Zdravá konkurence

Jelikož píšu po šestý, už jsem vcelku nastínil místo, odkud jsem. Jak už, milí čtenáři, chápete, nejedná se zrovna o vánici ve víru velkoměsta. V místním dlouhodobě stagnujícím podnikatelským prostředí jsou lidi zvyklí na omezenej počet nabídky. To pravidlo platí i v našem pohostinství. Já pokaždý psal, že Barák je jediná hospoda, kam se dá zajít. Nebyla to úplně tak pravda.

Pár desítek metrů od lokálu stojí (ve městě jediný) hotel Můstek spolu s vlastní restaurací i něčím podobajícím se hospodě. Tam ale nikdo z místních nechodí na pivo, při nejlepším jednou za čas na jídlo. Je tam dráž a je to moc slušný místo, nikdy tam nikoho nepotkám. Do Můstku se nechodí a o Můstku se nemluví. Není to pro Barák konkurence. Má jinou klientelu, jsou to dva světy.  Proč to vůbec upřesňuju? Situace se změnila. Vyloupla se nám tu konkurence. A co si o nastalé realitě myslelo vedení Baráku? Že je to…

„…pěkně v prdeli!“ rozčílil se Olin při vysvětlování kritický situace, když mi načepoval pivko. Já stál opřenej o bar a poslouchal. Ještě před chvílí zaučoval novou servírku, ale teď už se jí nevěnoval, radši rozkládal rukama a opovrhovačně mával směrem ke konkurenci. Asi to takhle emocionálně vysvětloval každýmu. Já mu na to kýval, ale všímal si nové slečny. Nějaká konkurence byla momentálně na okraji mojí pozornosti. „Jo, Vali,“ změnil tón do klidnějšího, „tohle je Stela, nová servírka! Jmenuje se jak to drahý pivo, haha. Moc hodná holka to je, tak - ¡na ni buďte, do prdele, hodný!“ zařval na všechny kolemsedící, hned se ale vrátil ke svýmu problému. „Nějaká Taberna. Co to je vůbec za debilní název? Uvědom si, o kolik hostů mě můžou připravit, když, dejme tomu, je pátek a…“

Byla pěkná. Malá, křehká, usměvavá světlovláska. Nebyla vyzývavě oblečená a působila tak na osmnáct. Půvabné stvoření. Vůbec se sem nehodila! Skoro jsem se rozčílil při představě, co jí tu čeká. Nebo se pletu? Zvládne to? Chudák holka…

„…díš, že sem měl pravdu, vole! Na jukebox a fotbálek pudou lidi VŽDYCKY k nám!“ vysvětloval vášnivě Olin a s hrdostí se kouknul do zadní části lokálu, kde se mezi třema bezdomovcema, který vysomrovali na polívku a pivo, skvěl stolní fotbálek Rosengard a poškrábanej jukebox, co běžel na Windows XP. Stela se zrovna učila zacházet s EET, byla otočená zády k baru. „Proč ten krám vlastně nehraje? Jo, a ta promítačka! Tss! Až začne mistrovství v hokeji-“

„Jukebox nefunguje,“ řekla Stela stále otočená k našemu Velkému bratrovi EET. „Nešel zapnout.“

„Ten krám mě chce taky potopit!“ zařval Olin, pak se ale zarazil. Možná, že nedávno viděl někde v televizi dokument o buddhistickejch mniších, nebo tak něco, každopádně se chytnul pevně baru, nadechl se a pokračoval klidně. „Zavolám chlápkovi, to se opraví. Bude to jak nový.“

„A u fotbálku je jeden hráč ulomenej,“ dodala Stela lítostivě.

Nadechl se a poklepal všemi deseti na dřevo, pak se na mě podíval. Nevim, proč mi všichni tak důvěřujou. „Odejdou mi lidi,“ oznámil mi strašidelně potichu.

Rozhlédl jsem se. Byly čtyři hodiny odpoledne ve čtvrtek a já zaznamenal všechny běžný pivaře na svejch pozicích. „Máš tu všechny. S těma na zahrádce dobrejch patnáct lidí,“ řekl jsem.

