U šéfa mezi okny

Nikdy jsem nebyl nějak cílevědomý člověk. Dlouhodobé projekty u mě zpravidla vyšumí do vytracena, protože si časem řeknu, že tohle není to, pro co jsem se narodil. Dojde mi náboj, hnací síla, motivace. A ty posléze vystřídá hvěv a frustrace z vlastní neschopnosti.
Vzpomínám si ale na našeho šéfa z jedné z mých minulých prací. Byl z tak nějak stejného těsta, ale on na to nakonec vyzrál. A dost mě naučil.
Jednalo se o firmu, prodávající vybavení kanceláří. Na začátku měla i se mnou čtrnáct zaměstnanců a její zakladatel, ředitel a jediný vlastník, pan Mandel, byl zvláštní figurka.
Nepůsobil na nás jako prototyp podnikatele, nebyl ani dobrý řečník, ani dobrý prodejce, ani odborník na to, co prodával, a už vůbec neuměl řídit lidi. Měl ale cíl a čišelo z něj, že i když možná vždycky úplně neví jak, chce ho dosáhnout stůj co stůj. Také byla pravda, že si uměl vybrat tým, který moc řídit nemusel, a ten jeho firmu vybudoval a udržoval. Já naskočil už do poměrně dobře rozjetého vlaku.
Co ale působilo největší rozpaky, byla jeho náladovost.
Byly dny, kdy přišel do práce, všech se s úsměvem zeptal, jak se mají a jak jde práce, účetní se podivil, že to všechno zvládá a stíhá, ocenil rychlé vyřizování objednávek, zkontroloval, že v kávovaru je kafe, a když nebylo, vytáhl ze skříňky kilový pytel s kávovými zrny a s pískáním ho sám do přístroje dosypal. Pak s hrnkem kouřícího životabudiče prošel přes openspace, popřál nám pohodový den, a zavřel se ve své kanceláři.
Jindy zas přihrčel do místnosti jak pominutý, letmo pozdravil a začal řešit nějaký malicherný problém, o kterém jsme do té chvíle neměli tušení a pak ho vlastně ani nepovažovali za takový průšvih. Třeba že tam a tam potřebují do pátku tři skartovačky a my máme momentálně jen dvě a další budou k mání až ve čtvrtek ráno. Většinou mu ale stačilo ujištění, že „to se stihne“ a zmizel ve své pracovně. Kolem oběda pak vyletěl znova, zeptal se na tu stejnou věc ještě tří dalších lidí, a až když ho ti všichni nezávisle na sobě ujistili, že to je opravdu naprosto v pořádku, uklidnil se a přestal šířit vlny.
Poslední jeho tvář byla ta nejobávanější: tři minuty po osmé stanul na prahu kanceláře, podezřívavě a už předem vyčítavě si nás změřil a zeptal se, kde je jeden z kolegů, ten, který tu má od osmi být, a není. Pak nás vypeskoval, že nemůžeme být taková banda amatérů, a trval na tom, aby asistentka, pokud nemá moc práce, pomohla účetní s fakturami, protože ta to evidentně nějak nezvládá. Následně zmizel v kuchyňce, odkud k nám po chvíli dolehla stížnost na docházející kafe/vlažnou/příliš horkou vodu nebo něco podobného.

No a pak přišla ta poslední, pro všechny jeho nálady společná fáze: vešel do svého kamrlíku, sesunul se na židli, protáhl si ruce, zapnul počítač, během čekání na naběhnutí systému si promnul oči, procvičil záda a pak se dal neochotně do práce.
Štěkal, ale kousal málokdy. Často spíš působil, že mu je jeho vlastní byznys úplně ukradený. Jako by mu byl zcela lhostejný i jeho vlastní život. Po pár letech práce v jeho firmě jsme o něm vlastně nic nevěděli, netušili jsme, jestli má ženu, kde bydlí, co dělal předtím. Jen jsme si tak nějak všichni všimli, že je to celkem plachý a excentrický podivín. Jeho humor nestál ani za balíček kancelářských sponek, ale jeho vtípky pro nás aspoň byly signálem, že má dobrou, přívětivou a empatickou náladu. V zásadě jsme ho měli rádi. Platil dobře.
Jednoho dne během pauzy u popelníku před budovou nás kolegyně upozornila na určitý rituál, který nás pan šéf denodenně, s železnou pravidelností prováděl. Pokaždé se během toho svého ranního rozjezdu na dlouhou chvíli zadíval někam mezi okna, oddělující jeho a naši kancelář, a zhluboka, trpitelsky si povzdychl. Co tam měl, jsme odsud neviděli, a panovalo tu nepsané pravidlo, že do kanceláře šéfa se prostě nechodilo. Bylo to jeho nedotknutelné území. Všechny mítinky se konaly mimo ni. Pokud byla jednací místnost obsazená a pan Mandel potřeboval s někým mluvit mezi čtyřma očima, to, co se nedalo vyřídit v soukromí kuchyňky, prostě počkalo, až dokud se jednačka neuvolnila.
Poznámka naší kolegyně v nás tedy vzbudila zvědavost a začali jsme sami dávat pozor, co je na ní pravdy. A skutečně! Brzy jsme museli uznat, že pohled tomu místu mezi okny pan ředitel věnuje vždy. Dokonce se vypsala soutěž o to, kdo zjistí, co tam Mandel schovává. Výhrou byla láhev whiskey. Kancelář si pan šéf však pečlivě střežil a zamykal, a čekat tu na uklízečku, která chodila někdy mezi sedmou a jedenáctou večer, se nikomu nechtělo. Navíc kdoví, jestli ta vůbec měla do kanceláře ředitele přístup.
Ze sázky se tak stala spíš taková součást našeho podnikového folklóru a časem jsme ji přestali brát vážně. Firma měnila zaměstnance, oddělení se rozrůstala, smršťovala, dělila a spojovala, jeden rok nás bylo čtrnáct, druhý pětadvacet. Nováčci vždycky odvedli do banku symbolickou stokorunu, byli zasvěceni do záhady našeho nejvyššího, a když někdo odcházel, ostatní mu z těchto peněz koupili dárek na památku. Na původní účel sbírky se tedy postupem času nějak zapomínalo, ale když už jsme si vzpomněli a znovu si všímali, jestli ředitel na tu svou modlu stále hledí, vždycky jsme viděli, že ano. I několikrát denně. Ráno vynechal jen párkrát a vždycky to bylo vzhledem k okolnostem pochopitelné.
S rostoucí ekonomikou se pražským firmám dařilo, rostly a spotřebovávaly čimdál víc kancelářského vybavení a materiálu, a tak jsme se přirozeně rozrůstali i my. Pan šéf začal sponzorovat různé lokální akce a festivaly a jméno naší firmy se stalo známým i jinde než mezi office supportem našich odběratelů.
V létě roku 2017, když už jsem pro firmu dělal pátým rokem, vyvstala potřeba přestavět naši kancelář, aby byla s to pojmout těch jednatřicet zaměstnanců, na které naše organizace nabobtnala. Vedlejší firma se přestěhovala do většiho, a tak jsme mohli expandovat i na její území.
Zejména jednací místnost potřebovala notně zvětšit, byly potřeba i dvě další, menší. Tak se část prostoru od jednačky dál uzavřela a jediní lidé, kteří tam vstupovali, byly od večera do rána party ukrajinských dělníků. Ani tehdy ale pan Mandel neotevřel dveře své kanceláře pro schůzky. Místo toho nechal hned zkraje rekonstrukce u kuchyňky postavit příčku s dveřmi a když potřeboval něco rychle probrat s některým podřízeným, odbyli to tam. Za zavřenými dveřmi, mezi čtyřma až šesti očima, nad šálkem kávy. Jeho potřeba soukromí zřejmě sahala velmi daleko.

Všechno vypadalo růžově. Nálady ředitele se ustálily v horních hodnotách a začal i tak nějak jinak působit. Jeho humor byl stále velmi chabý, ale nějaké charisma se u něj přesto projevovat začlo. Z chaotického, neprůbojného, ale snaživého třicátníka se stal cílevědomý, motivující a spravedlivý pětatřicátník, pro kterého byla čest pracovat. Platy nám citelně rostly, dostávali jsme stravenky, Multisportku, příspěvek na penzi...nikdo by nechtěl odejít. Alespoň ne dobrovolně.
A vtom se to stalo. Když rekonstrukce vrcholila a čekalo se, až v nových místnostech zaschnou malby a naveze se nábytek, vyhledal si pan Mandel naši kolegyni Horáčkovou, usměvavou šedesátnici, trojnásobnou babičku, a mlčky jí pokynul ke kuchyňce. Zrovna se řešilo spousta delikátích zakázek pro velké klienty s mnoha specifickými detaily, takže tento individuální přístup byl na denním pořádku. Výraz ředitele ale dával tušit, že půjde o něco vážného.
Navíc jsme si všimli, že posledních několik dnů je duší nepřítomen, kontaktům s podřízenými se snad až vyhýbal a při letmém očním kontaktu bylo v jeho pohledu vidět, že prochází něčím velmi náročným.
Když se paní Horáčková se svou rozložitou postavou vyštrachala ze svého místa u počítače a vydala se za Mandelem, ten se po několika krocích ke kávovaru zastavil, otočil se na svou podřízenou, tak nějak shovívavě ji přejel očima od hlavy k patě, pokýval hlavou... a pak ji pokynul, aby ho následovala – do kanceláře.
V tu chvíli nám bylo jasné, že jde do tuhého. A v případě paní Horáčkové jsme asi bohužel poměrně přesně tušili, proč. Což o to - byla šikovná, sortiment znala výborně a s kolegy, dodavateli i zákazníky jednala tak laskavě jako s vlastními vnoučaty, což jí přineslo oblibu. Nám jako firmě to mnohdy pomohlo zmírnit dopady našeho přehmatu nebo neschopnosti splnit objednávku včas, protože paní Horáčková se za to vždycky uměla omluvit a vysvětlit to tak, že jí klient za zpoždění dodávky nakonec ještě poděkoval.
Problém ale byl, že si úplně nerozumněla s počítačem. Radši by všechno psala na papír, a neuměla slovo anglicky, takže když jí volali z firem, kde najatá administrátorka nebyla Češka nebo Slovenka, musela se nervózně omluvit a předat telefon někomu jinému. Udělali jsme to pro ni pokaždé rádi, bylo to naše sluníčko, ale pravdou zůstavalo, že nás to zdržovalo.
A k tomu závěru zřejmě došel i pan ředitel. Chceme tu někoho, kdo každé dvě hodiny nepotřebuje na deset minut pomoct od kolegy, aby našel v počítači založený soubor, odstranil závadu s tiskem nebo vyřídil hovor. Měl nejspíš pravdu, ale Vlastičky nám bylo líto.
A když vyšla po čtvrt hodině z kanceláře se slzami na krajíčku, bylo nám jí líto ještě víc. Obestoupili jsme ji, kolegyně ji začaly chlácholit a hladit po ramenou. Tak ona bude muset odejít?Hned jsme si uvědomili, jak nám tu bude chybět. Jak nám ty její glosy na rozmary pana Mandela, který by mohl být její syn, pomáhaly vše brát s nadhledem a nenechat se zahltit stresem a objemem práce.

