Lovci a Sběrači

“Nejlepší jsou debaty o hovně. Nikdo totiž nemůže říct, že s tím nemá zkušenost.”



Předpovědi hlásily poslední pěkný letní den. Už bylo na čase. Půlka září a venku jak v peci. Na nebi ani mráček, poměrně ostré slunce, alespoň že ten větřík trochu chladil.

Martin Koníček, amatérský archeolog a sběrač, využil toto odpoledne ke krátké procházce po povláčených polích v okolí Alojzova. Nepočínal si nijak zvlášť systematicky, spíš si chtěl užít času stráveného venku, při hledání si vsadil spíše na štěstí. Prošel pár známých lokalit, zapsal si GPS souřadnice několika málo nálezů, které si hned schoval do označených pytlíků a líně pokračoval dál. Náhoda mu přála, nedoufal, že dnes vůbec něco najde, a tak se rozhodl, že ji pokusí ještě víc. Namířil si to na pole, kde za ta léta sice našel pár úštěpů z rohovce, ale nikdy nic opravdu určitého. A ačkoliv si toho dne počínal docela ledabyle, toto poslední pole se rozhodl projít trochu důkladněji. Střídání metodiky od náhodného procházení po důkladný průzkum bylo panu Koníčkovy takřka vrozené. Ostatně náhodnými procházkami to začalo, když mu bylo šestnáct nebo sedmnáct. Vlastně po té co byl se školou na exkurzi do jeskyně Kůlna, kde zrovna probíhal rozsáhlý výzkum. Až později, když se jeho sbírka začala rozšiřovat, získal pár kontaktů na brněnské univerzitě a v některých muzeích. Teprve po té si osvojil nějaký ten řád a začal své nálezy lépe dokumentovat. Další kontakty nabíral jako brigádník či dobrovolník na archeologických výzkumech, někdy se i s trochou drzosti vetřel na nějakou tu vernisáž nebo konferenci. Když jeho sbírka nabyla nějaké té formy, vystudovaní archeologové o ni začali jevit větší zájem. Někteří se sem tam zastavili, prohlédli si ji, navzájem se poradili, dokonce s ním zorganizovali pár povrchových sběrů, nebo jej prosili, zda by nepůjčil část své sbírky a dokumentaci k ní některým vybraným studentům na nějakou diplomovou práci. Byla to, a vlastně stále je, oboustranně výhodná spolupráce. Martin Koníček se díky tomu dostal ke vzdělání, které mu bylo kdysi odepřeno. Nepovažoval se sice v žádném případě za odborníka amatéra, ale měl dost znalostí, aby se o ně podělil s leckterými studenty. Narodit se do lepší doby, byl by studoval s nimi. Dnes by měl šanci se dostat na gymnázium a podle toho co viděl, tak snad i na vysokou školu. Svého času by se mu to nejspíš nepodařilo, ani kdyby měl možnost se zúčastnit férové soutěže. Byť je ta doba dávno pryč, stále jej vzpomínky na ni naplňovali hořkostí.

Musel si vzpomenout na své dva bratry, kteří se pár dní po té co přijely tanky s bílými invazními pruhy, vytratili za kopečky. Oba byli starší než tehdy čtrnáctiletý Martin. Vojtovi bylo osmnáct a měl brzy nastoupit na vojnu. Pavel byl o rok mladší. Vzpomínku na noc, z dvacátého třetího na dvacátého čtvrtého srpna měl pan Koníček stále v živé paměti. Vojtěch s Pavlem si nejspíše mysleli, že Martin spí. Už muselo být dávno po půlnoci. Věci měli ti dva dávno sbalené. Vše si nejspíše připravili během jednoho dne. Až později Martinovi došlo jak rychle a zbrkle museli ti dva jednat. Nejspíš to byl Vojtěch, kdo otevřel okno a vyhodil z něj svá i bratrova zavazadla. To Martina naplno probralo, ale zatím zůstal tiše ležet. Pak se ozval Pavel.

“Meslíš že je to opravdu dobré nápad?”

