Dům který opouštíme

Dům který opouštíme

Anotace: Krátké povídky z dvaceti hospicových pokojů. Pokoj č.12

Pokoj číslo dvanáct.
Když jsem začínal celé tohle sepisovat, měl jsem obavy z toho, že nebudu mít nic čím bych vyvážil všechnu tu hrůzu. Ale i tak jsem se zapřísáhl, že vše popíšu, pokud možno co nejvíc upřímně, že nebudu situace přikrášlovat ani je zhoršovat. S odstupem času jsem rád, že jsem nepřestal uklízet ve třináctce. Protože to byl jediný způsob, jak se dostat až na dvanáctku k Paní V.
Vzpomínám si, jak jsem jako dítě dostal pod vánoční stromeček PlayStation. Nečekal jsem tenkrát nic, ve škole jsem se zhoršil a docela jsem zlobil. Rodiče zabalili ovladače zvlášť a já se jako na potvoru vrhnul místo po největší krabici po té nejmenší a jako první věc jsem tedy rozbalil jeden z ovladačů. Ve slastné předtuše, že kde je ovladač musí být i ovládané jsem prožil nefalšovaný dětský dopaminový rauš, ze kterého jsem se probral až druhý den ráno, kdy jsem konečně hrál vytouženou hru. A na svém.
Paní V od života dostala taky takový ovladač. Byla to starší podsaditá dáma, veselá, pořád rozesmátá od ucha k uchu. Takový ten babičkovský typ. Tři roky před tím, než se dostala k nám se kvůli tchýni pokusila o sebevraždu. Díky pohotové reakci jejího manžela a záchranné služby to přežila a mohla umřít o tři roky později u nás na rakovinu slinivky. Jsem rád, že se jí to tenkrát nepovedlo. S paní V jsem totiž zažil něco, v co jsem už nedoufal. Bylo jí přes šedesát, mě čerstvých sedmadvacet, a přesto jsme si byli velice blízcí, v tom nejčistším slova smyslu. Bylo to jako najít opravdového přítele v nouzi.
Vyprávěla mi, že když se poprvé málem zabila dostala se do stavu klinické smrti a viděla se létat nad svým tělem. To ale nebylo to, co mě na ní fascinovalo, to opravdu pozoruhodné byla její radost ze života. Pořád se smála, a to i v den své smrti. Rodina za ní velmi ráda chodila, a to včetně manžela, se kterým měli i po těch letech vřelý vztah. Já jsem u ní rád vysedával celé hodiny po pracovní době a povídal si o životě. Byla mi velice blízká. Vzpomínám si na kuřácké výlety. Třeba jednou na mě spiklenecky mrkla a že prej abych jí na vozejčku vytlačil pod velkej dub, který nám rostl na úplně horní straně pozemku, že si dáme cigaretku. Cestou nás nachytala sestra a s pozdviženým obočím káravě říká: „No paní V, vy kouříte?“ Paní V se potutelně usmála a stejně vyčítavě řekla: „No co, co? Snad mi nechcete říct, děvenko, že mě to zabije?“ Pak jsme seděli, kouřili a koukali na město pod náma. Byl to moc hezký moment. A paní V povídá: „To je tak hezký tu být, to je jako dovolená.“ A já to cítil stejně, tak jsem pokuřoval a spokojeně koukal na město. Čas ztratil svoji důležitost. Bylo to opravdové, a to jediné se počítalo.
V den, kdy umírala měla velké bolesti. Rakovina slinivky je prý jeden z nejbolestivějších typů vůbec. Přesto to snášela obdivuhodně. Nakonec jí už nestačily tišící léky. Musel se jí zavést katetr do srdce, kterým se pouštěly koňské dávky analgetik přímo do oběhu. Zařízení to zvládlo skvěle, přestože šlo o náročnou operaci. Nechtěl jsem, aby šla. Ale ještě víc jsem nechtěl, aby se dál trápila. Byla mi opravdu velmi drahá. Podívala se na mě a řekla mi, že ví, že dneska umře. Říkal jsem si, že po takové dávce morfinu musí být mimo, a přesto se zdála být jen dost ospalá. Zeptal jsem se, co mám dělat a ona řekla, že bych měl jet na panáka, že ona to zvládne. Možná chtěla být sama, nevím. Byl jsem unavenej, měl jsem za sebou dlouhou směnu a před sebou další, tak jsem se nenechal přemlouvat.
J si se mnou ťukl. Já si dal dvě Metaxy, jednu za mě, druhou za paní V a šel na nádraží. Kolem dvanácté jsem už seděl v přistaveném vlaku. Koukám na prázdný peron a najednou jako bych slyšel smích paní V z druhého vagonu. Nakouknul jsem tam, ale byl úplně prázdný. Když jsem dojel, zjistil jsem, že paní V ve dvanáct zemřela. Ten smích mohl být jen výplod mého mozku na očekávanou událost. Paní V mohla mít jen předsmrtné halucinace. Ale umožnila-li ji její víra v něco víc takovýto klidný a milý odchod, pak bych si přál mít to samé.
Autor Rébusek, 18.08.2018
Přečteno 505x
Tipy 17
Poslední tipující: Iva Husárková, Eru Alonnar, Frr, Mysfpohybu, Lékařka duše, jitoush, danaska, Mitchoza, Dreamy
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (6)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

nádherné :-))

17.08.2021 00:34:14 | Iva Husárková

líbí

Vaši povídku jsem si přečetla úplně náhodně, přiznám, ale... Určitě si přečtu i všechny ostatní, dnes však ne, protože dojmy a pocity z Vašeho vyprávění jsou tak silné a dojemné, že se musí dávkovat. Obdivuji opravdovost, citlivost, ale zároveň i čtivost Vaší povídky. Pokud popisujete vlastní práci (na Váš profil se teprve podívám), obdivuji Vás i jako člověka, protože tato problematika je pro mne aktuální a zkušenosti raději bez komentáře.

27.10.2018 18:44:07 | 13stju

líbí

Krásná a čtivá povídka

30.08.2018 01:20:47 | Mysfpohybu

líbí

Konečně je to tady zase po třech letech!

18.08.2018 22:39:51 | Isabella Monvoisin

líbí

Moc pěkné, určitě si přečtu i ty další. A téhle dávám ráda ST.

18.08.2018 19:18:54 | danaska

líbí

Znovu se zaujetím....:)
Tak opravdicky...

18.08.2018 14:34:14 | Dreamy

© 2004 - 2024 liter.cz v1.7.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel