Úklid

Úklid

           Potichu zasunula klíč do zámku a dvakrát jím otočila. Pak už jenom jemně přitáhla k sobě a dveře se otevřely. Vstoupila. Až teď konečně otevřela oči, aby jimi mohla obejmout ten docela malý prostor. Vítej doma, jakoby říkaly jeho stěny, jeho vůně. Ano, je doma. Jako už milionkrát předtím se to přesně takhle stalo. Jen dneska je to jiné. Před pikolou za pikolou, nikdo se nesmí bát, přeříkala si upravenou verzi dětské říkanky a za sebou dovnitř vtáhla čtyři krabice od banánů s nápisy: Na památku, Do charity, Vyhodit, Nevím. Zastavila se s nimi uprostřed obýváku a rozhlédla se.

           Ne, nic se tu od minula nezměnilo. Jen kytky musí rychle zalít. Když zastavila vodu, z kohoutku ještě pár vteřin kapalo. Mělo by se to nechat spravit, ozval se taťka. Jo, jo, budu na to myslet, slíbila. Jen je nepřelij!, to byl ženský hlas. Neboj, mami, dám pozor. Před pikolou, za . . . Náhle ze všech koutů  jako nějací štíři začaly vylézat vzpomínky. Tlačily se k ní jedna přes druhou, překřikovaly se . . . Ne, neptaly se, jestli to ona takhle chce. Do posledního místečka jí zaplnily hlavu a jako nějaký film se v ní přetáčely sem a tam. Některé z nich se vracely vícekrát. A stále rychleji a rychleji. Srdce jí zběsile tlouklo a začala se dusit. Popadla kabelku a vyběhla ven.

         Sotva za sebou zamkla, otevřely se dveře vedlejšího bytu. Á, Janička, vykoukla sousedka, kdysi moc pěkná ženská, vzpomněla si. Dneska jí bylo přes devadesát a taktak stála na nohou. Znala ji od plínek, proto ta „Janička“. Když viděla její slzy, upřímně vzdychla. Je mi to tak líto, moc na ně oba vzpomínám. Děkuju, pracně ze sebe vysoukala. Na víc se nezmohla. Byla´ s uklízet, viď? Přikývla. Já vím, holka, řekla tiše, tenhleten úklid za tebe nikdo neudělá. Když vyšla z domu, už nevadilo, že má tvář celou mokrou. Stejně pršelo. Ještě se ohlédla. Zítra přijdu, řekla směrem k tichým oknům, a doufala, že zítra to už dokáže. Před pikolou, za pikolou . . .