Vykoupení

„Jestli nás chcete všechny postřílet, tak začněte s tím proklatým psiskem,“ zařvala jsem slova, která si vojáci nově demokratického Lagatska budou opakovat až do dnes. Když jako stará žena sedím ve své ordinaci a vzpomínám na to, dělá se mi špatně. Ale když na mě tehdy mířili puškami, už mi bylo všechno jedno.

„Nic? Nestřílíte?“ ptala jsem se zaskočených vojáků, kteří nechápali, jak po nich tahle drobná kolaborantka může řvát, bez toho, aby jí někdo zastřelil.

„V tom případě, mě nechte mu dát nějaké žrádlo, aby tady neumřel, zatímco nás odsoudíte k smrti.“ Tohle už můj manžel nemohl vydržet. Chystal se mě odtáhnout od ozbrojených mužů, ale jen se pohnul, jeden z nich vystřelil. Trvalo mi několik hodin, než jsem začala truchlit. Psychiatři tomu říkali šok, ale já myslím, že to bylo zvyk. Přirovnala bych to k pálivému jídlu. Čím víc ho jíte, tím víc ho musíte mít, aby vás ovlivnilo. Se smrtí je to podobné.

Mé jméno je doktorka Lenka Polešovna, a tohle je příběh mého vykoupení.

Z rozjímání nad minulostí mě vyrušila hysterická žena, která vběhla do mé ordinace. Jelikož to byla má pacientka, věděla jsem, že byla jen o třináct let mladší, než já. Nevypadalo to tak. Katka vyzařovala mladickou energii, kterou ještě podporovaly maličkosti, jako fakt, že si nechávala říkat Katka i v 53 letech.

„Kateřino sedni si. Uklidni se. Máš své prášky na srdce?“

„Alex a Tereza. Srazilo je auto. Jsou v nemocnici, ale, ale říkali, že budou potřebovat nové plíce a nové ledviny a…nemyslí si, že přežijí.“

Během Kateřiných rutinních vizit, jen výjimečně zvednu oči od papírů. Tentokrát však měla mojí plnou pozornost. Mám ráda Alexe a Terku. Oba dva zdědili šarm a sociální lehkost své matky, ale analytické myšlení svého otce. Už mám dost zbytečné smrti.

„Kateřino. Byl ještě někdo v čekárně?“ Kateřina zavrtěla hlavou.

„Můžu je zachránit. Sejdeme se za starým kostelem. V jedenáct.“

„Oni umřou?“ zeptala se Kateřina zmateně. Mám trochu strach, že mi pořádně nerozuměla.

„Možná, ale udělám vše ve svých silách, aby se to nestalo. V jedenáct za starým kostelem, rozumíš?“

Dívala se na mě pohledem, plným slz a vděku. Připomínala mi sebe v tu noc. Žít v režimu, znamenalo žít v paradoxu. V rádiu mluvili o bohatství, zatímco jsme hladověli. Oslavovali jsme naše svobody, ale v noci se dívali, jak policie zatýká nevinné lidi. Byli jsme závislí na režimu, ale zároveň z něj měli strach. Člověk říkal jednu věc, myslel si jinou a věřil oběma. V téhle nejistotě však byla jistota. Takže když za mnou o půlnoci přišli policisté, a řekli, že si se mnou chtějí promluvit, rozbrečela jsem se. Slzy přestaly, až když mě posadili do pohodlné místnosti a přinesli mi šálek čaje.

„Nemusíte se bát,“ řekl starý strážník milým hlasem. „Opravdu si jen chceme promluvit.“ Dívala jsem se na něj stejně, jako se Kateřina o mnoho let později dívá na mě.

„Nic jsem neprovedla?“

„Někteří vaší kolegové možná ano. Slyšel jsem, že jste měla menší potyčku s Doktorem Ilijičem Kostějovem?“

Na chvíli jsem zapomněla, kde jsem a kdy žiju. Na chvíli jsem byla jen člověk mluvící s člověkem a vše mu řekla. Od té doby nezapomínám.  

Výhody bydlení v malé horské vesnici jsou následující. Čerstvý vzduch, všichni se znají a minimálně jeden člověk má zbraň. V téhle vesnici, to byl řezník. Přišla jsem za ním, jen hodinu po mém setkání s Kateřinou.

„Leni! Jako vždycky?“

„Ne, tak docela.“ V obchodě byl ještě jeden člověk a nelíbila se mi představa, že by nás slyšel. Kdybych se to však snažila zatajit, byla bych ještě podezřelejší.

„Potřebuji si půjčit, tu tvojí pušku. Nějak mě chytl lov, ale chci si první nějakou vyzkoušet, než si koupím vlastní,“ řekla jsem na rovinu.

„Já to věděl. Vždycky jsem říkal, že jsi rozený lovec. Bohužel ta má je teď na prd. Spadl jsem s ní do jezírka a musím počkat, až uschne.“ Nevadilo mi to.  Udělala jsem vše v mých silách, ale nevyšlo to.

