Kufřík

Amir vkročil do uličky.Vytáhl papír s adresou a znovu si ho přečetl. Byl tady správně. Představoval si něco jiného než několik popelnic a špinavé dveře, ale v poslední době ho realita často zklamávala. Zaklepal na dveře. Otevřelo se kukáto a z něj na Amira koukal pár kaštanových očí. Jediným zdrojem světla byla jedna pouliční lampa, takže osoba za dveřmi nemohla Amira moc dobře vidět.

“Kdo tam je? Co chcete?”
“Mé jméno je Amir. Hledám Hassana.”

Postava za dveřmi se zasmála. Byla to žena, ale z hlasu by to člověk téměř nepoznal. Zněla, jako by kouřila několik krabiček cigaret denně. To Amira rozhodně zmátlo.

“Hassanů tady máme hodně. Je tady velký Hassan, malý Hassan, normální Hassan. Jak se jmenuje příjmením.”

Amir si v tu chvíli uvědomil, že ani nezná příjmení muže, na jehož pobídnutí přišel o půlnoci do temné uličky.

“Nevím,” přizná. “Ale mohly bychom to prosím řešit uvnitř. Celkem tady moknu.”

“Proč sis nevzal deštník?”

“Protože jsem nevěděl, že bude pršet?”

“Ty nevíš vcelku hodně věcí Amire, co?”

Výsměch v hlase ženy by šel slyšet, i kdyby se ho snažila skrývat, což se rozhodně nesnažila.

“Prostě Hassan mi dal tenhle papír, abych tady přišel.” Amir ženě dal papírek s adresou přímo před oči. Chvilku ticho.

“Proč ti ho dal?” zeptala se žena, a tentokrát byla řada na Amirovi, aby byl ztichnul.

“Podívej chlapče, buď mi to řekneš, nebo tě nepustím dovnitř. To jsou jediné dvě možnosti.”

Nelíbilo se mu, že ho oslavovala jako chlapce, ale ještě víc se mu nelíbilo, že o tom musel mluvit.

“Protože už toho všeho mám dost. Protože jsem celý svůj život neskutečně naštvaný a celý svůj život jsem to skrýval, protože jsem mezi ně chtěl zapadnout, ale oni mě stejně vyhodili. A už toho mám dost. Jestli se ke mě budou chovat, jako bych měl každou chvíli vybuchnout tak...Hassan říkal, že mi s ním můžete pomoct. Že můžu udělat ve světě rozdíl.”

Dveře se otevřely a stála v nich malá žena. Amir stále však viděl jen její oči, jelikož zbytek byl zakrytý černým hábitem. Žena Amira objala, jako by byl její vlastní dítě.

“Vítej mezi svými.”

Aneta měla jednoduchou ranní rutinu. První si jela pro kávu do jedné kavárně, pak pro muffin do jiné,  a nakonec si v trafice koupila své oblíbené noviny. Minulý pátek trafika zavřela a Aneta strávila celý víkend hledáním náhrady. Nakonec našla perfektní hned vedle autobusové zastávky. Z toho důvodu Aneta v pondělí ráno procházela kolem autobusové zastávky a viděla Amira jak pevně svírá černý kufřík.

“Amire?!” zeptala se překvapeně.

“Aneto? Co tady děláš?”

“Taky tě ráda vidím.”

“Kéž bych mohl říct to samé.”

Bylo až strašidelné, jak rychle upadli do starých kolejí. Když spolu ještě chodili na střední, byli nerozluční. Nejlepší přátelé, až do smrti. Ale jak to tak bývá s nejlepšími přáteli, postupem času se odcizili.

“Nedoprovodíš mě k trafice? Můžeme si pokecat o starých časech?”

“Já, bych radši…”

“No, tak Amire. Prosím,” Aneta použila nejsmutnější pohled, který měla a Amir si nemohl pomoct a usmát se.
“Dobře, dobře. Jak bych tomu mohl říct ne.”

 

 

Amir slyšel jedině zvuk vlastního tlučícího srdce a skřípání svých zubů. Všechno ostatní jeho naštvaná mysl zcela ignorovala. Včetně řeky, která tekla pod mostem, na kterém zrovna šel a Anetina zběsilého troubení. Zastavila s autem vedle něj.

“Stůj.”

Amir šel dál.

“Čím déle jdeš, tím víc podezřelé to je, je ti to jasné.” Tohle už Amira donutilo se zastavit.

“Naser si Aneto.”

“Prostě mi ukaž co je v tom kufříku?”

“Proč bych ti to měl ukazovat? Já vlastně vím proč. Protože mé jméno je Amira ne Pepa, že?” Znovu se otočil. Aneta nechala auto autem a rozběhla se za ním. 
“Ne. Tohle není žádná rasová něco. Mohl bys být bílí jako stěna, ale když tě požádám, abys mi řekl, co máš v kufříku a ty začneš vyšilovat, tak pořád budu podezřívavá.”

“Řekl jsem jen ne. To není vyšilování.”

Zvuk policejních sirén se začal pomalu přibližovat.

“Ty jsi zavolala policii?” Aneta se v tuhle chvíli vrhla na Amirův kufřík a chytla ho za ucho. Když policejní hlídka přijela, viděla, jak se o něj vzájemně tahají. Jeden z policistů vycházel z auta, když v tom kufřík vyletěl do vzduchu a spadl do řeky, která ho spěšně unášela pryč.

“Proč jsi ho tam hodil?” zeptala se Aneta šokovaně a začala se od něj vzdalovat. Do téhle chvíle nechtěla věřit, že by její starý kámoš, mohl být nebezpečný. 
“Byla to nehoda. Aneto. Vypadl mi z ruky. Aneto,” řval Amir, zatímco mu strážník nasazoval pouta.

Amir byl v cele zcela sám. Jedinou společnost mu dělal uklízeč, který vytíral podlahu od špíny, krve a zvratek. Ale Amir si ho popravdě ani nevšiml, než na něj uklízeč promluvil.

“Za co tě tady drží, jestli se smím zeptat?”

“Za to, že jsem měl kufřík.”

“Co bylo v tom kufříku?”

“Rozhodně ne bomba.” Amir to řekl hlasitěji, než měl v plánu, ale bylo mu to jedno.

“Jako kluk jsem dostal takový míč. Fotbalový. Byl na něm znak Barcelony a všechno. S tím míček jsem si hrál snad pořád, až jednou mi ho jeden kluk vzal. Prostě mi ho ukrad. Já si to samozřejmě nenechal líbit a šel jsem za ním, aby mi ho vrátil. On mě zmlátil jak psa, a tak jsem utíkal za mamkou. A víš, co mi řekla? Řekla mi, Hassane, ten vztek, který teď cítíš? Pamatuj si ho. To je tvá největší zbraň.”

Hassan vytáhl z kapsy papírek a přes mříže ho Amirovi nabídl.

“Jestli ten vztek, co teď cítíš nezmizí a budeš ho chtít využít. Přijď na tuhle adresu a řekni, že tě poslal Hassan.”

Amir chvíli váhal, ale nakonec si papírek vzal a strčil si ho do kapsy.