Ředitel na to soucitné srocení svých zaměstnanců chvíli zíral přes okno od svého stolu a pak sklopil oči. Pak se nadlouho zahleděl na stěnu mezi okny, vzdychl...a nakonec rázně vstal od stolu a vydal se k nám.

Všechny, co si ho všimli v pohybu, to vylekalo. Otočili jsme se na něj a čekali, že nás buď na místě všechny vyhodí také, nebo aspoň pobídne k návratu k počítačům a pokračování v práci. To se ale nestalo.
„No, věřte mi, paní Horáčková, že mě to vzalo asi ještě víc než vás. Dělám to opravdu nerad, ale....no však bych se akorát opakoval.“
Bylo vidět, že mluví upřímně. Uhýbal před námi pohledy a asi by se nejradši propadl do země.
„A abych se z toho oklepal, půjdu během čtvrt hodiny domů. A vy děte taky. Zaplacený to dostanete. Ať se vyhnete zácpám.“
Překvapeně jsme vydechli, šéf se odvrátil a zašel do své pracovny. Hned se ale vrátil.
„A o tamtom jim neříkejte,“ požádal Vlastu, „řeknu jim to všem sám. Teď chci nějakou dobu rozdávat jen dobrý zprávy...“
Naše zvědavost tím samozřejmě rozjel na nejvyšší obrátky, ale věděli jsme, že Vlasty se nemá cenu ptát na tajemství jí svěřené. Radši by si sešila pusu sešívačkou, než by něco prozradila.
Začali jsme se tedy chystat k odchodu.

Pan Mandel ještě chvíli rozjímal u stolu s bradou opřenou o dlaň.

Když vypnul počítač, srovnal papíry na stole, pohlédl pomiliónté na to své tajné místo, oblékl si kabát a vyšel z místnosti, aby ji zvenku zamknul, byl už v kanceláři sám.

Zbývalo jen zhasnout.

---

Další den byla cítit změna. Vlasta se sice s vyhazovem smířila a vlastně se těšila na to, že bude mít před nástupem do jiné práce víc času na vnoučata, ale ta podivná dysharmonie sálající z našeho představeného nás nahlodával víc, než bychom si připustili.
Někdo se odvážil zeptat Vlasty na šéfovo tajemství. Co visí na stěně, kam nevidíme? Jen pár centimetrů od nenápaditého obrázku aleje, který visel na příčce z naší strany?
Odpověď byla až k vzteku banální:
„Fotku. Nějaký děvče, tak pětadvacet...celkem hezká...“

Pravda, asi nešlo čekat, že tam pan Mandel schovává satanistický oltář se sochou Bafometa v životní velikosti, ale tohle nás zmátlo ještě víc. Místo odpovědí přibyly další otázky. Kdo to je? A jak souvisí s jeho náladami?...
Ptali jsme se jeden druhého, jestli něco neví, a jestli si všimli, kdy to začalo. Nikdo nevěděl. Ti sarkastičtější prohlásili, že „Mandel byl divnej vždycky“, a ostatní se zkoumavými, ale nenápadnými pohledy skrz okna snažili důvod oné deprese odhalit na vlastní pěst. Konstatovali jen jednu věc: Mandel na sloupek mezi okny zírá celé minuty, dokud na sobě neucítí pálení pronikavého pohledu a nedonutí dotyčného uhnout zrakem dřív, než by si ho všiml.

Uplynul týden. Několik velkých objednávek jsme dokončili, pár dalších přijali a zpracovávali. Byla středa. Po obědě, když jsme si všichni vychutnali kávu a cigaretu a navrátili se k práci, vyšel šéf z kanceláře se seznamem v ruce a hlasitě a slavnostně pronesl:
„Tak dneska budu rozdávat dobrý zprávy. A nejen ty. A aby to bylo spravedlivý, tak podle abecedy. Takže se nám připraví slečna Bílková. Na a jak dete po sobě, to asi dáte do kupy, že?“
Poté s neurčitým úsměvem zašel do kanceláře. Slečna Bílková mu šla v patách. Zapadly za nimi dveře a my ani nedutali. Když po pár minutách vyšla, měla úžas ve tváři a oči navrch hlavy. Po ní Čermák, Drábková, Fajfr, Kalvoda... Všichni vycházeli s víceměně stejným nadšením. Co se tu proboha děje? Přišla řada na mně.
Cestou k židli (kterou Mandel odněkud přinesl, protože normálně tu bylo jen křeslo, na kterém sám seděl) jsem se neubránil pohledu na odvrácenou stranu příčky mezi okny. Visela tam na fotopapíru vytištěná fotografie pohledné dívky se svůdným úsměvem a trochu chladnýma šedýma očima. Měla v sobě něco tajemného. Ale to mi možná přišlo jen kvůli kultu, který jsme si za ty roky na druhé straně stěny vytvořili.
Kancelář působila poměrně ošuntěle, ale tak nějak osobně. Na stěnách viselo to, co tam pan šéf chtěl, ne generické obrázky, které dodáváme do jiných prostor. Na konferenčním stolku pod okny se krčil kaktus, zjevně dost dobře opečovávaný. Na podlaze ležely různé drobky a smetí, uklízečka sem tedy evidentně nějakou dobu nezavítala. Vedle počítače byla na stole mapa hnědých koleček od hrnku s kávou, patrně taky za delší dobu.

Vypadalo to tu spíš jak v garzonce ledabylého studenta, než v kanceláři ředitele společnosti. Ale, jak jsem si sám přiznal, co je komu po tom, že?
Přijmul jsem místo a poslouchal, co mi pan Mandel chce sdělit. Začal poměrně neslaně o tom, jak se společnosti daří a že to je i díky mě a mé práci a že nikdy moc neuměl lidi ocenit, tak to zkusí aspoň finančně. Nato se podíval do seznamu a vyřkl částku, kterou mi hodlá jednorázově přidat k výplatě. Málem jsem spadl mezi drobky na podlaze. Cože? 127 tisíc?
„Ty jo, děkuju... nevim co říct... proč tolik? Z čeho ste to vypočítal?“
Chvíli mlčel.
„Z ničeho. To bylo stoprocentně pocitový. Prostě sem si nedávno večer vytiskl fotky zaměstnanců z interního disku, doma sem si je prohlížel a dával vedle nich na stůl tisícovky. A říkal si: čeho si vážim víc? Člověka, kterej pro mě pracuje a pomohl mi vybudovat firmu, anebo hromádky tadytěch papírů, kterejch už mám stejně tolik, že jich víc do smrti nespotřebuju? Pořád sem to poměřoval, přidával a odebíral. A tak sem došel k těm cifrám.“
Díval jsem se na něj a on se díval na mně. Chtěl jsem se zeptat, čeho si na mě tak váží, ale nějak mi nepřišlo na místě se o tom takhle mezi chlapy bavit. A z jeho tváře se zas dalo vyčíst, že mi toho asi už tak odhalil ze svéha nitra víc, než původně zamýšlel.
Náhle se ke mně naklonil přes stůl s napřaženou pravicí.
„Díky...“
„Taky děkuju...moc“, vypravil jsem ze sebe, potřásl mu rukou a nevěděl, co dělat. Nezdá se mi to? Když se pohnu, neprobudím se ze sna?
„Chcete to na účet se srpnovou vejplatou, nebo hotově v pátek na slavnostním otevření novejch místnosti v kanclu?“
„Ja nevim...“, zakoktal jsem, „asi je mi to jedno, jak se to hodí vám?“
„Hotově...“, usmál se nervózně, jako by se právě přiznal k něčemu trapnému.
„Chci to udělat projednou sám, ne přes účetní, a když vám to dám v obálce, nehrozí, že bych zvoral číslo účtu nebo tak...“
„Tak jo. Ještě jednou moc děkuju!“
„Rádo se stalo...a s těma Turkama se to nějak vyřešilo?“
„Jojo, Pošlou to s nějakou jinou dodávkou příští úterý...“
„Tak pohoda, ne?“, vyřkl rozšafně a rozvalil se demonstrativně ve svém křesle. Přímo z něj sálala spokojenost a klid.

Takhle žoviálního ho nepamatuju. Ta jeho změna musí souviset s tou nadstandardní štědrostí. A obojí asi bude souviset s...
„Můžu se zeptat?“, váhám a dívám se na tvář na fotce.
„Zkuste to...“, slyším od stolu s jistou nedůvěřivostí v hlase.
„Kdo je to?“, ukázal jsem na fotku a podíval se na svého chlebodárce.
„Já myslim že výhru už vám dávno vyfoukla paní Horáčková. A pokud ne ta, tak slečna Bílková ráno...“, zašpital s hranou škodolibostí.

On o našem banku věděl??
„No ale... mě o výhru nejde...“, hlesnul jsem po chvíli překvapení.
„Mě by to fakt zajímalo. Všichni sme si všimli, jak na ni několikrát denně koukáte...“
Ředitel začal uhýbat pohledem, ale pak v sobě našel jistotu a podíval se mi zpříma do oči.
„Tak kdo tady dohlíží na koho, já na vás, nebo vy na mě?“, odvětil pevně a měl jsem problém poznat, jestli je to žert nebo výtka. Byla to jedna z temných uliček jeho smyslu pro humor, a zrovna tuto jsem považoval za slepou. Pokrčil jsem tedy rameny a chystal se k odchodu.
„Zvědavej je každej. Úplně každej,“ slyšel jsem ale za sebou. Jakoby mluvil sám pro sebe. Napůl ležel v křesle, točil se zahloubaně ze strany na stranu a ruce měl spojené na břiše.
„Bílkovou sem celkem odbyl, na Čermákovi bylo vidět, že se nezeptá jen proto, že je mu to blbý, a u těch dalších mi došlo, jak moc vás to zajímá. Nejdřív sem si říkal, že to se svejma zaměstnancema nebudu řešit, ale...pravda je, že vy všichni ste tu teď kvůli ní. Já sem tu kvůli ní... Ona je moje největší motivace pro tohle všechno, i když o tom neví...a asi jí to je naprosto ukradený...“
Čekal jsem, co bude dál. Neříkal nic. Asi pět vteřin.
„Možná někdy jindy...“
Podíval se do svého seznamu:“Peterka má dovolenou, že jo? Tak já mu zavolám...“
Přikývnul jsem, rozloučil se a přidal se k hloučku šťastlivců, kteří už si tímhle pohovorem prošli a oči jim přecházely stejně jako mě. A společně jsme se pak dívali skrz okno, jestli se i další pohledy stočí k tajemství mezi okny. Většina se k tomu místu opravdu dostala.

