Čo bolo, to bolo

Seděl jsem takhle na zahradě pod slunečníkem, i když slunce již zapadlo. Správně jsem ho měl složit, jako to dělají sousedé, protože nikdy nevíte, jestli nebude v noci nějaký silný vítr, který vám ho odnese. Takové ty velké slunečníky, stojí bratru i několik tisíc korun a proto o ně musíte i náležitě pečovat.

No, a tu je můj problém. Trochu se mi žinýruje (omluvte to prastaré české slovo) kupovat věci, co mi sice způsobí nějaké nadstandardní potěšení, ale vzápětí si vyberou svou daň ve formě péče. Vlastně ono jde o všechny nové výrobky, které nám mají již tak příjemný život ještě vylepšit.

A právě v tomto okamžiku mého prozření si má žena pořídila nový telefon a od té doby mě jen ztěžka vnímá. Ten starý přístroj měla na svém oblíbeném stojánku, aby byl na signálu. Ale ten nový má stále u sebe, protože pan „chytrý telefon“ se připojí klidně sám, kde se dá a komunikuje s mojí drahou polovičkou nepřetržitě a po svém.

Neustále jí píše nějaké zprávy a ona musí rozhodovat, zda něco chce, nebo ne. Už skoro na ten telefon žárlím, a přijde mi to, že má nějaké druhé zaměstnání na půl úvazku pro společnost Google.

Asi jediná dobrá věc na tom je, že tento způsob může zvyšovat její pocit sebevědomí. Proč ne, když se váš „chytrý“ telefon ptá na radu, co má dělat? A tak i vy můžete mít ten naprosto skvělý pocit, že jste nepostradatelní, pokud věříte, že „pan Android“ vaše doporučení vykoná.

Jednou jsem takhle v láskyplném objetí své ženy sledoval její činnost a byl jsem opravdu překvapen tím, co jí brání se ke mně přitulit. Po očku pozorovala rozsvícený display telefonu, kde stálo: „Váš systém není v dobré kondici, jedním kliknutím můžete vyčistit svou paměť a ukončit tak nepotřebné procesy.“

„Počkej Bobíku“ ubral plamen lásky na síle: „musím asi zavolat do práce, kvůli něčemu, abych neměla průšvih...“ Nevěděla totiž, že jsem dohlédl až na její telefon.

„To nevadí, já se tady zatím oběsím na prádelní šňůře.“ pravil jsem docela klidným hlasem.

„Jo? A to je výborný nápad! Tak já jsem za chvíli u tebe.“ hleděla do displaye a tvář měla osvícenou světlem nových událostí ze sociálních sítí. Měla na ní úsměv, který jsem nikdy předtím nespatřil. Najednou jsem měl takový pocit, že asi vím, jak se takový nepotřebný proces cítí...

„Tak já jdu na zahradu.“ pravil jsem jen tak, na oko ledabyle, ale nemělo to žádnou odezvu.

„Beru si s sebou baterku, kdybys ji hledala!“ lehce jsem vykřikl, abych ji upozornil, že je venku už úplná tma.

„Ano, zavoláme si zítra“. Pozvedla ruku jako věštkyně v historickém filmu.

Byl jsem v té chvíli totálně šokován. Běžel jsem ke stojánku, kde se nabíjel můj mobil a doufal jsem, že tam bude nějaký zmeškaný hovor, nebo zpráva SMS. Nic! Připadal jsem si v té chvíli úplně ztracený. Nikdo mě nemá rád! Chlapsky jsem se politoval jedním lahváčem, popadl notebook a s baterkou v druhé ruce jsem už spěchal na zahradu, abych si tam (teď už skoro v noci) roztáhl slunečník.

Bude to znít asi neuvěřitelně, ale během pár minut jsem na plastovém bílém stole, pod roztaženým slunečníkem (kvůli broukům padajícím z ořechu), vytvořil malé online studio včetně „chatovací“ virtuální místnosti. Bylo to možné jen díky tomu, že jsem před třemi roky nezanedbal kvalitním pokrytím wifi signálem dům a zahradu.