“Ne tak nahlas, čím míň toho budó naši vědět, tím míň jim to ublíží. Tak tiše, ať je nevzbodíš.”

“...však sa vrátíme...”

“Jo, jednó,” Vojta to řekl skoro otcovsky. “Toš lez, teď to bode na nás. Táta to pochopí, v devětatřicátém udělal to samé.”

“Ale když sa vrátil, doma už nenašel nikoho…”

To už malý Martin nevydržel a posadil se. Do slepených očí mu zasvítilo pouliční osvětlení a tak vypadal ještě víc rozespale než opravdu byl.

“Co to děláte?” Nevykřikl, naopak, šeptal tak tiše jak to jen svedl.

Pavel trochu polekaně zaklel, ale Vojtěch se jen usmál a podrbal nejmladšího bratra ve vrabčím hnízdě.

“Jen spi!”

“Chcu jít s váma!”

“Na vojnu ještě nemóžeš. Někdo musí zóstat doma a postarat sa vo rodiče.”

“Ale já-”

“Marťas, kóké spat. Určitě sa brzo vrátíme.” Objal ho a dal mu pusu na čelo. Pak šel k oknu, vylezl na parapet a už se neohlédnul.

Pavel se za ním chvíli nerozhodně díval. Pak přiskočil k Martinovi, spěšně ho objal a snažil se zadržet slzy. “Boď zticha, nepokaž nám to.” Vstal, otočil se k nejmladšímu zády a kousl se do rtu. “A drž nám pěsti,” pokusil se usmát. Pak už to bylo, jako když se strhne náplast. Poslední Pavlova slova, která Martin té noci slyšel, byly docela hrubé kletby, jak nešikovně dopadl na dlažbu pod oknem. Ale nejspíš nešlo o nic vážného, protože když se Martin vyklonil z okna, aby bratry ještě naposledy zahlédl. Viděl jen dvě černé siluety mizící za rohem ulice. Do rána už neusnul. Seděl na posteli a plakal. Ještě před snídaní jej čekal výprask.

Tak se stalo, že jakékoliv pomyšlení na gymnázium, bylo při volbě střední školy pro Martina Koníčka čistou utopií. Alespoň, že na výuční list se v té době nepohlíželo s takovým pohrdáním jako dnes. Na vojně začal Martin podezřívat nejstaršího bratra, že utekl právě před službou a ne protože by doufal ve vznik exilového vojska jako v předchozích dvou válkách. Jak naivní představa to také byla, že? S problémy, které po těch srpnových událostech měla celá Koníčkova rodina, vzrostl Martinův odpor k rozhodnutí jeho bratrů ještě víc. Byla to hloupost, nezodpovědnost. A zlost, kterou na ně měl, znovu vzrostla hned po Revoluci. Vlastně tři roky po ní. To se poprvé za ta léta ozval Pavel. Dokonce přijel až z Kanady. S Vojtou se prý přestal stýkat jen pár let po útěku a teď na něj nemá žádný kontakt. Pavel má však rodinu v Torontu. Pozval Martina a jeho ženu na návštěvu a pak zase zmizel, aniž by se kdy znovu ozval. Ještě před tím z něj vypadlo, že krátce po útěku přemýšlel jak se vrátit. Na rozdíl od Vojtěcha mu nešla němčina a také nebyl tak průbojný, aby si zajistil nějaké dobré podmínky. Časem si naštěstí našel pár přátel. Vojta si šel čím dál víc po svých, dokud se neztratil úplně.

Tak přišel Martin Koníček o bratry a o možnosti. V době, která je už naštěstí dávno pryč. Čas, který trávíval v polích na východních svazích Drahanské vrchoviny, mu teď byl jedinou realitou. Takový klid snad jinde neměl. Sběrem starého kamení si čistil hlavu a přicházel na jiné myšlenky. Hrál si s představami života lovců a sběračů. Někdy byl rád za to že se narodil do doby, ve které se narodil. Jindy záviděl lidem posledního glaciálu.