---

V pátek ve tři bylo tedy v plánu slavnostní otevření nové, rozšířené kanceláře. Průchod do nových prostor byl pečlivě zakryt závěsem a na něm dnes přibyla červená stužka. Ve zvětšené jednací místnosti administrátorky Petra se Šárkou připravovaly občerstvení, které před chvíli přivezl rozvoz, a smály se. Smáli se všichni. Jako by nebylo lepší místo než tady. Na stolech se objevily láhve sektu, pivo, džusy, minerálky, chlebíčky, zákusky, tyčinky, chipsy...
Přišel pan šéf, spokojeně pohledem zkontroloval, že vše je na svém místě, a postavil se k plátnu.
Utišili jsme se, Šárka ztlumila hudbu a poslouchali jsme, co nám náš proměněný nadřízený chce říct.
Jeho projevy, a že jich nebylo mnoho, působily dost nejistě a málokdy přínosně. Nebyl to velký řečník. Teď se z něj ale stal náš hrdina a tak jsme mu určitou fádnost projevu byli ochotni odpustit.
„No, moc nevim, proč sem vlastně chtěl mít projev. Že za váma je novej kus kanclu, to vám asi za ty tři neděle došlo, a že u mě velká část z vás má dneska obálku, to vám taky nejspíš nemusim připomínat, takže to pojměme hlavně jako rozlučku pro naši paní Horáčkovou, který přeju, aby si našla dobrou práci, nebo aby si ani žádnou už hledat nemusela, děkuju jí za to, co pro nás, i když občas s drobnou pomocí, udělala, a vám, abyste ten bonus ve zdraví užili, aby se vám tu nadále líbilo a aby ten novej kancl byl takovej, jakej ste si ho představovali. Tak na zdraví!“

Vysypal to ze sebe jedním dechem a už jsme tleskali a přiťukávali si skleničkami šumivého vína. Sotva jsem to stihl zajíst hrstí čipsů, už začal přesun k závěsu se stužkou. Mandel ji tupými nůžkami napodruhé přestřihl, strhl se potlesk, rozhrnul se závěs a my všichni se vhrnuli dovnitř.

Nové prostory byly velkorysé, útulné a prakticky řešené. Bylo vidět, že architekt se snažil a šéf nešetřil. V místnostech byla spoustu zeleně a vzadu, za novou velkou kuchyní, odpočinková zóna s gaučem, sedacími pytli a minifotbálkem. Ten skoro sklidil další potlesk. To znamená, že naše pracovní morálka může oficiálně poklesnout. S posvěcením managementu. Nálada byla až euforická. Až teď jsme si uvědomili, jak jsme se v naší králíkárně ve stylu devadesátek mačkali. Tohle bylo tak dvakrát víc prostoru na člověka. Super.

Vtom ke mně přistoupí Standa z reklamací a polohlasem se spiklenecky zeptá:“Hraješ fotbálek? Že bysme šefíka vyklepli?“
„Hraju. Ten stůl se musí vyzkoušet!“
Netrvá to ani celou minutu a už stojíme čtyři u zbrusu nového stolu Rosengaard – já, Standa, ředitel a Erika.
„Ty jo, to sem nehrál tak deset let“, postěžuje si ředitel a hned nato přesným pohybem pošle míček do mé brány tak rychle, že mě na to upozornění až hlasitá rána o zadní stěnu brankové jamky.
„To pude...“, odtuší skrytý šampión a hra začne. A velmi rychle skončí, po asi třech minutách je to deset ku dvěma. Mandel a Erika vítězí.
„To nic, to byl přepálenej start...“, povzbudí nás Standa a vyzve je k odvetě. Hluk naší hry přiláká široké publikum - naše druhá drtivá prohra tak má už asi patnáct svědků. Je vidět, jak jsou překvapeni tím, že náš intelektuálně působící vedoucí je takový přeborník v tak typické hospodské hře. Asi se z vody začíná vynořovat špička ledovce jeho tajemství.
„To asi nehrajete úplně poprvý, co?“, zeptá se Standa nakvašeně a jeho sen o triumfu nad bossem se rozplývá. Je známo, že spolu mají nějaké osobní neshody, ale v rámci únosnosti.
„Mezi dvaceti a pětadvaceti rokama sem hrál fotbálek tak třikrát tejdně po dvou hodinách. Ó těch desetikorun, co já do těchhle stolů naházel...“
„To bych do vás neřekla...“, podiví se Erika.
„Já bych do sebe zas nikdy neřekl, že budu mít firmu. A už vůbec ne, že úspěšnou firmu.“
„A jak ste se k tomu vlastně dostal?“, zeptá se přihlížející Míša.
Její otázka však zanikne v šéfově rozhořčeném „Sakraaaaa!“, protože Standa skóruje, a ve vřavě probíhajícího utkání okamžitě zcela zapadne.
Tušíme už, že dnes přijde čas na cestu do hlubin duše pana Jiřího Mandela. Víme ale také, že teď je ještě moc brzo. Snad po pár pivech by se nám to mohlo podařit. Co ten člověk skrývá? A kdo je ta holka na jeho fotce?
Hrajeme zápas za zápasem, piva už máme každý čtyři, proher my asi dvacet a protivník dvě. Eriku už vystřídalo dalších několik kolegyň a kolegů, Standu i mě na chvíli také. Ředitel nakonec rovněž prohlásí, že si dá chvíli pauzu, a odebere se k toaletě. Ihned je vystřídán. Zdá se, že hráčská základna je v naší společnosti nebývale silná. Nehrála snad jen Vlasta, ale u ní je to omluvitelné. Sedí na gauči s hloučkem kolegyň, nadšeně vykládá, rozhazuje rukama a nevypadá, že by se nebavila. Dnešek je její poslední den, od pondělí čerpá dovolenou.

Po čtvrt hodině hraní si uvědomuji, že se vedoucí nevrátil. Rozhlédnu se od stolu a spatřím ho až na samém konci místnosti, jak se nás snaží vyfotit mobilem. Lehce vrávorá a ruce ho neposlouchají. Všimne si ho hlouček kolegyň a vypadají, že je jeho nápad moc netěší. Některé se odvrátí zády, jiné si s bojácným zvoláním zakryjí obličej. Moje nepozornost mezitím vede k tomu, že dostanu gól.
„Kam koukáš, vole?“, popíchne mě Standa a nechám se proto zase vtáhnout do hry. Odehrajeme ještě dvě hry, pak nám míček vyskočí ze stolu a zakutálí se pod gauč, plně obsazený kolegyněmi z marketingu. Jsme už nějak moc opilí na to, abychom prosili dámy o součinnost, a tak si pogratulujeme a odpotácíme se od stolu. Odehrál jsem asi padesát zápasů. Je čtvrt na šest.
Několik kolegů s úderem půl páté odešlo, ale dobrých dvacet jich tu ještě je. Ale...

„Kde je Mandel?“, zeptá se mě Erika a po důkladném rozhlédnutí se shodneme, že někde jinde. Vydáme se na průzkum a každý, koho se cestou zeptáme, jestli ho někde neviděl, se k nám připojí.
Není samozřejmě příliš těžké někoho v naší kanceláři najít. Tak velká zas není. A u našeho šéfa je to snadné dvojnásob.
Sedí u svého stolu v kanceláři, před sebou má položenou fotku ze stěny a mobila. Dívá se na ty dva předměty prázdně a vyčerpaně. Všimne si nás, až když zvedne hlavu, aby se napil z plechovky, kterou drží v ruce.
„Všechno v pohodě?“, zeptá se ho kdosi z prahu, já stojím až o pár kroků za hloučkem. Podle hlasu Petra. Měří asi metr šedesát, není divu, že ji nevidím...
„Vlastně docela jo...“, odtuší Mandel a z napitého melancholika se zase snaží udělat šéfa firmy. Ale v půlce napřimování se a urovnávání košile nějak rezignuje a zhroutí se zase do křesla.
„Už sem z toho unavenej...“, zavrtí ztrápeně hlavou, zatímco se dívá na fotku.
„Tak já řeknu všem, ať dou domů, ať to tu můžem zavřít...“, začne Petra navrhovat.
„Ne. Já sem unavenej z toho přetvařování, z toho popírání sebe sama a ze slepý víry, že to nakonec k nečemu bude...“
Jakoby brekem zkřiví obličej, pozvedne k ústům plechovku a když zjistí, že je prázdná, mrští s ní do vzdáleného rohu místnosti. Nijak agresivně. Spíš rezignovaně. S kamenným výrazem.
Petra se nejspíš odhodlá jako první a vkročí do místnosti. Ostatní nesměle našlapuji za ní. Přidám se k nim, abych viděl, co se tu děje. Mandel se nejdřív trochu vyděsí a rozšíří oči, ale pak se jeho výraz vrátí do letargie. Je mu asi všechno jedno. I to, že jeho zaměstnanci právě narušují jeho nedotknutelný osobní prostor. Možná ale cítí, že to potřebuje. Rozbít kolem sebe tu skořápku.
„Takže?“, zeptá se Petra energicky a stejně důrazně zaklepe ukazovákem na fotografii na stole. Rázem je z ní starostlivá lvice, matka, která chce najít a vyřešit něčí problém. Ať on chce, nebo ne.
„Co je to zač?“
Mandel se na fotografii proti vlastní vůli podívá a ironicky si odfrkne. Pak znovu a znovu, až se z toho stane podivný, vyčerpaný smích psychicky vyšťaveného člověka. Rázem nám dojde, že cokoli jiného, co z něj posledních minimálně několik dní vyzařovalo, jen hrál.
„Veronika. Veronika Šebestová...“
Všichni nejspíš zapátráme v paměti, jestli nám to jméno něco říká. Samozřejmě, žádné výsledky.
Mandel se zhluboka nadechne a začne vyprávět. Začne ven pouštět to, co v sobě dlouho skrýval.
„Sem původem od Krnova. Vychodil sem gympl, šel na vejšku do Brna, chlastal, hulil, trochu se učil. Jako každej druhej. S holkama sem to nikdy moc neuměl, bral sem to moc vážně a to je děsilo. Ale v Brně jich je samozřejmě spousta. A pak na jedný z mnoha akcí na koleji sem hrál na kytaru, sedly si ke mně nějaký holky a zpívaly se mnou, a byly nadšený, že co chtěly, to sem uměl zahrát, protože sme měli podobnej hudební vkus. No a pak se to pomalu začlo v párech rozcházet do pokojů a já zbyl s jednou holkou víceméně sám. A jak sem byl nalitej, líbila se mi čimdál víc. A že jestli ji doprovodim na pokoj, že se sama bojí. Tak sem skončil u ní v posteli a bylo to hrozný. Asi toho nápadu dost litovala. Ráno sem se jí pak omluvil a řekl jí, že jen na jeden večer je moc fajn a že bych se s ní chtěl vídat. Tak nějak si dala říct. Tak sme spolu chodili ven, i když sme neměli moc společnýho. Spojovala nás ta hudba, ona hrála na klavír, ale jinak vlastně nic moc. Ani nevim, jestli sme spolu vyloženě chodili. Ale občas sme spolu i spali, takže asi jo.

