BOD ZLOMU

Ještě než za sebou moje dcera práskla vchodovými dveřmi, otočila se v nich a zlostně mi vmetla do tváře:
„Vidím, že tě spaní s dětmi jiných, baví víc než starost o děti vlastní.“

Zasáhlo mě to. Chvíli jsem zůstal stát uprostřed vstupní haly svého domu, neschopen jakéhokoliv pohybu ,a okamžitě začal přemýšlet o její jedovaté poznámce. Když jsem se vrátil zpět do obývacího pokoje, kde naše hádka začala, už jsem ve svém mozku měl neodbytně zabydlenou otázku, zda přece jen není na jejím výroku něco pravdy.
„Kačka odešla?“ zeptala se Veronika.
„Jo, a málem roštípla dveře, jak s nima třískla. Copak ty jsi to neslyšela?“
„Slyšela“.
„Tak co se tak blbě ptáš,“ odsekl jsem jí podrážděně.
„Ale pro tebe je to samozřejmě normální, že?“ řekla ironicky a napila se kávy.
„Ty jí klidně dovolíš, aby se takhle chovala.“

Objevilo se ve mně tušení, jakýsi neodbytný pocit, že se dnes něco velmi nepěkného semele. To nedopadne dobře.

„Ježišikriste a co mám jako dělat, vždyť je to dospělý člověk. Copak jí dneska nějak převychovám. Vždyť jí bude dvacet.“

„No, já bych jí to teda v žádném případě netolerovala, “ řekla tím svým přemoudřelým hlasem - tónem, který mě dokáže vždy spolehlivě vytočit až k nepříčetnosti.

Proč já tohle musím poslouchat. Nahlas jsem jí vyčítavě řekl:

„Ty si prostě vždycky, ale vždycky, když se jedná o mé děti, neodpustíš přilít olej do ohně, že? To je opravdu tak nesnášíš?“
V duchu mě dokonce na chvíli napadlo, že se tím snad na můj úkor baví, něco jako sport.

„Opravdu strašný, strašný, neuvěřitelný, jak jsou ty tvoje děti nevychovaný,“ nepřestávala do mě rýt.

Začal jsem uvnitř bublat, kypět, ale ještě jsem se snažil bránit, vysvětlovat a v podvědomí té dceřiny výčitky jsem se do své partnerky nehorázně pustil:

„Co tě proboha opravňuje k takovým soudům? To, že jsi o celých pět let starší než Kačka? Tak tím, že máš pár let navíc už máš patent na rozum a můžeš mi vyčítat, jak špatně jsem vychoval své děti, můžeš mi vypočítávat co jsem pro ně udělal a nebo neudělal? Co ty o tom proboha můžeš vědět? Ty nevíš vůbec nic, dokonce ani vzdáleně netušíš, jaké to je vstávat v noci
k nemluvněti, které pláče a nemá proč, strachovat se o ně, když má čtyřicítky horečky, které nehodlají ustoupit, balit to malinké robátko do mokré plachty, abys mu ulevila, nevíš ani ,jaký je to pocit jít s nimi poprvé do školy, jezdit na výlety pod stan, na kole… co my jsme s Kačkou najezdili kilometrů…, každé druhé ráno vstávat v pět, jezdit s Filipem na hokej. Číst jim pohádky, chodit s nimi do kina, diskutovat o hudbě, vodit je do angličtiny, na klavír, do baletu, kupovat jim lyže, šatit je, živit je…, učit se s nimi před písemkou do noci. Copak já je nechal růst, jako křoví u cesty? To mi chceš vyčíst?"

„Moc ses o ně staral. Jsou rozmazlené a přehnaně náročné,“ řekla rezolutně Veronika, dopila kávu, vstala, dlaněmi si přežehlila sukni, podívala se na své náramkové hodinky a velitelským hlasem řekla:

„Nemíním tu donekonečna řešit tvoje potomky, tvůj pocit viny z rozvodu a tvé výčitky související s tvým manželstvím a výchovou, či spíše nevýchovou tvých dětí. Končím tuto debatu. Můj názor na to znáš. A běž se převléci, za půl hodiny máme být na tom večírku. Víš ,jak je to pro tebe důležité."

V tom okamžiku se ve mně něco zlomilo. Beze slova jsem se ke své nové ženě otočil zády a vyběhl před dům. Rozběhl jsem se směrem, kterým před chvílí odešla moje dcera a v hlavě mi bušilo:

Snad tu Kačku ještě dohoním.