Toho posledního letního dne mu od bolestivých vzpomínek na bratry pomohl bílý záblesk patiny v ornici. Hle, zlomek listového hrotu - první nástroj na tom poli a velká vzácnost v jeho sbírce. Byl spokojený, nečekal ten den takový úlovek. Navíc měl o víkendu přijet na návštěvu jeden archeolog z univerzity. Na podzim chce udělat se svými studenty trochu rozsáhlejší prospekce v okolí a rád by se o tom poradil s panem Koníčkem. Amatérský archeolog mu tak má zase co ukázat. Byl rád za své kontakty na univerzitách. Za možnost podělit se o svou sbírku s odborníky, za diskuze s nimi, za to že měl s kým probrat příběhy, které ty kameny s sebou nesly. Teorie a fantazie, jejichž závěrem byl téměř vždy rozmazaný otazník. Zvláště, když se s ním jeho vystudovaní přátelé dělili o nejnovější objevy, ať o už své, nebo o ty ve světě. Více otázek, méně odpovědí, a přece se mu pokaždé obrázek pravěkého lovce o něco více zaostřil.

“No tak Martine,” řekl mu kdosi kdysi u piva,” tak vidíš co i my, jak říkáš vystudovaní, o nich víme. Úplné…”

To pro dnešek stačí. Větší štěstí už dnes pan Koníček určitě mít nebude. Ale to pole možná skrývá víc, než na co se původně tvářilo. Zapsal si do deníčku souřadnice, vytažené z GPSky, kterou dostal kdysi od syna k vánocům a ještě než si to zamířil k polní cestě prohlédl si znovu svůj krásný úlovek. Tak a teď domů. Vzhůru k lesu, po jeho hraně, přes silnici, do vesnice, kolem kostelního hřbitova, kde by měl navštívit svou nebožku ženu a pak do prázdného domku na kraji vesnice, ze kterého si udělal malé, soukromé muzeum paleolitu.

Vykračoval si pomalu. Neměl taky proč spěchat. Do hospody se mu dnes stejně nechtělo. Užíval si ticha a klidu. Jen jakýsi cyklista mu jel v ústrety. Mladík na stříbrném kole bez helmy. Uháněl, že se za ním prášilo. V jednom okamžiku, snad jen padesát metrů před Martinem Koníčkem, zatáhl cyklista za brzdu. Prach se zvířil, štěrk a hlína pod kolem zaskřípaly. Mladík prudce otočil kolo a krokem ujel pár metrů zpět. Pak slezl a pro cosi se sehnul. Amatérský archeolog si nejdříve myslel že mladíkovi něco vypadlo. Ale cyklista si s tou věcí chvíli pohrával, do kapsy si ji s uspokojením strčil, až když byl pan Koníček téměř u něj.

“Co pak jste to našel?” Otázal se přátelsky Martin Koníček. Prostě mu to nedalo.

Mladík trochu polekaně vzhlédl. Krátce si postaršího pána s kulatým oplácaným obličejem a vzezřením prostého, ale neškodného dobráka změřil. “Ále,” prohlásil usmívajíce se, “hovno.”

“No dovolte!” v Koníčkově hlase se ozval šok a uražená důstojnost.

“Ale jo, hovno.” potvrdil mladík, úsměv se rychle proměnil v tichý smích.

V archeologu amatérovi rostlo pohoršení, nehodlal se však tak snadno setřást. Co víc, měl chuť to tomu drzému vobouchanci vrátit. Navenek se mírně uklidnil a s vynucenou trpělivostí pokračoval: “Nikdo nesbírá… Jak vy říkáte: hovna.”

“Jo a ne…” pokrčil mladík rameny. Za smíchem byl výsměch. Oči mu svítily v euforii, jakoby si místo “hovna” strčil do kapsy valoun zlata. “Jak se to vezme. Taky si někdy říkám, proč to, ale už to tak bude.”