V posteli to nakonec docela šlo. Aspoň mě to teda samozřejmě tak přišlo. Ale zatimco já hrál po hospodách fotbálek, chlastal a hrál na kompu, ona účinkovala v univerzitním orchestru, chodila běhat, učila se španělsky a pomáhala organizovat akce pro erasmáky. Byla mnohem akčnější a to mi hrozně imponovalo. Nevim, co vlastně viděla na mně. Byl sem hroznej flink.
A tak přišlo, co přijít muselo: ze školy mě ve čtvrťáku vyhodili a v Brně nebyla šance najít práci jen jako středoškolák. Na to tam je trh moc přesycenej, že. Bylo postupně vidět, že si mě Veronika přestává vážit, čimdál míň se mnou chtěla strávit čas, ale než se se mnou rozešla, rozhodl sem se, že odjedu do Prahy, a rozešel se já s ní. Moc ji to nevzalo, asi to chtěla taky, a já měl aspoň morální vítězství, že sem nedostal kopačky. Tak skončila první kapitola.
Naši by mě přerazili, kdybych se ukázal doma, tak sem odjel do Prahy rovnou. Jen s kufrem a pětistovkou v kapse. Kamarádi kamarádů mi tam sehnali práci, mohl sem dělat stěhováka, kopáče u archeologů, co se dalo. Bydlel sem u nich, platil jim dva litry za postel v pokoji pro tři, prachů nebylo moc, ale na jídlo a trávu bylo vždycky. Občas sme vyhráli nějaký prachy na turnaji ve fotbálku, ale to stačilo tak třikrát na útratu v baru. Našim sem tvrdil, že mám pracovní smlouvu na dobu neurčitou a mám se fajn, ale že mě nemůžou navštívit, protože na tý ubytovně, co mi platí firma, sou návštěvy zakázaný. A když pak přijeli na nějakej koncert a chtěli mě vidět, půjčil sem si od jednoho kámoše kloudný hadry, vzal je do restaurace, zaplatil za mě dvanáct set a dělal, že to je naproto v klidu, že si to můžu dovolit. Pak sem zbytek měsíce žral čínský polívky a kuřecí párky a nadával si.

Už tehdy sem se musel začít přetvařovat a za tu realitu sem se mohl leda stydět. Lidi se na tom bytě dost střídali, byl to děsnej squat. Když to šlo dobře, bydleli tam kopáči a stavební dělňasové, když to šlo blbě, byly tam fetky a bezďáci, který neplatili a tak je kámoši po dvou tejdnech vystěhovali a zpravidla i zbili. A ta moje úroveň byla tak nízko, jak nízko byli mí spolunocležníci. Člověk to nějak nasaje...
Snažil sem se najít nějaký důstojnější bydlení. Důstojnější a přitom ne o moc dražší. Po deseti inzerátech sem zjistil, že to bude složitý, po dvaceti ztrácel naději a po třiceti to vzdal. Přesvědčil sem radši sám sebe, že stačilo to, co sem měl. Takovej posera sem tehdy byl.
No a pak mi zničehonic napsala Veronika, že dostudovala a v Brně není žádná dobře placená práce v oboru, takže jestli do podzimu nic nenajde, půjde do Prahy. A jestli sem teda v Praze a nevim o nějakým bydlení.
Na ten moment si dodneška pamatuju. Jak se mi vybavil ten relativně hezkej život s ní, kdy sem se za sebe ještě nestyděl ani já, ani ona, ani mý rodiče. Jak sme se přebíjeli v tom, kdo zná líp texty kapel, jak se na mě skromně uculila, když dohrála na koncertě a já se v jedný z předních řad postavil k potlesku a posílal jí pusinky a ona je chytala a posílala zpátky ty svoje. Jak si při takovejch těch tichejch chvílích, kdy sme byli spolu a neměli potřebu nic říkat, začala broukat nějakou klavírní melodii a brnkat si ji na mým stehně a pak mě začala hladit. Jak sem se vždycky následně rozněžnil a začal ji líbat na ucho a ona se vždycky nastavila jak kočička a líbeznným hlasem mi zašeptala do ucha slastí:“Ale noták. Copak to děláš?“ Vzpomněl sem si na všechny ty detaily, kterejma ze sebe dělala neopakovatelnou a jedinečnou bytost a zapřísáhl sem se, že jí dostanu zpátky. Aby ze mně zase udělala hrdýho člověka a zachránila mě od tý existenční propasti, do který sem se řítil.
Jenže problém byl, že ona ze mně nechtěla nic dělat. Už sem jí byl ukradenej a pohrdala mnou. Abych ji přesvědčil, musel sem jí ukázat něco trochu lepšího než pravdu.

A ne jen na jedno odpoledne jako rodičům. Nafurt.

Musel sem tu hru na prosperujícího Jiřího rozehrát trvale.

Neprůstřelně.

Ve velkým.

A k tomu se nepřestat snažit, abych si vlastně na nic hrát nemusel.
Našel sem nebejvalou motivaci se sebou něco udělat. Obcházel sem všechny hospody v Praze, kde sem platil za stálýho hosta, ale ještě ne za trosku, co platí tři piva drobákama, a ptal se, jestli nesháněj výpomoc za bar. Bylo léto, zahrádky byly narvaný, říkal sem si, že to půjde snadno. No. Nešlo.

Až asi u dvacátý hospody mi barman, Dan, po chvíli váhání řekl, že to se mnou teda zkusí, ale že první prachy mi dá až po tejdnu a budu jen točit, ale ne kasírovat. Prostě nechtěl, abych měl přístup k penězům. Myslel sem, že už se celkem známe, ale on si mě sotva pamatoval ménem. Proto ta nedůvěra. Tak sem tam začal pracovat a měl sem před sebou jasně vytyčenou první metu: vypracovat se tak, aby mi svěřil i placení.
Takže sem přes den kopal u archeologů, v pět sundal montérky, nasadil zástěru a pingloval. Po tejdnu už sem uměl natočit dost dobrý pivo, vyznal se v panácích, Dan byl potěšenej, když viděl, že tvrdýho se ani nedotknu a pivo neřešil, to pil taky. Dostal sem na ruku šest tisíc. A víte co sem si za to koupil? Trávu. A za zbytek konzervy a polívky, abych měl co jíst. No nenapadlo mě, že mi to do tejdne ty ostatní socky rozkradou. Za další tejden to byly jen čtyři tisíce, zaplatil sem nájem a jídlo už kupoval jen na jeden den. Na vykopávky sem chodil čimdál míň, abych se aspoň pořádně vyspal,a pak sem se na to postupně vykašlal. Po měsíci mě Dan nechal už i kasírovat, ale primárně to pořád dělal on. Tak či onak, první metu sem pokořil. A to prázdno po splnění cíle sem potřeboval zaplnit cílem novým, větším.
Asi v srpnu přišli do hospody nějaký strejcové a něco tam slavili. Hráli na kytary a zpívali a byl tam kravál a litry rozlitýho piva. A já Danovi blbě rozuměl, když na mě řval objednávky, a tak pořád něco chybělo. Nakonec sem ho dožral natolik, že mě poslal domů, že si to radši udělá sám. A když prej strejcové odejdou, protože dlouho čekaj na pivo, tim líp. Stejně tu sou poprvý a naposled. Nějakej sraz z vejšky po čtyřiceti letech nebo co. Moc sem nevěděl, co dělat, a jak sem se šoural ven, koukám, že jeden z těch dědulů má stejnou kytaru jako já. Teda předtim, než sem ji musel prodat. Tak k němu du, jestli se můžu podívat na kytaru.
No chlápek ji koupil v Liberci a nebyla to ona, ale jak už byl rozpitej k bodrosti, zeptal se, jestli jim nechci zahrát něco, co hrajou mladý. Že když se viděli naposled, byli zhruba v mým věku.
Tak sem jim tam dal ACDC a Metallicu a Wohnouty a co dalšího sem si ještě pamatoval, a oni jak neuměli slova, tak přestali zpívat, poslouchali, nastalo ticho, Dan se uklidnil a pak za mnou přišel a omluvil se a všechno bylo dobrý. Chlapi byli spokojený, i když sem udělal pár chyb, a když před zavíračkou odcházeli, jeden mi dal vizitku, že občas hrávaj v Praze s jeho kapelou a že by potřebovali dalšího kytaristu, že jim jeden odchází, protože je po mrtvici. Tak sem si je pak našel na netu. Byla to banda amatérů, objevovali se jen po hospodách, ale hráli celkem dobře a měli i pár vlastních skladeb, tak sem si řekl, že to zkusim.

No a tak sem Dana přesvědčil, že mi může věřit, a dědky, že umim hrát. Zas o příčku vejš. Jeden mi půjčil kytaru, že má doma tři a hraje už jen na tuhle, tak sem mohl trénovat, ale kytaru sem musel schovávat v hospodě. A bylo to vlastně docela dobrý. Na mý poměry. Ale na znovudobytí Veroniky to furt bylo sakra málo. Hlavně dost brzo vyšlo najevo, že abych mohl s Beardama cvičit a hrát, musel bych mít jinou pracovní dobu než od pěti do půlnoci. O půlku zkoušek sem přišel, protože sem musel točit pivo a nalejvat zelený. Zvažoval sem, že bych se vrátil k archeologům, ale...musí bejt další cesta. Další meta. Jen vejš a dál.
A v tom sem měl taky štěstí. Na jednom vystoupení, což znamenalo spíš takový posezení v hospodě s koncertem za dobrovolný vstupný, mi Jarda z kapely představil svýho syna, kterej měl v Praze firmičku a potřeboval řidiče dodávky. Mě bylo čerstvejch čtyřiadvacet, řídil sem naposledy před dvěma rokama a moc sem si na to netroufal, ale týpek vypadal dost v pohodě a plat taky. A hlavně bych byl každej den hotovej nejpozdějc v šest. Měl sem v tu chvíli u sebe něco přes dva tisíce a další peníze měly bejt až za čtyři dny, tak sem vzal rozum a koule do hrsti a že prej bych to zkusil.
Zkušební den měl bejt ve středu. Hned ráno sem běžel do autoškoly a zaplatil si v pondělí a úterý dopoledne dvě kondiční jízdy. Pětikilo za jednu. Srdce i peněženka mi krvácely, ale výjev usmívající se Veroniky v mým náručí mi pomáhal ty rány zahojit.

