Zaručené zprávy

Protože vám, milí čtenáři, píšu už popáté o dění v naší jediný slušnější hospodě, mohlo by se zdát, že tady nic jinýho neděláme. To samozřejmě není pravda. Máme u nás super akce. Třeba tradiční trhy nebo každoroční pouť, kdy se chlapi můžou opít a porvat rovnou na ulici v centru města. Máme i mistrovství Evropy v bike-downhillu a pro to zařízenou výbornou trať plnou skoků. Jednou do roka tu je ‘autošťouch’, což je takový středoevropský pokus o ‘destruction derby’, akorát namísto nadupanejch ‘muscle cars’ tam jezdí většinou škodovky, starý fiaty a odepsaný peugeoty.

 

A to je vážně sranda, už jsem tam zahlédl i starou Škodu 105 vyskočit na obří balík slámy. Přísahám, že to nedávalo smysl, jako by pod ní byla narafičená nějaká pružina. Jednou jsem si kolem tratě nesl pivko a těsně vedle mě dopadl na střechu Ford Fiesta Mk2. Pomohl jsem řidiči na kola a jel dál, tak lehký auto to bylo. Jednou… ne, zase bych odbočoval, prostě jsem chtěl říct, že se tu občas i něco děje. Dnes chci ale mluvit o něčem důležitějším!

 

Protože Barák, potažmo hospoda, to je místo, kde v naprostý rutině, která smrdí jako pivo ze špíglu, rum a griotka, vám život umí předhodit důležitý témata. Jasně, život - protože to je vtipálek a hulvát najednou - to zabalí do umaštěnýho balícího papíru, flusne na to a až pak na vás onu zkušenost hází. Ale děje se to.

 

Z jedný takový akcičky jsem se vracel. Jednalo se o věc undergroundovějšího rázu, možná i rázu nelegálního. Tím mám na mysli techno koncert (u nás takzvané “tekýnko”). Já osobně drogy neberu a tak jsem tam nevydržel příliš dlouho. Hudba v rozsahu 180 až 240 BPM, to prostě není pro mě. Padla tma a když jsem z lesů došel konečně do města, nebylo jiný možnosti, než si jít posedět na dvě.

 

Před třemi týdny jsem tam měl menší nedorozumění s ukrajincem-vymahačem, ale to byla dávná minulost, měl jsem žízeň.

 

Ten pátek v Baráku byla naštěstí komornější atmosféra (všichni mladý byli na tom tekýnku) a já tak svým příchodem razantně snížil průměrný věk v hospodě asi o dvacet let. No což? Aspoň byla jistota, že se nic nestane. Dělal tam sám Olin, majitel hospody. Nejspíš pořád nikoho nenašel. Ouško mi chyběl, sice občas dělal mizernou obsluhu, ale k tomu místu patřil.

 

Usednu k prázdnýmu stolu a rozhlídnu se. Jedna věc mě pobavila. U největšího stolu před barem sedělo pět dědků a tři z nich čuměli do mobilů. Ten čtvrtej do tabletu. Pátej jen tak klimbal nad panákem a tvářil se, že ho bolí celej člověk. To bylo zvláštní, už i starý lidi používaj dotykáče? Kam jsme to dospěli? Neměli by spíš nadávat na mladý a jak bejvalo líp? Ne, oni listovali na dotykáčích, jako by nebylo zítřka.

 

Udělal jsem stejnou věc, vytáhnul svůj mobil, abych nechal sociální sítě okrást mě o několik minut života a možná mi podvědomě vnutit nějakou trendy věc. V tu chvíli jsem byl optimista. Všechno se ale mělo změnit, naděje měla být vysáta, vyplivnuta do záchodu a spláchnuta. A mělo se to stát rychle.

 

„Tady to píšou, poslouchejte chlapi,“ začal nejaktivnější dědek v čele stolu důležitě. Měl takovou tu socialistickou bezbarvou čepičku z šedesátých let. „Evropská unie nám chce zakázat tuzemák!“ řekl napůl zlostně a napůl uraženě.

 

„Oline, rundu tuzemáků nám dones, nebo se zbláznim,“ rezignoval dědek s tabletem po levici čepičkáře.

 

Musel jsem se potajmo zasmát do pěny, bylo to s tím tuzemákem trošičku jinak, a světe div se, problém tak jednoduchej nebyl.

 

„A kde to čteš, Fando?“ zeptal se skepticky dědek po pravici čepičkáře.

 

„No tadý, na tom fejzbůku. Vnučka mi to zařídila, píšou tam zajímavý věci, Janku.“

 

Jo, pomyslel jsem si a málem ufoukl zbývající čepičku na hladině. Ten facebook, kterej vás okrádá o data, aby je prodal a spoléhá, že to jako uživatel odbudete s tím, že “tam nic nedáváte.” Pak na vás tlačí placenou propagandu podle toho, co čtete, lajkujete a komentujete…

 

„Tam sou spíš ty mladý, né, Fando? To já tady na tom mobilu čtu spíš noviny a tak,“ nedal se zvyklat Janek. „Takový Parlamentní listy, tam píšou pravdu!“ poklepal na stůl. Dva dědci souhlasně zamručeli.

