Dum spiro, spero

Není tomu ani tak dávno, kdy mé srdce pohltil cit. Neříkám mu láska, ale potřeba, chtíč být s tím druhým. Neodehrávalo se nic podobného telenovelám, sladkým romanům. Napsal to ironický život, který se mi tiše směje za mou pošetilost, hloupost a naivitu.
Člověk lehce a rád uvěří něžným slůvkům šeptaným do ouška. Mozek se zastře mlhotavým oparem a oči růžovými brýlemi. Něco vevnitř varovalo, ale přece se mi chtělo uvěřit té krásné lži. Myšlenky stále utíkaly k fantazii, která dávala falešný pocit naděje.
Dokud dýchám, doufám. Doufám, dokud mám v co. Nemám. Pevná půda pod nohama byla ve skutečnosti propadající se bažina, kterou právě rozfoukal vítr jako zrnka písku všude kolem. Není sil posbírat je a slepit.
V příběhu, který nesl naše jména, pro mě nezbylo místa. Budeš táta.