V pondělí ta jízda byla tragická, v úterý o fous lepší. Ve středu sem byl vyklepanej jak ratlík, měl sem hrozný nutkání smotat si brko na uklidněnou, ale věděl sem, že nesmim. Že i kdybych to risknul, pohulil si a tu práci dostal, nebude to udržitelnej stav. Nelajsnu si, aby mě z práce vyhodili, protože sem nalízal. Navíc by se to doneslo k Jardovi. Nechci, aby se za mě styděl další člověk. Čtyři stačej.
Takže sem ve středu v sedm naklusal do Stodůlek a hledal depo, kde se nakládá. Potřásli sme si rukou v Milošem, Jardovým synem, ukázal mi, co a jak, dal mi s sebou svýho bráchu, kterej volal klientům a dělal závozníka, a vydali sme se rozvážet zboží pro všechny ty velký e-shopy.
Nejdřív že pojedem natankovat. Po cestě k ani ne kilometr vzdálený benzínce mi to dvakrát chcíplo. Jel sem s tři metry vysokou a šest metrů dlouhou dodávkou, narvanou zbožím za asi dvěstě litrů! Cokoli, co sem do tý doby řídil, by se vešlo do nákladovýho prostoru týhle piksly. Milošův brácha byl ale naprosto v pohodě. Snad ještě mladší než já. Sice to dělal už rok, ale neřídil.

Znáte takovej ten pocit, když víte, že něco mrvíte, a záleží vám na tom, aby to bylo oukej, tak v sobě mobilizujete všechnu duševní sílu a vydáte ze sebe to nejlepší? Takhle nahypovanej sem byl celej den, odjezdil sem to, nikoho nepřejel ani nenaboural, chcíplo mi to ještě asi pětkrát, ale brácha zavolal Milošovi, že by to asi šlo, dostal sem na ruku třináct set, nechal sem se vysadit u baráku a tam sem se tim uvolněným stresem vyblil do keře. Světe div se, dostanu práci jako řidič! Já!
No a po příchodu na byt mi došlo, že tady nemůžu zůstat. Nejen kvůli Veronice, ale už ani kvůli sobě. Šel sem do mekáče s wifinou a hledal vlastní pokoj. S větším odhodláním, než kdy předtim. Veronika, Veronika. Snaž se, srabe! Zabralo mi to přes šest hodin, poslal sem asi sto mailů a čekal. Děj se vůle boží. Do večera mi odpovědělo čtrnáct lidi, do dalšího rána dalších osm. Kvality nájemníka se posuzovaly veskrze podle schopnosti platit. Pokud dám při podpisu smlouvy tří až čtyři měsíšní nájmy, je pokoj můj. Děláte si kozy? Kde mám sebrat nějakejch dvacet osm tisíc? Ve šrajtofli mám stěží tři!
Řek sem si, že za prohlídky nic nedám, a že mi Miloš třeba nějaký prachy půjčí, až si získám důvěru. Nebo zkusim Dana? Ne, to asi těžko. Budu mu muset oznámit, že končim, a to pak nebude mít důvod mi půjčovat. Pokud mi vůbec dá všechny vydělaný prachy.
Domluvil sem si na neděli prohlídku jednoho pokoje v Hloubětíně a dumal, co do tý doby s prachama.
Vymyslel sem to nakonec šalamounsky. U Miloše sem měl začít v pondělí. V sobotu řeknu Danovi, aby mi dal všechny prachy, že potřebuju jen o víkendu na akci, a až pak mu řeknu, že končim. A ty prachy pak hned dám majiteli bytu a zkusim se s ním domluvit. Prostě to zkusim.
A tak sem to i udělal. Když mi Dan dal osm tisíc do ruky, našel sem odvahu říct mu, že končim. Pokrčil ramenama a bylo to. Proč já si ten život tak komplikuju?
Ještě v tý euforii, že něco šlo hladčejc, než je v mým podělaným životě obvyklý, sem šel dopoledne na prohlídku bytu. Namluvil sem chlápkovi, že sem zrovna přijel do Prahy, nikoho tu neznám, od pondělí mám práci, smlouvu že mu klidně přinesu ukázat, ale že potřebuju, aby mi tu kauci rozložil na víc částí.

A on povídá: “Ty tu nikoho neznáš? Takže žádný pařby na bytě a žádnej bordel? Tak já tě beru a na placení se nějak dohodnem.“
A bylo to. Měl sem pokoj pro sebe. Za sedm tisíc. Třetí patro s balkónem. Dvě minuty chůze na metro. Učiněnej palác. Na Prahu. Co by na to řekla Veronika?
V pondělí sem teda nastoupil k Milošovi a začal pro něj jezdit. Většinou s Markem, jeho bráchou, občas s někym jiným, jednou sám. Byla to práce snů. Na pražskou dopravu sem si brzo zvykl a přestal se klepat, špek večer po práci smazal zbytek stresu a dařilo se mi po něm sahat čimdál míň často. Snažil sem se přestat pít, ale to šlo trochu ztuha. Ale co, sem sakra pořád Čech, ne?
Na pokoj sem sháněl vybavení za odvoz. Co sem nesehnal zadarmo před první pořádnou vejplatou v životě, to sem po vejplatě prostě koupil v Ikei a dovezl si to domů firemní dodávkou. Marek mi s tim pomohl, nechal si za to dát stovku a bylo to.
No, a tim sem se jakžtakž připravil na to, co mělo přijít. Na konci září mi psala Veronika, že se teda stěhuje do Prahy. A kde bydlim a jak a jestli to je drahý a jak to je s jízdenkama a jestli je v Praze hodně nebezpečno a tak. A já jí se srdcem v krku všechno do detailů popsal a vysvětlil a věděl, že se už brzo potkáme. A cejtil sem strach a radost zároveň. Moje Verunka zas bude někde blízko.
Měla už předjednanejch pár prohlídek. Protože ale ničemu a nikomu v Praze nedůvěřovala, chtěla, abych na ty prohlídky chodil s ní. Já a nikdo jinej! Zabolelo mě u srdce z tý radosti.
Přijela. Čekala na nádraží s obrovským kufrem. Pomohl sem jí ho odtáhnout na ubytovnu na Strahově. Možná to vlastně byly koleje. V následujících pár dnech sme spolu prošli pár bytů, ale všechno se jí zdálo neúměrně drahý. Jako nám všem, co přišli do Prahy z nějakýho normálního koutu republiky. Navíc zatím neměla práci, ale na pohovory chodila ještě pilnějc než na prohlídky bytů. Byla odhodlaná. Cílevědomá. Asertivní. Byla prostě jiná než já.
A tak měsíc bydlela na kolejích a během toho si našla práci. Plánovala, že po zkušebce se přestěhuje někam jinam a blíž práci. Pracovat měla v Kobylisích, což by ode mě neměla tak daleko. Když sem ji navrhl, ať bydlí u mě, zavrtěla hlavou, co to je za nápady. Myslel sem, že spolu jako budem znova chodit. Ale ona mě potřebovala jen jako doprovod a zdroj informací. To zabolelo.
Ale psali sme si, to zase jo. Pochlubil sem se, že hraju v kapele, a pozval ji, ať se přijde podívat do jedný dejvický hospody, až tam budem hrát. Měla to blízko.
A opravdu přijela.
A protože sem měl díky práci čas, chuť a energii na to trénovat, hrál sem už docela dobře. Aspoň ty songy co sme hráli pro publikum. Takže to fakt vypadalo, že umim hrát na kytaru. Už sem nebyl troska. Začala mě brát vážně. A já se snažil ze všech sil, abych ji imponoval. Prahu sem oproti ní znal už dobře, ukazoval sem jí zajímavý pražský zákoutí a fígle pražskýho života a to ocenila.

No a nakonec jednou večer skončila u mě na bytě. Když viděla, jak si žiju (nábytek byl tak čerstvej, že na něj ještě ani nestihlo napadat moc prachu), podívala se na mě překvapeně, jako by nevěřila, že sem to opravdu já, ten starej, nesamostatnej Jirka, kterýho znala z Brna. Dlouho sme si povídali. Chvíli sem hrál na kytaru, pak sme si pustili naši oblíbenou hudbu z internetu. Lehla si vedle mě a mě se stáhlo hrdlo. Cejtil sem tu její vůni, kterou sem si tak moc chtěl pamatovat, ale nešlo to. Umíral sem nutkáním ji aspoň políbit nebo se jí dotknout, ale můj mozek křičel:“Blbečku, nedělej, to, zvořeš to, poděláš to, vylekáš ji a už se nikdy nepotkáte!“
Tak sem to vydržel dýl, než bylo zdravý na srdce. Asi v jednu ráno sme načali láhev Jamesona, co sem taky vyhrál na nějakým turnaji. A už sem viděl, jak Verča začala pookřávat. Dopili sme ji, podívali se na sebe, dali si pusu, položil sem jí ruce na boky, převalil ji na postel...no a vyspali sme se spolu. Kristaboha, to bylo nádherný! Odešla až ráno. A já byl štěstím bez sebe. Do chvíle, než mi došlo, že je šest. Čas jít do práce. Byl sem jak slíva, ale šťastnej. Koupil sem si v Žabce všechno, čim se dá zakrejt opilcův dech, a mazal do práce. Modlil sem se, aby z toho nebyl průser.
Ale byl... Zastavili mě policajti, že jedu v pruhu pro autobusy, a dali mi dejchnout. Nula celá osm promile. Řidičák sem jim nechal na místě. Podíval sem se sklíčeně na závozníka, že to bude muset odjezdit on. A on se podíval ještě sklíčenějc na mě, že nemůže. Je od narození barvoslepej. Nemá řidičák. Kromě toho byl taky tak trochu zpomalenej.
Musel sem zavolat Milošovi a říct mu to. Jeden kolega nedávno dodávku poslal na okruhu do sloupu a taky mu naměřili. Takže sem tušil, že moje výchozí pozice není dobrá.
Miloš mě po telefonu neskutečně seřval, až mu přeskakoval hlas. Prej sme všichni banda línejch feťáků a alkoholiků. A že bez řidičáku sem mu k ničemu. Zkusil sem se zeptat, jestli bych tam mohl bejt aspoň jako závozník, ale on mi skočil do řeči, že blbečků, který nejsou dobrý k ničemu jinýmu, než si devět hodin vozit zadek a jednou za čtvrt hodiny někomu zavolat, že mu vezeme zboží, už zaměstnává až až. Jako třeba toho dementa Lukáše. Křičel tak nahlas, že byl z mobilu slyšet na pět metrů. Lukáš byl ten, co seděl vedle mě. Odpoutal se, sebral si z palubky věci a zmizel. Měl to jen jako brigádu. Práskl dveřma tak, že policajti, který ověřovali majitele auta a jestli sem ho neukradl, vylezli z auta a koukali, co se děje.
Tak sem Milošovi popsal situaci a on že teda přijede a dojezdí to sám. A že ať už mě u auta nevidí.
Policajti samozřejmě stáli na místě a hlídali, jestli bez řidičáku pojedu dál nebo ne. Zamknul sem auto, klíče dal za stěrač, provokativně se s těma hajzlama rozloučil a šel na tramvaj. Cestou sem si zablokoval Milošovo číslo. I Markovo a všech ostatních z firmy. Nechtěl sem nikomu z nich čelit.