„Já vám můžu půjčit,“ nabídl se další zákazník. Byl to muž, celkem mladý, ale neznala jsem ho.

„To bych vám byla velmi vděčná.“

„Vděk a nenávist. Na ničem jiném snad v životě, ani nezáleží.“

Vděk a nenávist perfektně definovali jedno období mého života, které začalo s Ilijičem Kostějovem.

Ilijič Kostějov byl primář v mé nemocnici. Byl pro mě nejen nadřízený, ale i mentor. I když mi to pak nikdo nevěřil, nevěděla jsem, že má židovské předky. Tu noc přivezli do nemocnice ministra zemědělství. Silné bolesti břicha. Kostěj diagnostikoval zánět slepého střeva. Já měla podezření, na problémy s ledvinami. Kostěj trval na svojí léčbě, která by zabila pacienta. A tak jsem ho nahlásila.

„Když ho nahlásíš, použijí to proti němu,“ varoval mě jeden z doktorů, když slyšel můj plán.

„On mě neposlouchá. Jestli ho nenahlásím, ohrozím pacienta.“

„Jestli ho nahlásíš, ohrozíš jeho ženu a děti, jeho matku a tchýni. To je sedm životů proti jednomu.“

„Jsme doktoři. My nevážíme životy, my je zachraňujeme.“

 „To není lovecká puška,“ upozornila jsem muže, i když zbytečně. Držel v ruce revolver a očividně s ním uměl zacházet.

„Vím, kdo jste.“

„Já vím.“

„Můj otec byl…“

„Ilijič? Máš jeho nos. Jinak se spíš podobáš své matce. Zajímá tě, jak to doopravdy bylo?“
„Já vím, jak to doopravdy bylo.“

„Takže ne.“

Kostějovův syn mi revolver podal. Vzala jsem si ho a poděkovala, jak mě to učila má matka.

„Miřte na spánek. Jinak vás kulka nezabije, jen ochromí,“ řekl mi těsně před mým odchodem. Přikývla jsem.

Po mé zpovědi začala vláda zavírat doktory. Ne, všechny, jen ty, kteří patřili k menšinám. Ať už náboženským, rasovým nebo hudebním. Rock byl v Lagatsku zakázaný. Věřili, že někteří doktoři zabíjí vysoké členy vlády špatnými diagnózami a mé přiznání sloužilo, jako poslední nutný důkaz.

„Jak jinak vysvětlíte, že tolik zdravých silných členů vlády náhle umřelo?“ řekl jeden z poslanců, když o případu diskutovali. Odpověď samozřejmě byla špatná strava, alkoholismus a vysoký věk.

Byla jsem hrdinka národa. V novinách mě vychvalovali, obdarovali mě různými řády a získala jsem místo primářky. Byla to chyba, ale copak jsem to mohla říct?

 „Buďte opatrná. Jste teď symbol. Teď mluvíte za vládu,“ varovali mě často. Nechtěla jsem, aby ublížili mé rodině, a tak jsem hrála jejich hru. Dělá to ze mě špatného člověka? Snažila jsem se využít svojí novou popularitu k dobrým věcem. Zaměstnala jsem chudé a platila jim férově, ale mí staří přátelé se mnou přestali mluvit. Pomohla jsem studentům z nepohodlných rodin dostat se na lékařské školy, ale každý týden jsem dostala, aspoň jeden nenávistný dopis.

Kateřina šla pozdě. Byla skoro půlnoc, když se za kostelem objevila. Vypadala ospale.

„Můžeš jim pomoct?“ zeptala se. Říkají, že matka pro své děti pohne světem. Sama jsem se nikdy matkou nestala, ale zkušenost mi říkala, že svět je nehybný, jen lidé se otáčí.

„Ne, ale ty ano.“ Podala jsem jí revolver.

„Nikdy nestihnou najít vhodného dárce, pokud se jim nějaký nenabídne. Nikdy, ale netransplantují plíci živého člověka.“ Kateřina zbraň držela s nechutí.

„Takže…tě mám…“

„Ne, já nemám správné skupenství. Ta zbraň je pro tebe. Přemýšlej nad tím Katko. Jsou to dva životy za cenu jednoho. Tvé vlastní děti. Já se postarám o to, aby vše proběhlo v pořádku.“ Ještě chvíli jsme o tom mluvili, ale to není důležité. Důležité je, že jsem jí nakonec přesvědčila.

„A budou žít?“

„Ano.“

Třepající rukou si přiložila zbraň do úst.

„Dej si jí ke spánku. Jinak tě to nezabije.“

Vystřelila a všechno bylo správné. Ptáci znovu zpívali, svět se znovu točil. Jednou jsem za jeden život obětovala sedm a osud mě za to trestal. Teď jsem svojí chybu napravila. Jeden život, zachránil dva. Byla jsem připravena žít šťastně.