Ospalec a panda

Na budík o čtvrté ráno jsem reagoval překvapivě čile. Konec konců, samým stresem z toho, abych stihnul všechny spoje a sehnal bydlení na další noc ve městě mi naprosto cizím, jsem stejně nedokázal pořádně usnout. Tři hodinky spánku stačí. Doženu to ve vlaku. Ačkoliv jsem si jízdenku rezervoval na poslední chvíli, stále zde byla možnost mít sedadlo v prázdném kupé. Doufaje, že nebudu mít žádného spolucestujícího a že se v klidu vyspím, jsem to vzal.

To se pak člověku trochu zkazí nálada, když naproti jeho místu někdo vysypal na dvě sta kilogramů živé hmoty. Hlasité chrápání bylo slyšet už v uličce. Byl jsem však příliš unavený a táhnul jsem až příliš mnoho zavazadel, abych se otravoval hledáním jiného místa. Třeba vlak toho dřevorubce přehluší a já se vyspím. Usedl jsem co nejdál od něj a nechal otevřené dveře. Ne že by to zvláště pomohlo…

Tma jak v pytli. Zavřel jsem oči a zpočátku se mi dařilo nemyslet na nepravidelné chrápání a pomalu se propadat do sladkého nevědomí.

„Přistoupili, jízdenky prosím!“

První vyrušení. Usnout po druhé už nejde tak snadno.

Chre-chre-CHRRRRRR!!! –ech!

Ne, to nepůjde. Zkusil jsem zamlaskat, ale už před tím mi bylo jasné, že marně. Člověk by řekl, že ten rámus musí probudit i mrtvého. Tak proč to s ním ani nehne? Už jen proto, jak špatně se mu dýchá, by se měl vzbudit. Nebo už se mu dostává tak málo vzduchu, že jeho mozek přestal vnímat veškeré vnější vjemy a soustředil se pouze na naplnění plic?

ChRRÁÁÁÁ!!!!

Otráveně civím na tu obří bytost. Tlustý asiat vyvalený u okýnka. Oblečený tak, že by si v něm člověk klidně mohl představit úspěšného biznismena či politika. Snad nějaký Čínský vyslanec vracející se po flámu do Prahy? Škoda že nevím, kdo to je, a taky že není víc světla. Byla by to hezká fotečka pro bulvár. Taky bych k ní mohl připojit zvukovou nahrávku, nebo proč ne rovnou video…

Vstal jsem. Zadupal, jak to jen šlo, protáhl jsem se k oknu a pokusně ho otevřel. Proud vzduchu nevzbudil žádnou reakci. Okno se s hlasitým bouchnutím zavřelo. Už jsem se lekl, že to bylo až moc a budu muset zaplatit, nějakou škodu, ale přežilo.

Mohl jsem do něj něčím strčit. Pokusit se ho probrat. Veškeré nápady na toto téma jsem ale posléze zavrhl. Především ze strachu. Vážím jen šedesát kilo a tento sumo zápasník by mne mohl rozmáčknout jedním prstem, kdyby se nasral. Nezbývá než to vydržet. Nebo se poohlédnout jinde.

Většina dalších kupé ve voze byla plná. Tam kde byla místa, by mi zřejmě bylo ještě nepohodlněji.

Tak to přežij. Zavři oči a spi. Mysli na něco hezkého…

„Chrrrr- ech- Grrááchrrrrrrrrrááááááá!!!“

Pokud to byl vskutku Číňan. Pamatuji se na záznamy, jak si japonští důstojníci zkoušeli katany na čínských zajatcích. Tehdy mi z toho bylo zle. Teď bych to docela rád viděl. Ladně a po kouskách. Kupé po kolena krvavým bazénkem.

Zavři oči, a zkus usnout. Škoda, že jsem nachlazený, mohl jsem nechat otevřené okno a tím překrýt ten randál dalším rušivým, ale pravidelným elementem.