Čeho sem se bál, se stalo.

Podělal sem to.
Totálně sem to pohnojil a zvoral.

Stálo to za tu krásnou noc s Verčou?

To sem nedokázal posoudit.

Dojel sem na byt, ubalil si brko jak mrkev a za půl hodiny už mi bylo to celý úplně jedno. I těch sedm nepřijatejch hovorů od Jardy. Měl sem bejt na zkoušce...
Ráno sem byl úplně paralyzovanej pocitem méněcennosti a zbytečnosti. Co se mnou teď bude? Vzmohl sem se aspoň na to, abych zavolal Jardovi a omluvil se. Už věděl i o mým triumfu při dechový zkoušce. Vysvětlil sem mu, co se dělo večer předtim. Myslel sem, že to jako starej kanec pochopí. Vynadal mi, že sem mladej a dělám hlouposti a tim problémy Milošovi, a jestli se ukážu aspoň na příští zkoušce nebo to chci zahodit taky. Proti svý vůli sem řekl, že jo, i když bych radši vypil kýbl vody z Vltavy, než abych poslouchal chytrý kecy pěti strejců. Ten slib Jardu ale asi trochu obměkčil. Řekl mi, ať se dám dohromady a ve čtvrtek v šest tam koukám bejt.
Za chvíli sem sklouzl do toho stavu, kdy se chvíli lituju, chvíli mám chuť sám sebe uškrtit za to, jakej sem idiot, a chvíli mi to zas bylo všechno úplně šumák. A do toho mi před očima problikl Verčin obličej. Nechtěl sem ji znova zklamat. A tim znova zklamat sebe. A světě div se, rázem se ve mně něco vzdemulo, sedl sem k notebooku a začal hledat práci. To je v Praze mnohem jednodušší než shánět byt. I když je člověk jen středoškolák a bez řidičáku. A línej jako já.
Už sem se naučil, že hledat práci jen na jobsech je o ničem. Zašel sem na ostatní zdroje, obepsal asi deset lidí, sesmolil pro každýho na míru motivační dopis, a čekal. Odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat, i když bylo vidět, že sem asi stopadesátej, komu ty lidi ten den píšou, a nehodlali se se mnou moc vykecávat. Měl sem asi tak dvě minuty a dvěstě znaků na to, abych udělal dojem. A to de sakra těžko někomu, jako já.
Jeden týpek mi řekl, že ne, druhej, třetí, čtvrtej že možná, pátej že ne, šestej nabízel směšnou almužnu a sedmej měl nástup každej den v pět v Lipencích. V tu dobu tam ještě ani nejede autobus. A vychystávat ze skladu zboží pro restaurace, to nebylo úplně na úrovni, jakou bych si představoval. Osmej měl nástup až za měsíc, devátej byl nějakej mladej kluk, a jako první věc se mě zeptal, jestli nehraju s Beardama, že sem mu podle fotky v životopise povědomej z posezení, co sme měli asi před měsícem v Nuslích. A já se podíval na jeho fotku v kontaktech firmy a jak zmínil Nusle, vzpomněl sem si, že sme podobnýmu chlápkovi tak tři tejdny zpátky táhli lednici s mrazákem do pátýho patra po schodech. Zeptal sem se na to a on si taky vzpomněl. A v tu chvíli mi bylo jasný, že to je znamení z nebes.
Práce, kterou nabízel, by byla v pohodě. Dodávali materiál do kanceláří a potřebovali člověka na zpracovávání objednávek. Nástup hned, a kdy bych prej mohl na pohovor. A já mu povídám, že mám náhodou volno, a že klidně zejtra. To se mu líbilo, moje úroveň angličtiny mu taky stačila, a tak sme se dohodli na pohovor na další den na desátou. A sotva sme se rozloučili, přišla mi zpráva. Verča. Chtěla jít ven. Prej potřebuje koupit bundu na zimu a neví, jakou vybrat.
Souhlasil sem, ale pod podmínkou, že se mnou pak taky půjde na nákup. Byla překvapená a zeptala se, co budem kupovat. Když sem řekl, že polobotky, černý kalhoty a košili, byla překvapená ještě víc. Nákup sme sfoukli rychle, vzal sem ji na večeři do pizzerie ve Vinohradech a pak sme se rozloučili. Trochu mě mrzelo, že nechce jet ke mně, ale na druhou stranu dobře. Bůhví, jak by to zas dopadlo.
A tak sem si na sebe poprvé od zkoušek na vejšce, což bylo asi před rokem a půl, oblíkl košili a kravatu a na pohovor sem jel tak vyšperkovanej, že sem se na sebe v oknech metra po dlouhý době nemohl vynadívat. I lidi na mě docela koukali, hlavně holky. Aspoň mi to tak přišlo.
Pohovor proběhl dobře, byl sem tak namotivovanej, že sem asi působil jako jasnej budoucí zaměstnanec roku, co sem potřeboval, to sem uměl, a tak mi šéf při odchodu s mrknutím oka naznačil, že to vypadá dobře. Dojel sem domů a jen tak lelkoval, přišlo mi, že si to zasloužim. Ve tři mi volali, že mě berou. Měl sem takovou radost, že na zkoušku s kapelou sem jel oblečenej jak na zkoušku závěrečnou. V polobotkách a košili. Přiznávám, že to byla trochu póza. Aspoň si chlapi ušetřej část těch keců o tom, jak bych se nad sebou měl zamyslet a něco se sebou dělat. Už dělám, ksakru, nevidíte?
Ale bylo to trochu jinak. Na zkoušce byl i Miloš a ptal se, proč mu neberu mobila jak malej harant. Že si se mnou chce promluvit. Tak mi vylíčil, jak ho ten můj exces připravil o prachy a čas i čas dalšího kluka jako závozníka, a že mi strhne z vejplaty tři tisíce. A já na něj koukám a povídám, jestli ji teda aspoň má u sebe, ať sme spolu vyrovnaný. A on byl překvapenej, že neškemrám o to, aby mě vzal zpátky, a pak si všiml, jak sem oblečenej a já málem praskl škodolibou pýchou, když sem mu řekl, že od pondělí budu sedět v kanclu a že pračky a gauče už může tahat nějakej jinej šašek. Pochopil, že všechny páky sou na mě timpádem krátký, dal mi na ruku osmnáct tisíc a na konci se pochlapil, potřásl mi rukou a popřál hodně štěstí. A já se mu omluvil a poděkoval za šanci. Že mi to dost dalo. Což byla pravda.
Cestou ze zkoušky mi volala Verča, prej jak dopadl pohovor a že se večer staví. Koupil sem flašku sektu, jahody, Tiramisu a ingredience na špagety, jako že mou milou překvapim. Do tý doby sem sotva vařil něco složitějšího než omeletu a párky. Tim spíš sem se dneska chtěl překonat. A sakra to vyšlo. Špagety podle návodu z internetu sice asi nedopadly tak, jak měly, ale jíst se do dalo. Vlastně mi to dost chutnalo. A co bylo hlavní? Verče taky. Svíčky plápolaly a v tom světle vypadala božsky, Seděl sem proti ní pořád v kalhotech a košili, akorát sem si sundal kravatu a povolil knoflíky, a popisoval jí historku, jak sem slejval špagety bez cedníku a jak mi při vyklepávání posledních pár kapek spadla poklička a špagety se rozletěly po půlce kuchyně. Smála se tak, že poprskala půl stolu a málem se udusila, pak obešla stůl, odsunula můj talíř, sedla si mi na klín a začala mě popichovat, jakej sem roztomilej nešika. A ten večer už se ode mě nehnula na krok.

Spala u mě čim dál častějc. Spala i se mnou čimdál častějc. Zase sme spolu našli tu společnou řeč a vrátili se skoro do těch kolejí, v jakejch sme jeli v Brně. Ale oba sme byli starší a něčim si prošli. Až teď začínal život. Díky dostatku prostředků sme si navíc mohli dovolit chodit spolu na salsu a na bowling a na hory a další dost nadstavbový věci a to nás zase víc sblížilo. Vlastně víc než v Brně.
Ona prošla zkušebkou a přidali jí, mě po první vejplatě s nástupním bonusem přišlo, že mi patří svět. Chodili sme spolu do kina, na večeře, do divadla, na koncerty, já svoje hulení a pití omezil na minimum a prachů bylo pořád habaděj. S našima sme se usmířili a už za mnou mohli i přijet na návštěvu, ale Verča se vždycky bála se s nima potkat. Oni ale poznali, že mám holku, a byli na mě skoro až hrdý. Už sem měl zase rodiče a oni měli syna. A už se za mě nestyděli. Všechno bylo krásný. Ale nejvíc díky Verče. Z těch romantickejch výjimečnejch chvil, který se stávaly jakoby náhodou, se stala jistota. Vztah získal nějakej standard a ten sme udržovali. Ale čim víc sme spolu byli, tim víc ona chtěla. Nejdřív víkend ve wellness, pak vejlet do Itálie, pak dovolenou na Krétě, pak byt jen pro nás dva. Oslavili sme šestadvacetiny cestou do Egypta. Tam sme blbli v moři, chodili po pláži při západech slunce, vysedávali v baru, fotili se jak pominutý, jezdili na velbloudech, chodili po pláži o půlnoci, muchlovali se při ohňostroji, dali si sex v altánu na molu. Byl to ráj. No zkrátka, já se do ní zamiloval tak, jako nikdy do nikoho předtim. A vlastně ani potom.
I když mi na tý dovolený začalo něco nesedět. Já platil, co sem mohl, ale nějak sem si všímal, že ona na svoje prachy sahá jen dost nerada. Jako jo, přišlo mi naprosto přirozený za svoji krásku platit. Ta milá chlapská úloha, ve který si libujem, pokud na ni máme. A já si chtěl to furiantství aspoň u toho moře užít. Občas sem si ale přišel trochu jako její chodící bankomat. Zatím jen občas.