Sice máme od té doby na zahradě menší úrodu, ale stejně nejsme žádní zemědělci a zeleninu si dokupujeme v supermarketu. Včely a čmeláci nemají prý rádi mikrovlny, no tak ať sem už nelezou a najdou si jiné místo.

Moje sebevědomí tedy teď o malinko vzrostlo. Baterka zářila vzhůru do deštníku a vracela jemný odraz oranžového plátna, notebook svítil modře na okolní plastová prázdná křesla. Šou mohlo začít, protože mě, kromě neoblomě debilních cvrčků, nikdo nerušil. Chvíli jsem samozřejmě přemýšlel i o své přezdívce.

Jako první mě napadlo nahradit stupidní přihlašovací jméno Admin slovem Terminátor, ale přišlo mi to tak nějak úplně stejně blbé. A jelikož jsem mezitím už pozřel další dvě „kuželky moudrosti“, napadla mě geniálně neutrální přezdívka: „Frodó“.

„Jo! Proč ne?“ juchnul jsem si pěstí do stolu, až cvrčci hrůzou ztichli.

„Yes, Frodo je dost dobrý! Dýdžej FRODO!“ víčko z dalšího lahváče udělalo přemet a dopadlo na stůl nápisem „Staropramen“. Bral jsem to jako znamení osudu.

Zjistil jsem ale, že potřebuji ještě dvě webové HD kamery, více světla a nějakej špičkovej mikrofon, abych to mohl moderovat. Toto jsem však neměl vůbec k dispozici. Sakra! Do chatu se mi začínali hlásit první pařani a já nemám žádný mikrofon. To nevadí.

„Frodo to bude řídit písemně“. Usmyslel jsem si s uspokojením.

Vedle u sousedů se rozsvítilo v okně: „proč tam v tej tme tak reveš?“ Byl to můj kámoš Andrej, který má novou ženu s hodně mladým miminkem.

„Vítej kámo! Dones mi mikrofon a já nebudu tak řvát.“ zahýkal jsem už poněkud nelogicky: “Ale rychle, začíná se mi to sem valit!“ Okno se zabouchlo a já ještě chvíli sledoval pantomimu dvou siluet lidí s vypouklými bříšky. Hm.., tak Andrej asi nepřijde, usoudil jsem dle stínových konfigurací. Co teď? Diskuze v chatovací místnosti se rozjela naplno, někteří lidé se již seznámili a sháněli se po Frodovi. Dokonce dva lidé, tuším, že Robofil a Afrodita, si vytvořili svou vlastní místnost a odhlásili se.

Najednou mě od branky oslnilo silné světlo reflektoru. Zpanikařil jsem, že u sebe nemám občanku, ale pak jsem si uvědomil, že na své zahradě ji nepotřebuji. Spíš ten vetřelec by se měl identifikovat. Světlo se pohybovalo směrem ke mně a bylo už v půli zahrady. Být to v Americe, přišla by ke slovu brokovnice.

„Stůj! Kdo tam?“ Zařval jsem tím nejstrašnějším hlasem, jaký jen Frodo dokáže vytvořit bez mikrofonu.

„Co blbneš volé, to sú ja a nesu ti lepší světlo.“

„To jsi ty Andreji?“ nemohl jsem uvěřit, protože se přehoupla půlnoc.

„A neseš mikrofon?“ zadoufal jsem, protože se mé virtuální studio začínalo pomalu rozpadat.

„Nebój, nesem a mám jich tu v bedni dvaceť.“ položil basu piva s cinkotem na zem.

„Ták a kde že sú ti tví boží bojovníci?“ rozhlédl se udiveně po prázdných plastových křeslech.