 

To už na mě bylo moc, sáhl jsem do kapsy pro sluchátka, ale nenašel je tam. Vstal jsem a šel k jukeboxu. „Nefunguje,“ oznámil mi Olin dolévající tuzemáky. Odnesl je a začal mi točit čerstvý. Aspoň něco. Zdálo se mi, že po mě hodil chápající výraz, oplatil jsem ho nenápadně pokrčením úst a usadil se zpět.

 

„A to jako přestanou vyrábět tuzemák?“ nevěřil rozbolavělej důchodce. „To je přece to… narušení tý… ehh, suverénity, ne?“ kroutil hlavou a hodil do sebe tu dobrotu.

 

„Jako chlapi, já bych je hnal, celej Brusel, svinskym krokem, to vám povídám,“ přiznal ten s tabletem. „Jak je to vůbec možný? To nám zakážou i pivo? To tam nemaj co dělat?“ rozčiloval se.

 

„Já volil Okamuru, chlapi. On udělá to referendum,“ rozzářil se (pokud se to dá říct) pupkatej děda s asi pěti bradama. „Bude po teroristech, po Bruselu, bude klid. To už se jinak nedá,“ povzdechl si a já to dál nevydržel.

 

„Jó, dneska bude na Barrandově, to bude zajímavý povídání,“ ožil nejtišší dědek. „Hned po našem panu prezidentovi.“ Dal zvláštní důraz na  slovo “našem”.

 

„Můžu se jen rychle zeptat,“ odhlédl jsem sám od Instagramu a zamknul mobil, „kolikrát jste byli volit do Evropskýho parlamentu, chlapi?“ řekl jsem klidně (myslim).

 

„Mladej, a co bysme z toho měli?“ zvolal čepičkář vychytrale.

 

„No… přeci zastoupení v tom parlamentu,“ pozvedl jsem obočí. „Má čím dál víc pravomocí a dostat se tam můžou i komunisti nebo jiný strany. Stačí jít k volbám, ke kterejm nikdo nechodí.“ A tím jsem myslel nikdo. Naposledy to bylo osmnáct procent. Hej, chodim do Baráku, ale občas něco přečtu!

 

„Nesmysl,“ zasmál se čepičkář a ostatní se přidali. „Tam to je samá korupce, si to udělaj jak chtěj. Ale co by si ty, takovej mladej, mohl vědět, co? Nemyslíš, že sme toho zažili víc?“

 

Po pravdě, nemyslel jsem si to. Jestli strávíte šedesát let v hospodě, dalo by se polemizovat o efektivitě využívání vašeho času, ale nechtěl jsem to zhoršovat. Dědci se celý klepali na konflikt a já je neměl šanci přesvědčit. To jsem už pochopil.

 

„Ne, my musíme pryč, víš,“ připomněl mi Janek. „Ty to ještě nechápeš, ale to je diktatura, co předváděj.“

 

„Ale co předváděj?“ pokrčil jsem rameny. „Ta suverenita, o který byla řeč, ta je zaručená smlouvama o fungování EU a věcí, který se říká Evropská ústava. Všechno dávaj online k přečtení,“ ukázal jsem na tablet, „a naše vláda musí každou směrnici odhlasovat k přijetí. Prakticky neexistujou donucovací mechan…“

 

„Mladej, ty si jim uvěřil, to je jednoduchý,“ povzdechl si rozbolavělej děda. „Tam si můžou dát co chtěj, na ty internety,“ kývl na mobil čepičkáře.

 

Kývl jsem na všechny, pozvedl pivo a pořádně se napil, až jsem narazil o dno. Olin donesl třetí. Já nejsem žádnej eurofil a politiku vlastně moc neřeším. Tady jsem pochopil proč. Lidi nechtěj slyšet druhý názory. Starý nechtěj vyslechnout mladý. Sakra, budu taky takovej? Zamrazilo mě, nad stářím jsem většinou přemýšlel jako nad dobou, kterou prosedim u herních konzolí, u knih nebo tak něco. Budu sedět v Baráku a pít rakovinotvornej tuzemák, dokud neumřu? Zatracená výjimka z EU! (Přesně tak, žádnej tuzemák nezakážou.)

 

„Jo, a to ste slyšeli, chlapi?“ pronesl čepičkář a poklepal na display mobilu, nejspíš na Haló noviny nebo další “alternativní médium”. „Rusové maj novou atomovku, silnější než ty -Američani!“

 

Skvělý. Vstal jsem, hodil na bar stovku, rozloučil se s Olinem a odešel.

 

Ocitl jsem se na tichý ulici, vyčerpanej a zklamanej. Ty dědci ze mě vysáli životní energii, cejtil jsem se o patnáct, dvacet let starší. Pak jsem ale zatnul pěsti a otočil se na podpadku. Ze vzdoru jsem se vydal skrz les zpátky na to techno, kde sice hraje strašná hudba a blikaj stroboskopy, ale byli tam mladý lidi. A já se potřeboval ujistit, že mládí a energii někdo nezabil, zatímco jsem seděl na pivu v Baráku. Bylo teplo, obloha jasná, svobodu jsem najednou držel za pačesy a byl odhodlanej si ji užít namísto řešení politiky v předem prohraný debatě.