A pak sem se odhodlal k závažnýmu kroku a vzal sem si hypotéku. Jen na sebe, s tim, že mi Verča bude každej měsíc dávat půlku z těch devíti tisíc. Koupili sme starší podkrovní byt na Letný a uspořádali kolaudačku pro naše kamarády, který sme si tu mezitim udělali. A když sme na tom bytě chvíli bydleli, bylo nám jasný, že pro dva je zbytečně velkej. Problém byl v tom, že zatimco já už v duchu stavěl dětskej pokoj, protože co kdyby náhodou, ona furt mluvila o tom, že nějakou studentku bysme sem vzít mohli. To mě docela dožíralo. Neměla by bejt ženská ten romantik a chlap ten praktickej ekonom?
S tim jejím placením půlky hypotéky to nakonec taky nebylo tak horký. Jeden měsíc mi to vynahradila tak, druhej onak, někdy se s úsměvem omluvila, že potřebuje nový brusle a nechce s tim otravovat mě, jindy je bez skrupulí zaplatila. A ja se nějak nechal ukolíbat iluzí, že je to fifty-fifty.
Její nároky ale rostly. Pořád častějc zmiňovala, že potřebujem tu tamto, tu tohle, a byla vždycky roztomile dětsky uražená, když sem řekl ne. Prostě s hypotékou si člověk nemůže moc vyskakovat. Ale...začalo mě trošku sejřit, že veškerý prachy platim jen já. Ona platila jen potraviny když vařila, věci na provoz domácnosti, a svoje osobní věci. Že by někdy navrhla, že chce jít na koncert a že to zaplatí? Ne. Tak dlouho škemrala a škrábala prstíčkem, až sem jí na ten koncert, kterej mě nějak nelákal, vzal. Měl sem totiž jednu obrovskou nevýhodu. Byl sem do ní zamilovanej až po uši.
Nevýhoda to byla proto, že ona to měla nejspíš jinak. Jako jo, spali sme spolu, přáli si dobrou noc, drželi se za ruku a pusinkovali na eskalátorech, jezdili na víkendy všude možně, kupovali věci do naší společný domácnosti a vždycky se krásně pohádali, protože já chtěl černý omyvatelný barovky a ona červený saténový, ale nějak to nesměřovalo nikam dál. Společná budoucnost? Jak to jako myslíš?
A postupem času se z toho to krásný osobní začlo vytrácet. Něco tomu začlo chybět. Ne mě, jí. Vždycky uvařila, uklidila, zeptala se, jak bylo v práci, ale už nebyla tak mazlivá, strávila víc času s kamarádkama venku, dělala víc přesčasů a našla si koníčky, o který sem já neměl zájem. Jóga? Badminton? Alternativní poezie? Pche.
No, a pak to začlo jít z kopce. Měl sem vztah, kterej se potácel ve vakuu. Nepokračoval, neprohluboval se. Stačilo to přesně na to, abych já zůstal zamilovanej, ale aby moje frustrace plíživejma krůčkama rostla. Nějak sem cejtil, že se mnou sice je, ale nemiluje mě. Tak proč se mnou sakra teda je? O co jí de, když ne o společněj život se mnou? Proč odmítne vycházku a večeři se mnou, protože de na jógu nebo na skleničku s holkama?
Tušil sem, že ta moje idylka je ve skutečnosti zas jen přetvářka, ale tentokrát už ne z mojí strany. Ta ženská mi po dvou letech něco tajila. A když sem se k ní večer ve tmě přitulil, hladil ji po dokonale plochým břichu a ptal se, jak to s náma vidí, odpovídala vždycky tak nějak vyhejbavě. Jako že ví, ale nechce to říct.
Tak sem začal dělat scény. Chtěl sem ji k tomu projevení zájmu o mě a o vztah se mnou nějak vyburcovat. Potřeboval sem vědět, na čem sem. To ale mělo opačnej efekt. Stáhla se ještě víc do sebe a odcizili sme se. Samozřejmě sem si to pak vyčítal. Začal sem uvažovat o tom, že bych se s ní rozešel, ale na druhou stranu sem věděl, že bych bez ní trpěl. Po tom všem, co sem ji nechal v mým životě představovat, sem nebyl připravenej na to, vztáhnout veškerý svoje vyhlídky do budoucna na někoho jinýho. A proto sem setrvával ve vztahu, kterej čimdál víc okatě přestával fungovat, a čekal, jestli v sobě ona dřív objeví vůli skutečně vejít nebo já sílu odejít. Po tom, co sem kvůli ní se sebou udělal a jak moc sem si to přál, mi bylo líto tu veškerou vynaloženou energii takhle zahodit. Byl to začarovanej kruh a roztáčel se.
No, a po jedný z mnoha hádek na téma „Co ode mě chceš?“ sem pochopil, že mi to prostě neřekne, že mě nikdy nebude naplno chtít, ale ani se se mnou nerozejde. Že budem jak manželé po dvaceti letech, co všechno dělaj tak nějak z povinnosti, ne z vášně. A to sem nechtěl. No a nakonec prohlásila, že bude lepší, když půdem každej svou cestou. Jí vůbec nevadilo to všechno zahodit.

A to mě zranilo snad úplně nejvíc.
Nejhorší je, že ani v týhle fázi sem nepřestal věřit, že chybí nějakej malej krůček k tomu, aby se mejm citům vydala bezpodmínečně všanc a začala je opětovat. Že začne i dávat, nejen brát. Že se začne vidět po mým boku a že budu vystupovat v jejích plánech na stáří. Nicméně sme se od sebe odstěhovali a přestali se stýkat. To prázdno po ní mě ubíjelo. Pořád sem jí psal a prosil ji skoro na kolenou, aby mi řekla, co sem dělal špatně, že takhle to můžu těžko dělat jinak. Pořád mlžila a vlastně mi nikdy nic neřekla. Většinu času tvrdila, že všechno bylo fajn a že sem hledal problémy tam, kde nebyly. Až sem jí pak jednou konečně urazil a naštval natolik, že to na mě vytáhla: nemám dost peněz na to, abych jí zařídil pěknej život. Jí a jejím dětem.“

Po dlouhém monologu se na chvíli odmlčel a díval se na fotografii.

„A víte co je úplně nejhorší?“, pokračoval po chvíli, aniž by někdo z nás byť jen hlesl nebo se pohnul.
„Nejhorší je, že jak sem byl zmagořelej tou láskou k ní a byl ochotnej hledat chybu v sobě, že sem si to časem začal vyčítat. Že nevydělávám dost. Že jí nemůžu dát to, co chce. To, že hraju na kytaru a dobře se se mnou povídá, přestalo v tomhle věku hrát roli, uznávám. A na další fáze sem podle ní ještě neměl. A tak sem se rozhodl k další metě. K metě, která mi zabere třeba půl života a dost možná mě zničí...“
Rozhlédl se po kanceláři a mě osobně polilo horko z toho, kam mířil.
„Řekl sem si, že jako zaměstnanec bez vejšky nikdy nevydělám legálně tolik, abych jí mohl nosit modrý z nebe. Začal sem číst knížky, chodit na kurzy, číst odborný časopisy, zkoumat trh a díry v něm. A jestli sem něčemu aspoň trochu rozuměl, byla to moje práce. Začal sem vidět, co by se dalo dělat líp a efektivnějc, na co klást větší důraz. V práci si toho všimli a povýšili mě. Netušili, že moje úmysly nejsou pozvednout jejich firmu, ale založit svoji, konkurenční. Celý to prostředí mi vlastně bylo furt cizí a ukradený, ale viděl sem v tom cestu, i když dost klikatou.
Měl sem i chvíle že mi přišlo nevděčný přestat kopat za tenhle tým a založit si vlastní, nakonec ale vždycky stačilo se znovu podívat na její fotku a ta motivace byla hned zjevná. To mi bylo šestadvacet. A teď mi je šestatřicet. A zdá se, že sem tu finální metu někdy nedávno zašlápl...
Jako ne, že by mě teď kancelářský sponky a pořadače zajímaly byť jen o chlup víc, než když sem vykopával středověký základy nebo točil pivo. Ale byla to z těch všech ta nejlepší cesta...“
„Wow...“, zaslechnu někde za sebou zděšené zašeptání.
Mandel to asi zaslechl a jen tak nějak beznadějně pokrčil rameny.
„Já, člověk, kterej je zrozenej k melancholii a přešlapování na místě, sem kvůli ní změnil i tuhle samotnou svoji podstatu. Stálo to dost přemáhání. Milionkrát sem se na ten xicht musel podívat, abych měl vůli tu protivnou hru na prosperujícího potencionálního manžela hrát dál.

Když sem myslel, že na to nemám, dal sem si facku a zařval na sebe do zrcadla, že to dělám pro ni.

Když se mě zmocnil dojem, že Veronika je jen obyčejná tuctová zlatokopka a že za to nestojí, dal sem si facku z druhý strany a řekl si, že to přece dělám pro sebe.

To i to byla pravda. Nebo oboustranná lež? Na tom vlastně nezáleží. Asi se shodnem, že to k něčemu bylo, rozpoutat tohle šílenství. A hlavně v něm každej zatracenej den pokračovat. Pět let, než sem měl dost znalostí, kapitálu, kontaktů a odvahy to rozjet. A dalších posranejch pět, než sem vybudoval tohle...“
Ke konci Mandel skoro křičí. Nikdo ani nedutá. Nevíme, jestli máme teď zatleskat, nebo ho politovat. Po svých posledních zapálených slovech začne znova potichu a pomalu.
„Veronika se mezitim vdala. Tehdy bylo nejtěžší věřit, že to má ještě cenu. Pak si udělala dítě. A pak se rozvedla. A jelikož se asi dozvěděla, že mám tuhle firmu, napsala mi nedávno, jak se mám, a jestli se nechci potkat. Stejně jako když přijela do Prahy – zničehonic, bez jakýhokoli úvodu. Po tom, co sem jí byl devět let úplně ukradenej. Tehdy mě chtěla využít k tomu, aby získala byt. Pak mě využívala k tomu, aby měla jistotu. Chtěla se mít dobře, ale nepřijít o svobodu. Nebo spíš...o tu možnost říct, že nikomu nic nedluží. Možná sem ji nikdy úplně neprokoukl, ale myslim, že je jeden pocit, kterýho se bojí jako čert kříže. Vděk.

A já se zas bojim toho, že strávim zbytek života s člověkem, kterej není schopnej jedný emoce: vděku.“

Ticho...

„Odepsal ste jí?“

Ticho...