Spánek. Zavírám oči a zkouším to znovu. Hluk soupravy a dunění vzduchu v otevřených oknech v uličce sice nemůže přehlušit chrápání té pandy, ale jeho monotónnost mi proti němu zní jako ukolébavka. Dřevorubec si dává pauzu a já mám čas na chvíli na něj zapomenout. Spánek. Hlava opřená o sedačku, nohy natažené přes kupé, ruce složené na prsou a myšlenkami jinde. Přede mnou leží ona. Tak nevinná pod světlem pouličního osvětlení tlumeným přes záclony. Tiše podřimuje, hrudník a ploché bříško se jí lehce nadouvá při každém nádechu. Má košile, kterou si přivlastnila, je jí trochu volná, ovšem zůstala rozeplá v těch správných místech, stále však cudně zahaluje to důležité. Je to roztomilé. Nepatřičné, nevhodné, aby po takovém rozloučení vypadala skoro svatě. Měl bych to trochu upravit. Jen opatrně, lehce, ať to krásné stvoření nevzbudíš.

K čertu, pohla se. Zavrtěla sebou, a převrátila se na břicho. Přitom skopala peřinu, ještě níž než ji měla před tím. A vida, teď to bylo dokonalé! Spokojeně se vracím pohledem k její tváři. Skoro jakoby se usmívala. Nasála svěží vzduch letní noci a –

ChrrrrrrrrrRRRR!!!!

… basebalová pálka znetvořila asiatův tučný obličej. Nos se s křupnutím zlomil a víčka se s šokem rozevřela, aby jeho oči měly výhled na pálku napřaženou v druhém úderu. Vylétly dva zuby a krev v krůpějích zašpinila nejen polstrování…

Malátně pozoruji, že již svítá. Nad černou hradbou mraků obloha zrůžověla. Nad stromy přelétlo hejno ptáků, které mé ospalé oči nebyly sto rozeznat.

Chrrrr-Echrch-Ech-rrchrrRRRrrr….

Zvuk motorové pily zajíždějící do sádelnatého límce spojujícího hlavu s rameny. Krvavé špalíčky tučných prstů, které dopadly na podlahu, když se pokusil pilu uchopit a odstrčit dál od sebe. Krev stékající po holé kůži. Vsakuje se do sedačky. Zabarvuje bílou košili do ruda, stéká dál. Po třísle a kape na bílé prostěradlo. Nevěřil jsem vlastním očím, jak velká skvrna zůstala na bílé látce, když jsem připravil tu svou malou ďáblici o nevinnost. Ležela na boku, ruce v klíně. Hřála v objetí. Podivně se usmívala a v očích se jí leskly slzy. Šťastná a smutná zároveň. Tak dávno a jakoby to bylo včera.

GrrchrrrÁÁÁ-Echrr-Chroochrrr-echr-grech!!!

Bezradně pozoruji tlusťocha. Jeho sako, bílou košili vypnutou ve švech nad mohutným břuchem. Kravata ledabyle pohozená přes prso o velikosti – prostě o takové velikosti, že by o ní moje mladá mohla jen snít. Ústa měl stále otevřená, zacpaná téměř vyplazeným jazykem. Víčka se mu chvěla při něčem, co už neznělo ani jako chrápání. Třeba ho ani nemusím vraždit, aby byl chvíli zticha. Třeba stačí chvíli počkat a udusí se sám. Svitla mi naděje! Se zaujetím pozoruji jak je na tom. Napůl kašel, napůl chrapot eskaluje hlasitým zvukem, který lze přirovnat ke kombinaci říhnutí a sloního zatroubení, hlasitost přistávajícího Jumba. Škoda, rozdýchal to…

