Zaminir dostal TIC

V dětské skupině na ministerstvu zahraničí nastal právě čas poledního odpočinku. Děti si rozložily molitanové matrace, rozdaly polštářky s jahůdkami, žabičkami a autíčky a pohodlně se uvelebily. Teta Věrka, která po čtyřicetiletém působení na sekretariátu diplomatického protokolu odešla do důchodu a občas zaskakovala za vychovatelku ve skupině, si postavila na stůl kafíčko a pustila se do vypravování. Byla přesvědčená, že dětem lépe prospěje, když se jim bude osobně věnovat, a proto zamítla možnost pustit pohádku z DVD. Měla pevně zakotvené výchovné zásady, které neváhala šířit, kde se dalo. Především svým snachám často kázala, jak jsou pro děti škodlivé všechny ty internety, mobily a další moderní šidítka. Ráda vyprávěla, ale klasických pohádek měla už dost. Za ty roky, které strávila v zahraničních službách, měla zajímavých příběhů na nůše. Děti už se začínaly vrtět, a tak spustila:

„Byl jednou jeden krásný palác a jmenoval se Zamini. V tom paláci žil zaminir. Zaminir, to je takové záhadné slovo, viďte, děti, skoro jako vezír. Však on to vlastně byl takový vezír, jen neměl turban a kaftan, ale pěkný oblek, kravatu a brýle se zlatými obroučkami.“
Teta Věrka se v duchu pochválila, jak se jí podařilo předejít zvědavým otázkám při vyřčení slova „zaminir“.
„Ten zaminir, děti, je totiž zkratka – znamená to „ministr zahraničí“ – a ten palác Zamini je tady, v Černínu. Ano, Janičko, je to naše MZV. V paláci Zamini je spousta lidí, většina z nich jsou diplomati…“
„Teto, diplomati mají diplomy?“ Honzík vyskočil z matrace, oči navrch hlavy. „Já mám jeden diplom z plavání, můžu být taky diplomat?“
„Ne, Honzíku,“ neztrácela teta Věra klid, „zatím ne, ale až vyrosteš a budeš hodně studovat, pak se můžeš stát diplomatem.“
Honzík protáhl obličej. „Tak to budu radši plavat. Učit se nechci! Brácha říká, že je to pěkná otrava!“

Teta Věrka si vzdychla. „Tak budeme pokračovat, děti.“
Ale daleko se nedostala. V rohu se vztyčil Táda a důrazně pronesl: „Diplomat je mejdlo.“ A zase si lehl. Zcela ignoroval tázavé obličeje, které se k němu otočily. Táda byl svéráz, jakoby zahleděný do sebe. Většinou moc nekomunikoval, hrál si sám a odmítal spolupracovat během předškolní výuky. Ale udivoval znalostmi, které tu a tam nedopatřením utrousil. Číst se naučil už ve čtyřech letech a četl cokoli bez výběru.

Děti si začaly šuškat a dorážely na Tádu, aby jim vysvětlil to o tom mejdlu. Jenže Táda už byl myšlenkami jinde. Věrka pochopila, že se musí do věci vložit sama.
„No tak, Tádo, jaks´ to myslel?“
„Diplomat je mejdlo. Nikdo se s ním nesmí mejt, jenom diplomati. Babička ho má schované ve skříni v krabici už třicet let, protože u nás diplomati nejsou.“ A Táda se nadobro odmlčel. Jeho maminka sice pracovala na MZV, ale v účtárně. Tatínek byl zaměstnán jinde, takže Táda měl pravdu.

Věrka zase vzdychla a pokračovala ve vyprávění: „Tak, děti, ti diplomati pracují na Zamini a jezdí do zahraničí na ambasády. Někteří z vás jste tam už se svými rodiči určitě byli, tak víte, co to je. O tom si ale nebudeme povídat.“ Věrka úporně pokračovala a ignorovala třepotající se ručičky dětí, které se hlásily, aby mohly všem sdělovat, kde všude byly se svými rodiči.
„Jednou, bylo to zrovna v neděli, přišel na Zamini TIC. TIC je telegram, to už neznáte, pošta už takovéhle věci dávno nepředává, ale na Zamini to pořád funguje. Poslali ho z našeho ZÚ v Teheránu a …“
„Zůůů, zůůů!“ ozvalo se z jedné provizorní postýlky. Anička zalezla do povlaku na peřinku a začala máchat rukama. Roztomilý duch s potiskem medvídků poskakoval kolem dětí a ty pištěly, nebo se smály, některé to začaly napodobovat. „Zůůů, zůůů, zůůů!“
„Tak už dost!“ vykřikla Věrka.

Děti zkoprněly a Lenička začala fňukat.
Věrka si zhluboka lokla chladnoucí kávy a mírně otřeseným hlasem vyprávěla dál o tom, jak ten TIC zburcoval víkendovou diplomatickou službu, protože oznamoval, že íránský zaminir přijede na návštěvu. Rozpovídala se o tom, jaké se konaly přípravy, jaká byla chystána hostina na jeho počest a kolik lidí přijelo v jeho delegaci. Pak si vzpomněla na zábavnou historku o tom, jak mladý český tlumočník úplně ztuhnul a nedokázal ze sebe vydat ani slovíčko, protože vlastně vůbec tlumočit neuměl. Věrka včas vysvětlila, co je to tlumočník, protože se bála, že děti zase napadne nějaká slovní hříčka. Byla už přece jen ze starší generace, když se obávala, že by některé z dětí znalo slovo tlumok. Děti nenapadlo nic a docela klidně poslouchaly. Věrka pokračovala a rozpovídala se o tom, jak si na slavnostním obědě polila česká paní zaminirová šaty borůvkovou šťávou z lívanečků, které se podávaly jako moučník. Příběh se chýlil ke konci, některé děti už podřimovaly a Táda působil dojmem, že o něčem usilovně přemýšlí. Pak pomalu vstal a položil zásadní otázku: „Prosím, jak se píše TIC?“
„Té – i – cé,“ odpověděla bezmyšlenkovitě Věrka, vyrušená z nejlepšího vyprávění.

„Té – i – cé, TIC,“ zopakoval spokojeně Táda, to je jako Tic-tac, tik-tak, tik-tak. Osvěžující chuť a nula kalorií,“ zadeklamoval a spokojeně se usadil. Děti, jako by dostaly povzbuzující injekci, začaly se o překot dohadovat, který druh Tic-taců je lepší, jestli pomerančový nebo mentolový. Překřikovaly se navzájem a zcela ignorovaly tetu Věrku a její pokusy situaci zklidnit. Do toho zadrnčel telefon. Volala paní ze sousední kanceláře a opatrně se ptala, co se děje a proč je ve skupince takový hluk.

„Promiňte, děti jsou dneska nějak neklidné, ale nebojte se, právě je ukládám k odpočinku a za chvíli bude ticho.“ Věrka se snažila, aby se jí hlas do telefonu netřásl, ale nebyla si moc jistá. Paní za zdí položila sluchátko a Věrka šla pokorně zapnout DVD. Děti zajásaly a jako na povel utichly. Věrka vklouzla do koupelny, kde si opláchla obličej chladnou vodou. Nepříjemné škubání v levém oku tím však nezaplašila. Přišlo jí to všechno líto – tolik se snažila a nakonec z toho měla tak akorát tic; vlastně tik.