„Tady,“natočil jsem display notebooku tak, aby dobře viděl:“ vidíš, dvanáct lidí, ale bylo jich tu mnohem víc!“

Zíral na mě jako na blázna:“ To sú tví kamaráti? Tá písmena a obrázky?“ Nadechl jsem se, abych se mu to pokusil nějak vysvětlit, ale on jen mávnul rukou.

„A keby to aj byli tví kamaráti, ako dlho by vydržali, keby si na nich reval cez mikrofon?“

Už dávno jsem věděl, že Andrej je výborný člověk a kamarád, který by mě nenechal ve štychu, ale nikdy jsme se nenavštěvovali. Vzájemně jsme o sobě věděli, že pocházíme každý z jiného vesmíru a naše pohledy na svět jsou rozdílné. To jsme oba respektovali a kupodivu to mezi námi tvořilo nějaké neviditelné pouto a zvláštní sympatie.

Dva tak rozdílně založení sousedé by běžně přeci, v těchto českých končinách, vedli tichou válku závisti. Počínaje přeměřováním plotů, až po vaše jablka na mém pozemku nevadí, ale za to listí vás poženu k soudu.

Komu jinému se svěřit, než příteli, který vás poslouchá a nesoudí. Takový Andrej je. A proto jsem mu vyjevil své starosti, které mě vyhnaly na zahradu. Kýval chápavě hlavou, víčko z dalšího lahváče udělalo přemet a dopadlo na stůl nápisem „Šariš“. Když jsem domluvil, hleděl na mě s lehkým úsměvem a mlčel. Opět jedna z jeho tajuplných vlastností.

“Ty si myslíš, že nemám dělat nic?“ nervozně jsem popadl otvírák a z basy vytáhl další mikrofon. Cvrčci teď tiše naslouchali našemu tajnému rozhovoru.

„Áno, každý deň života je nová kapitola, ktorá si zasluží nový pohlad. Co bylo minule, je pryč...Totálně! Nemáme toliko času, abychom sa mohli zabývat nezměnitelnou minulosťou. Človek se dožívá asi 70ti let. Hej? Z toho prvých 20 let je spoznávání, tak zvaná „puberta“ a posledných 20 let je dožívání, takzvaná „demencia“. Takže ti zbývá těch prostredných tricať. A ako ich prožiješ je iba tvá volba...“

Spadla mi čelist:“ Chceš tím říct, že jsem dementní! A ty vlastně už taky ne?“

„A decko, ktoré sa narodí, je taky hned v puberte? Klud, zatial to máme pod kontrolou.“ vyfoukl lehký obláček kouře.

Pohlédl jsem na display notebooku, kde se mezitím má virtuální místnost totálně zhroutila. Lidé s roztodivnými přezdívkami se přihlašovali a zase odhlašovali. Pán s přezdívkou Kokta napsal koment, že Frodó je ztepilý pytlík. Afrodita se vrátila, aby zjistila mou identitu. Vyzývala zbývající přítomné ke zjištění mé adresy bydliště a zvala ke srazu komunity. Mise měla za úkol navštívit Froda a rozdupat mu koule. Ozval se i pán s přezdívkou „Motorhead“. Prý je vše zajištěno, zítra bude ten teplouš Frodo už prdět do hlíny.

S hrůzou jsem sklopil víko notebooku a Andrej se usmíval: „Vidíš, možná, keby si na ně reval tým mikrofonom a púšťal muziku, milovali by ťa.“

Mlčel jsem. Víčko od piva vyskočilo vysoko a udělalo přemet. Dopadlo někam do trávy, kde ho někdy příště vyhodnotí můj tchán sekačkou jako nežádoucí. Dnes jsem prohrál.

Najednou se otevřelo okno a má žena osvícena telefonem, pravila: „Tak, kde jsi tak dlouho, už jsem vykoupaná!“ Andrej se zvedl z křesla: „ I má žena je vykoupaná. Tak dovi. A nezabudni: - Čo bolo, to bolo, terazky si Majorom!“