Zavírám oči, ale na místo čisté postele a vysněné společnosti se mi před nimi zrodil šílený plán. Byl by asi hřích nechat toho Číňana, aby se udusil. No, řekněme, že by opravdu potřeboval pomoc. Měl bych zvednout opěrátko, které drželo tlouštíka víceméně v sedě a uložit jej do stabilizované polohy, jak nás to učili v autoškole. Vytáhnout mu jazyk, který ho dusí a pak by třeba přestal s tím randálem. A když ne. Vytáhnu nůž a podívám se, kde má hrtan. Provedu řez a do průduchu vstrčím trubičku z pera. Pravidelné hvízdání nebude tak hrozné, jako nepravidelné hřmění. A když zkape, stalo se to při snaze zachránit mu život. To i Bůh odpustí, když se budu tvářit provinile. Přeci jen, hrtan se v tom tukem obaleném krku špatně hledá, já nejsem odborník a nůž je ostrý. To, že náhodou natrefím krkavici, není vlastně ani tak má chyba. Ale jak nad tím přemýšlím. Je to moc práce. Zvláště to vysvětlování. Nakonec by bylo snazší nadělat natvrdo pár děr do plic a nechat se zavřít. A kdo ví, třeba by i to pomohlo.

Při dalším pokusu usnout mě přemohl stud, že nemám ani odvahu si sundat botu a hodit ji po něm. Vzmohl jsem se alespoň na hlasité kašlání, smrkání, dupání a v jednu chvíli jsem si i zatleskal. Ani na můj budík nereagoval. Marná snaha, už jsem se zmínil, že samotné jeho chrápání by vyprázdnilo Elysejská pole. Mé pokusy přehlušit to a tím tlusťocha vzbudit, by byly k něčemu, leda bych měl k dispozici dělo o pořádné ráži.

Chrch-Chrch-chRRee-Ehrechrechre

Jakoby se znovu dusil, tentokrát již doopravdy. Dokonce se nadzvedl a zdálo se, že se konečně vzbudí. Odhodlal jsem se a nohou zvedl ono opěrátko. Bylo to opovážlivé, ale mě už byla jakákoli slušnost ukradená. Asiat si toho stejně nevšiml po záchvatu, který nikterak nenarušil jeho spánek, se tučné tělo pokusilo navrátit do původní polohy. Když loket nenahmátnul opěrátko, prostě se položil na sedačku. Lehce žuchnul, ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Naopak, automaticky si položil ruku pod hlavu a nohy vytáhnul nahoru. Hle, téměř stabilizovaná poloha. I ten jazyk vypadl z úst. Už jsem se chtěl zaradovat, že se i já vyspím.

Chrrrrrrrrrrrrr!!!

Hrozné, ale pravidelné.

Chrrrrrrrrrrr-Eh—ChraChrahrRRRÁÁÁ-Echr!!!

Doprd…

Venku bylo už nějakou dobu světlo. Snad se mi podařilo i na chvíli usnout. Asiat stále ležel, jak padnul. Ke zvukům cirkulárky ještě přidalo hromobití z opačného konce trávicího traktu. Co mě však vyrušilo tentokrát. Byl zvuk ostrý jak jehla. Nedokázal jsem zprvu vůbec odhadnout, odkud šel a chvíli jsem si myslel, že se mi to jen zdálo. A pak zas. Jako radista na ponorce jsem nastražil uši. Opravdu to znělo jako zvuk sonaru ve filmech. A zas. Hlasitěji. Přímo z tlusťochovi kapsy. Že by budík? Mám záminku do něj šťouchnout? Snad je příští stanice ta jeho.

Pííp!

Žádná odezva. Jen hlasité zachrchlání. Čtyřiadvacet ran, každá jednotlivá exploze 35 liber Torpexu a ten špekoun stále chrápe. Poškrábal se na zadnici a převalil. Knoflíky na košili div nevystřelily jako tlakem uvolněné nýty.

Budík to vzdal. Z obavy, že ten vyvržený vorvaň praskne a zasviní celé kupé svým zkvašeným velrybím tukem, jsem do něj nechtěl nijak šťourat. Vlak však už zpomaloval a byla by chyba promarnit šanci a nezbavit se ho.

Nové pípnutí sonaru.

Konečně zareagoval a sáhnul po mobilu. Otevřel svá těžká víčka. Zamžoural na displej. Vypnul budík. Mobil stržil zpět do kapsy.

Nespatřím tě má milá než zšediví ti vlas. Neb do oběda budu vrahem, znova a zas.