„A co večer? Co večer? Dáš si doufám další? Nechceš mě taky přivíst na mizinu?“

„Chtěl jsem jít domů, ale…“ Stela se pohotově otočila a další mi s úsměvem načepovala sama. Nešlo říct ne, blbě jsem se se usmíval. Napil jsem se a opřel znova o bar. Olin se ke mě přišoupnul.

„Co kdyby jsi tam šel, co?“ pošeptal mi najednou do ucha. „Víš…?“

„Jo, už mě to stihlo napadnout. Nový místo!“ uchechtl jsem se. „Jakej blázen by tady otvíral novou hospodu? Zejtra mam volno, mohl bych vzít Adama, dát si s nim pár piv-“ zarazil jsem se. Olinovi oči chytaly takovej ten přísnej pohled. Hned jak jsem se zastavil, změnil se zas v přátelský.

„Nééé, já myslel, jestli bys tam nezašel, hm?“ zamrkal na mě. Povytáhl jsem obočí a usukrl piva. Hlava se mi otáčela automaticky po Stele, musel jsem se držet. „Stačilo by mi sepsat, kolik tam čeho maj, víš. Možná nějakou tu fotku. Chápeš? Ať vim, na čem sem.“

„Proč tam nezajdeš sám?“ opáčil jsem.

„C-co?! Aby si říkali, jak sem zvědavej? To určitě. Né, já potřebuju někoho spolehlivýho, kdo mi udělá odhad. Takovýho svýho špiona.“

Kdybych už nějakou dobu nelitoval svýho dnešního příchodu na pivo, tady bych začal. Poslední dobou se tu děli zvláštní věci a já prokazoval neuvěřitelnou schopnost, skoro bych řekl super-schopnost, nějak se do toho pokaždý namočit. Kdybych žil ve větším městě, určitě by se na mě lepily mnohem větší problémy, takže vlastně bylo dobře, že vězim tady.

Můj vnitřní monolog přerušilo cinknutí panáků na baru přede mnou. Tří panáků. Stela se usmála a jeden si vzala. „Tak na zdraví, chlapi!“ řekla sladce. Než jsem do sebe tu lampu otočil, proběhlo mi tělem uvědomění, že bych se měl vrátit k předchozímu monologu, možná by mě dovedl někam…

...

......

* O TŘI NEBO ČTYŘI PANÁKY POZDĚJI V TABERNĚ *

......

…

Ukázalo se, že Taberna je Taverna, akorát španělsky. Nebo hospoda česky. Prozradila mi to pohledná bruneta za maličkatym barem a podala mi Kozlika. Majitel podle ní dělal spoustu let ve Španělsku a když se vrátil, chtěl něco rozjet. Bylo to tam menší než v Baráku, zato hezčí, s funkčním jukeboxem. Cejtil jsem se jako průzkumník v neznámu. Lehce klopýtající průzkumník. Nakonec jsem ani nechtěl vědět, co v těch panácích bylo, lahev mi to neprozradila, neznal jsem to. Moc nepiju a zamává se mnou cokoliv. Ale za pár fotek a informací jsem měl v Baráku otevřenej lístek za dvě stovky. S možností změnit prostředí to byla nabídka, která se neodmítá. Kolem lavic sedělo pár lidí. Nahlédl jsem za roh, kde byly další dva prázdný stoly a uviděl známou tvář.

Vzadu seděl Ondrášek, pamatujete na něj? Naposled jsem ho viděl schopnýho mluvit, když se v Baráku někdo posral, to byla velká aféra. Mládenec vypadající tak na čtyřicet, unavenej. Sednul jsem k němu a pozdravili jsme se. Vypadal, že nad něčím usilovně dumá. Možná tak jenom vypadal, kdo ví. Ťukli jsme si a já vedle sebe položil chytrej telefon. Bude potřeba.

„Tak co, vole? Jak de život, Vali? Odkud razíš?“ ptá se mě.

