Dům který opouštíme

Desátý pokoj nebyl hospicový. Desátý pokoj byl mého kamaráda. Říkejme mu L. L byl dobrej kluk s velkym srdcem, egem a nádorem v hlavě. L měl ten dar nikdy s nikým nesouhlasit, za žádných okolností, ani s doktory, ani s přáteli a kolikrát ani sám se sebou. L byl ten typ kluka, kterýmu zavoláte ve dvanáct a on s vámi jde na pivo. Takový člověk má buď problém s pitím anebo velmi vzácnou kamarádskou a spontánní povahu. L měl obojí. Je to rok od jeho pohřbu.
Když vám dojde ta zpráva, že někdo vám blízký zemřel, je to šok a pak přijde takový smutný bariérově nekompletní pocit. Nedá se popsat, ani vysvětlit. Kdokoli, kdo má silnou životní zkušenost s koncem čehokoli na čem mu opravdu záleželo, pochopí.
Chodívám kolem paneláku, kde měl špeluňku, kterou sdílel se dvěma až třemi dalšími lidmi. Dokud tam bydlel, visel mu z balkonu opelichaný molitanový had. Vzpomínal jsem na to, jak jsme na tom balkonu stáli, kouřili, opíjeli se nějakým zbytkem vína kvality „Sladké diovče“ a L zahlásil útok na nejbližší nonstopku. Na plech opilí, jen v nočních košilích jsme vlítli do té zaplivané nonstopky, už ani nevím, proč jsme se nepřevlékli, asi nám to přišlo takhle vtipnější. Myslím, že s námi byly i nějaké slečny. Do automatů jsme tam naházeli poslední pajdu, neměli jsme na cigára, a tak nějak jsme doufali, že si na ně takhle vyděláme. Vytáhli jsme z toho snad tisícovku. Štamgasti na nás byli dost naštvaný. Prej že jim to vybíráme a ať vypadneme. Bylo na cigára i na něco lepšího než „Sladké diovče“.
Tahle vzpomínka a spousty dalších jsou jako most k L, jako byste se s ním na tom mostě zase na chvilku potkali. Jako by tu ještě na malý moment byl. Alespoň ta jeho energie, esence. Jenže pak člověka dostihne ten fakt, že ten most už nikam nevede a ten prázdnej prostor je všechno co zbylo. Už chápu, proč lidi tak často v hospicu mluvili o prázdnotě. Dřív jsem myslel, že to chápu, člověk, kterého měli rádi tu byl a už není, proto mluví o prázdnu. Ale je to mnohem hlubší prožitek. Je to prázdno co zbude v jeho pokoji i poté co se do něj nastěhuje někdo jiný, nikdo jiný neuvidí prázdná místa tam, kde je budete vídat vy. Tohle prázdné místo ve vás bude čekat až se ten komu patří vrátí i když vy víte, že se to nestane. Třeba to časem poleví, nebo zapomenu, zapomenout se prý dá všechno, ale zatím je to přesně tenhle pocit.
Nečekal jsem to. I když se ta nemoc táhla, nečekal jsem to. I když jsem znal diagnózu a věděl že s konečnou platností znamená smrt L, nečekal jsem to. Poprvé jsem byl na druhé straně barikády, poprvé jsem pochopil ty marné naděje a neochotu přiznat si jasnou pravdu.
Říkal mi na lůžku s rozřezanou hlavou o svých nadějích a snech. Že pojede dělat stand-up komika do nějakého velkého města. Že ho mrzí, že si nenechal naložit varle, které mu taky vzala rakovina, že by mohli vystupovat jako břichomluvecké duo. Sestřičky na něj řvali, protože odmítal celý den ležet na lůžku a chodit s dopomocí, radši padal všude různě po oddělení. Primář mě prosil abych mu domluvil, ale copak on na mě někdy dal?
Vzpomínám si na to všechno. Jak mi poprvé řekl, že je to rakovina. Mezi dveřmi. Stejně jako mi suše oznámil, že měl infarkt. Nejhorší bylo, když mě pozval do parku a tam mi řekl, že nemůže tleskat. Já se ho zeptal, proč a on mi řekl, že se netrefí jednou rukou do druhé. A já věděl, že je zle.
Když už jsem začínal věřit, že to přeci jen zvládne, protože zvládnul vždycky všechno, přišla mi zpráva od našeho společného kamaráda. Nechtěl jsem si to připustit a tak jsem si ani neuvědomil, jak mě to zasáhlo. Někdy jde truchlit jen potichu a někdy až za dlouhou dobu a pro mě tohle byl ten případ. Teď už vím, že takové to je, přijít o kamaráda.