způsobem, že ani lékaři nechápali, ale výsledky je přesvědčili. Ten přístup se mi hodil ještě dvakrát, ale bohužel manželka další svou diagnozu neustála. Tehdy mi hodně pomohlo, že jsem začal pracovat s dětmi ve školce a ty mi dávají hodně energie a motivace, proto mám velký důvod žít.

Mne potom nezvaně „navštívila“ leukémie, ale ta měla fakt smůlu a tvrdě narazila. Měl jsem natrénováno a tady přesně platí to, že každý průšvih posiluje. Tolik legrace jako při léčbě v Motole a na Karláku jsem dlouho nezažil a s některými spolupacienty a personálem se i dále vídáme.