„Ale jo, dobrý. Odpadla nám práce kvůli nějaký nehodě na pracovišti. Někdo přišel o kus ruky a zablokoval celou linku. Normálka,“ odpovídám. Byla to pravda. Jednoho neštěstí je druhého… ale dost o práci.

„Jasný, jasný. A co tady na to říkáš? Nebyl si v Baráku?“

„Jo, jdu odtamtud. Je tam nějaká nová holka, pěkná.“

„Tady ta ale taky není špatná, co?“ zazubil se s ohlédnutím.

Něco mi na jeho výraze neštymovalo. Pak jsem si všimnul, že lavice a stoly jsou ve skutečnosti paletovej nábytek natřenej na černo. Bylo to moc pěkný, praktický a bytelný, tak jsem to vyfotil mobilem pro Olina a doufal, že ho přejde paranoia a třeba se inspiruje k inovacím. Vyfotil jsem i roh s šipkama. Zdi byly čistý a krémově bílý, nesmrdělo to tam a ze záchoda se po zemi netáhla mokrá čmouha.

„Proč to tady tak fotíš?“ zeptal se Ondrášek a dorazil pivo. Z bundy vyndal placku a pořádně si přihnul. Po-řád-ně. Stihnul jsem vyfotil i jeho. Dobrá fotka na Instagram!

„Ále, to Olin…“ mávnu rukou a nahnu se, abych zabral jukebox. To Olina asi naštve.

„Zapni kameru, dělej,“ pobídl mě Ondrášek. S pokrčením ramen jsem zapnul video. Pak… pak se to stalo. Banální mise, na kterou jsem byl vyslanej, projevila svůj opravdovej charakter.

Ondrášek vstal, zařval, rozeběhl se, málem se zabil o ten jukebox, ustál to a zmizel za rohem u baru. Pak jsem přes display mobilu uviděl letět barovou židli do prosklený, zatmavený výlohy, která tvořila průčelí do hlavní ulice. Sklo se sypalo a venku proběhl Ondrášek. Směrem k Baráku. Vypnul jsem video.

„Já sem ale IDIOT!“ řekl jsem nahlas, když mi všechno došlo. Tak to byl Olinův plán! Za jak velkej účet ze sebe asi Ondrášek nechal udělat postradatelnýho pěšáka? Čtyři stovky? Pět set?

Slečna za barem plakala. První den nebude zavírat se ziskem, ale s pořádnou dírou. Několik šokovanejch hostů začínalo uklízet tu hromadu střepů, zatimco jedna žena trefně poznamenala, že já s tim bláznem seděl u jednoho stolu. Druhá už volala policii. Výborně.

„Vy hajzlové! To zaplatíte!”

„Já nevěděl, že to udělá, opravdu,“ zkusil jsem to. Bylo mi stydno, uvědomil jsem si alkohol v mejch žilách a cejtil jsem se zneužitě, hloupě. Aspoň, že v tu chvíli nikdo neprocházel kolem výlohy, to by asi dopadlo zle. Sám jsem měl chuť Ondráška zbít.

„Už vás tady nikdy nechci vidět, je ti to jasný? Nikdy!“ začala se rozčilovat bruneta.

„Můžu si dát sklenici vody, než přijede ta policie?“ zeptal jsem se.

Dnešní poučení je naprosto jasný: pokud se vám někde vyloupne konkurent, místo placení záškodníků radši zamakejte na vlastních kvalitách. Konkurence, to je užitečná věc. Já sám jsem z toho vyváznul bez postihu, nikdo si nevšimnul, že jsem to točil. Když nepočítáme zákaz vkročit do Taberny. To mě mrzelo, měli tam hezký paletový stoly, který se nekejvaly, čistý zdi i záchody, hrající jukebox, lidi vyjadřující se v souvětích… Olin a moje čtvrteční lehkomyslnost mi to odepřeli! To video vidělo jen pár lidí, Barák jsem se rozhodnul bojkotovat. Ať si Olin ten lístek i hezkou servírku strčí někam! Někdy si říkám, že by nebylo od škody odstěhovat se do ještě menšího sousedství. Vír velkoměsta nebo ne, tohle proklatý místo z rukávu tahalo jeden problém za druhým.