Martin Koníček začínal mít chuť mu dát facku. Ani ho tolik nerozčilovalo, co ten kluk říkal, ale jak to říkal. Pomalu nabýval podezření že má co dočinění s někým na drogách, nebo s mentální poruchou. Nebo to bylo pro to, co si ten hoch strčil do kapsy? Zprvu se mladíka ptal, protože doufal v nějakou archeologii. Archeolog bez titulů by mu naopak ukázal své úlovky a podělil by se s ním o své znalosti. Doufal že našel někoho, kdo je alespoň trochu nadšený jako on, když se sbíráním začínal. Pochyboval však, že by se někdo takhle choval po nálezu škrabadla nebo spony, natož aby to někdo se vztahem k archeologii nazýval hovnem. Tož co má v té hlópé kapse?

“A smím ho vidět?”

“Nemyslím si, že by se vám líbilo. Navíc je jich všude kolem dost…” ukázal mladík na cestu, do polí a na panorama Hané. Teď už se mu v očích zračila opravdová nepříčetnost, při čemž se zubil jak opice.

“A co bych s ním dělal?” to už znělo trochu zoufale. Stařík ten nápor nezvládal.

“To nevím, hovno je většinou výsledek, s tím už toho moc neděláte.”

“Tak to mi vysvětlete, proč je sbíráte!”

“Těžko říct, hovna sbíráme, hovna děláme. Hovno je na začátku a na konci, vlastně výsledek veškerého lidského snažení. Deset titulů a po tom hovno. Nehledejte v tom žádnou hloubku. To byste se pak utopil ve sračkách… No nic, nezlobte se, rád bych s vámi probral filozofii hovna, ale budu muset jet. Cosi mě tlačí a nerad bych se umazal.”

Martin Koníček se díval za mladíkem, jak ujíždí po polní cestě, a kroutil hlavou. Ta drzost a sprostota ho udivovaly. Nevzpomínal si, kdy naposled s ním někdo takto mluvil. Snad kdysi na vojně vedl takové řeči, ale to jen mezi ostatními, stejně starými kluky. Pak si vzpomněl, jak mu před pár lety jakýsi fracek v Brně tykal cestou šalinou a došlo mu, že vlastně opravdu zažil horší. Mladík s kolem archeologa vytočil spíše svým tónem, než tím co říkal. Na chvíli znovu pocítil pobouření. Zlobu, která se probudila kdesi hluboko od kostí, které jej bolely. Na ženu, která jej opustila, na děti, které se staví jednou do měsíce. Na bratry, kteří nezodpovědně, zbaběle utekli. Na staré časy, kdy by tomu drznounovi ukázal jak se jezdí na kole, jak se drze odsekává starým otravným bláznům. Na dobu, kdy s podobnou ironií a sarkasmem žertoval o hovnech a latrínách s kluky na vojně. Na dobu po které je už hovno.

Cestu domů si pan Koníček trochu natáhnul. Byl to přeci jen poslední letní den. Navíc doufal, že mu procházka po hraně lesa s výhledem na rovinu mezi vysílačem na Dobrochově a Prostějovem pomůže zase myslet na něco jiného. V těch dnech se stmívalo rychle. Slunce zmizelo za Drahanskými kopci a ochladilo se. Domů dojde až za tmy, přesto se na chvíli zastavil a zahleděl se na úrodnou Hanou. Vytáhl z kapsy zlomek listového hrotu a pohrával si s ním v prstech. Vzrušovala ho představa, že ten, kdo držel kámen naposledy měl docela jiné panorama. Tam kde dnes byl zaset ozim byla tundra, domy, vesnice, města silnice to vše jen šílená nemyslitelná fantazie. Lesy, pokud tu nějaké byly se omezily jen na malé hájky schované před nepřízní počasí. Tam v dálce, kde tekla stará Morava a její přítoky se snad daly nalézt nějaké zakrslé vrby. A pravěký lovec, možná právě v těch místech, kde teď stál Martin Koníček, sledoval stáda sobů táhnoucí nížinou. Stáda nespočetná a nekonečná. V nekonečně vzdáleném věku, po kterém je dnes hovno.

Pan Koníček se nahlas rozesmál. Hezky to ten klok drzé shrnul.



“Nakonec se stejně o ničem jiném nebavíme…”