„Četl někdo z vás Hraběte Monte Christa?“
Cože? To náhlá změna tématu nás zaskočí.
„Já...“, hlesne Kristýna.
„No. Edmont Dantes. Čtrnáct let zbytečně trpěl a pak zasvětil bůhvíkolik let života tomu, aby se pomstil lidem, který mu tak zničili život. Všechno, co dělal, na co myslel a co si přál, souviselo s tou pomstou. Úplně se tomu vzdálenýmu cíli odevzdal a udělal naprosto všechno pro to, aby ho dosáhl. Za každou cenu a ať to trvá, jak chce dlouho. O nic jinýho mu celou tu dobu nešlo. Nebo si to špatně pamatuju?“
„Ne, je to zhruba tak...“
„No, a píše se v tý knížce, co dělal potom? Když se smyslem jeho života stala odplata a tý dosáhl, našel pak nějakej další, stejně velkej cíl, hodnej dalšího nadlidskýho snažení? Nebo se jeho vůle po tak dlouhým vypětí zhroutila a zestárl s tou otrokyní rezignovanej někde v chudobě a zapomnění?
„To se tam myslim nepíše...“, dumala polohlasem Kristýna. Souvislost mezi Edmontem Dantesem a naším šéfem nám asi stále dost unikala.
„Mým životním poslaním není někoho zničit, ale přesvědčit a získat. Jinak si ale myslim, že to máme dost podobný. Taky sem se na ten cíl stoprocentně upnul. Soustředim se na něj ve dne v noci, až mě do dohání k šílenství, a když motivace opadá, dělám všechno pro její povzbuzení. Pochyby sem musel dogmaticky zahánět, aby mě nenahlodaly zevnitř, i kdyby třeba byly oprávněný. A v momentě, kdy mi Veronika napsala, mi došlo, jak hrozně nebezpečná ta poslední kapitola může bejt.“
„Jakto?“
„Ono se totiž může dost snadno stát, že tu ženskou opravdu přesvědčim a získám, ale až ji budu zase držet v náručí, zjistim...že už sem o ten vzdálenej cíl po tak dlouhý době vlastně ztratil zájem. To neustálý zvažování a přehodnocování smyslu celý týhle mý pošetilosti bylo něco, na co sem musel bez výjimky rezignovat, abych k tomu cíli vůbec došel. A za tu dobu se možná stalo, že vidina cíle nabyla většiho významu než cíl samotnej. A obavy z takovýho závěru sou to jediný, co moje odhodlání dokáže narušit. Z toho mám opravdovou hrůzu.
Když totiž nakonec zjistim, že sem se třetinu života snažil o něco, co ve výsledku už vlastně ani nechci...tak nenávratně ztratim vůli do čehokoli dalšího a do pár let se uchlastám. To můžu zaručit. Celý to bude k ničemu. A já si budu zase připadat k ničemu...“
„Tak jí nepište...“

„To by zas bylo jako...vyvíjet kosmickou raketu, dopodrobna rozkreslit plány, najít vhodný materiály, vyrobit prototypy, otestovat je, odladit, postavit odpalovací rampu, dát celou raketu dohromady kousek po kousku...a pak ty motory nikdy nezažehnout. Nepřesvěčit se, jestli to celý mělo cenu... já to prostě nezvládnu nezkusit. Jen se bojim, že celá ta raketa exploduje pár vteřin po startu jen proto, že zrovna ten den moc foukalo...“
Asi chápu, jak to myslí. V konverzaci, která musí brzy začít, stačí jedno slovo, které rozhodne o úspěchu nebo neúspěchu úkolu, který si na sebe náš zaměstnavatel dal. Při jeho náladovosti je škála špatných možností ohavně široká.

„Prostě přišel čas zúčtování. Devět let sem se to snažil vymyslet od stolu. Připravit se na to. Přijmout stanovisko, nebo aspoň východisko. A moc to nešlo. A teď nezbejvá než jít ze cvičiště na bojiště... teď konečně uvidim, na čem sem celou tu dobu byl...“

V tu chvíli pan Mandel, očividně zbavený břemene, které ho uvnitř patrně dlouho tížilo, našel sílu nalézt šéfovskou důstojnost, postavil se, vykročil jistě zpátky do slavícího ensemblu, pohovořil ze zdvořilosti, ale vlastně celkem srdečně, s paní Horáčkovou, popřál jí vše dobré do budoucího života, odešli spolu do kuchyňky, aby jí tam předal v obálce poslední ocenění za ty roky jejího snažení, pak obešel všechny zbývající zaměstnance, předal jim odměny, a během deseti minut bylo jasné, že je čas jít domů. Jeho sdílná a obnažená tvář se odvrátila a byl z něj zase pan Mandel, suchar, který si nechával velký odstup. Fotku pověsil zpátky na stěnu mezi okna, zamkl kancelář a s posledními z nás se před budovou rozloučil, než zamířil ke svému autu. Nikdo jsme mu na to nedokázali nic říct. Rozloučili jsme se naposledy s Vlastou a pak se odebrali každý za svými manžely, partnery nebo alespoň domácími mazlíčky. Začínal víkend. Pro většinu z vás nejbohatší víkend života.

---

Následující pondělí jsme v podstatě strávili tím, že jsme si vyprávěli, jak naše okolí reagovalo na ony peníze navíc a co s nimi máme v plánu. K tomu se část kolegů přesunula do nových prostor.
V úterý se operativně řešily úpravy a pár drobných nedodělků na nových pracovištích, a celá kancelář postupně hladce vjížděla do nových, širších kolejí.
Ve středu odpoledne jsme si uvědomili, že nikdo z nás ten den neviděl našeho šéfa. Objevil se na skok asi o půl čtvrté. Nebyl evidentně ve své kůži. Zašel si do své zamčené kanceláře pro složku s papíry, věnoval dlouhý pohled své věčné lásce a snad přitom lehce zavrtěl hlavou. Pak složku strčil do brašny, zamkl, vyhýbavě se rozloučil a odešel.
Ve čtvrtek přišla první uchazečka o uvolněnou pozici. Nenápadná, nevýrazná, asi pětatřicetiletá Slovenka. Také jsme se dozvěděli, že si Mandel bere na celý příští týden dovolenou.
A konečně v pátek, kdy je vždy odpoledne atmosféra trochu uvolněnější a neformálnější, jsme se začali stále více v kuloárech bavit o tom, jaký konec asi Mandelova romance vezme. Ptát se přímo jeho se samozřejmě už zase nehodilo, jeho nečekanou páteční zpověď jsme přičítali alkoholu a tomu, že toho na něj prostě v tu chvíli bylo moc a potřeboval se svěřit, asi jako někdy v životě každý. I když zpravidla menšímu publiku.
Už bylo před čtvrtou, kdy už je zcela běžné zabloudit na Facebook a podívat se, co se v Praze o víkendu děje, a reklamační oddělení se definitivně rozhodlo strávit zbytek pracovního týdne u stolního fotbálku, když jsme si všimli, že se Mandel v kanceláři postavil, chodil kolem sloupu mezi okny jako kolem horké kaše a rozhodoval se. Už jsme se za ty roky dávno naučili dívat se a nebýt viděn, takže náš šéf žil v bláhové iluzi, že nesledujeme každý jeho pohyb. Nebo mu to bylo alespoň jedno.
Po chvíli nervózního pobíhání před svým pracovním stolem pak došel k počítači, vestoje tam chvíli něco kutil, a hned nato šel k tiskárně. Sebral papír, který z ní vyjel, a pečlivě ukrytý našim zrakům ho donesl zpátky do kanceláře. To už nám bylo nad slunce jasné, že kauza Veronika Šebestová zažívá nějaký posun.
Kolegové byli zvědaví, ale už se blížil čas odchodu domů. Rozloučili se se šéfem, popřáli mu pěkný víkend a tu samou zdvořilost pak prokázali zbylým kolegům. U nich ale dodávali šeptem: “Pak mi řekněte, co vymejšlí, jo?“
Zbývalo mi ještě zpracovat pár drobností. Nic, co by nepočkalo do pondělí, ale...pod vlivem událostí tohoto týdně jsem si řekl, že bych moc rád jednou okusil ten pocit, odcházet v pátek od čistého stolu. I za cenu toho, že si dám chvíli přesčasu. Dnes, nebo nikdy.
Proto jsem zbyl v této části kanceláře poslední. Jen já, dvanáct prázdných židlí a Mandel.
Dodělat zbylé objednávky nebyl žádný problém. Deset minut po půl páté bylo hotovo. Vypnul jsem počítač, srovnal předměty na pracovní desce a vydal se k šéfově kanceláři. Dveře měl otevřené.
Popřál jsem mu pěkný víkend a pěknou dovolenou (na to si kolegové nevzpomněli, ha!) a snažil se rozkrýt, co má za lubem. Ale on nejspíš zas čekal, až odejdu.
Musel jsem si přiznat, že odyssea, kterou procházel a která patrně v těchto dnech docházela ke svému konci, mě jaksi fascinovala. Děsila a přitahovala zároveň. I já měl problém s vytyčením a hlavně dosažením dlouhodobého cíle, a ultimátní způsob, jakým se s tím popral pan Mandel, mi imponoval. Rozhodl jsem se tedy se zeptat zcela přímo, jakkoli to bylo možná nemístné a neomalené:
„Tak co? Jak se to vyvíjí s...“, pokynul jsem k místu mezi okny a nechal větu schválně nedokončenou. Místo bylo prázdné.

„Vy ste taky Ryba, že jo?“, přivřel oko Mandel s hloubavým pohledem.
„Jojo, přesně tak. Právě proto mi je ta vaše mise tak blízká. I když moc dobře vim, že mi po tom samozřejmě nic není a neměl bych se vůbec....“
Mandel mě pohybem ruky zastavil a sounáležitě se usmál.

„V úterý večer sme se potkali. V tý hospodě, kde sem hrál s Beards, když přijela. Mě to vyhovovalo pro tu symboliku. Jí čistě proto, že se odtamtud dostane přímou tramvají domů. Byla nádherná, i když na ní ty roky sou znát. Měla na sobě kabát, kterej rozhodně nebyl z nějaký výprodeje. A zajímala se o mně mnohem víc, než když za mnou přijela do Prahy. To ste u toho byl, jak sem to vyprávěl?“
„Jo. Jak přijela z Brna a zničehonic se k vám zase hlásila.“
„No. A tak sme nejdřív probírali současnost, pak blízkou minulost, pak vzdálenější minulost, ukázala mi svoji dceru, a pak sme se začali bavit o nás dvou. Co bylo, nebylo, mohlo a nemělo bejt.
A tam to začalo bejt takový sladkobolný. Veronika vzpomínala na to, jak sme byli spolu. A na momenty, který si pamatovala dodneška. Jak sem jí dával dárky, když se jednou za čas stalo, že sem přišel z hospody jak žok. Jak sme v Benátkách napůl omylem koupili děsně drahou projížďku v gondole. Jak sme spolu byli na swingovým večeru a sehnali si fakt hodně stylový kostýmy. A drahý. A jak se pak fotila u veterána a měla tu fotku dlouho pověšenou na zdrcadle. A jak sem na byt koupil tu rozkládací sedací soupravu, co o ní půl roku mluvila a mě přišlo čtyřicet tisíc nehorázně moc. A pak sem ji koupil, nechal ji přivýzt, starou odvízt, a na tu novou sem dal starej přehoz, takže nebyla skoro vidět. A když přišla z práce, seděl sem tam, jako by se nechumelilo, ona si sedla vedle mě, chvilku se bavíme a pak povídá: „Ty jo, ten gauč je nějakej...“, a pak zvedla přehoz a vyjekla dojetím, objala mě jak malá princezna a už všem kamarádkám posílala fotky, jak máme skvělej novej gauč. Já na všechny tyhle momenty taky rád vzpomínám, ale když je vyjmenovala takhle vedle sebe, došlo mi to. Došlo mi, že ona vzpomínala jen na ty věci a zážitky. Ne na to, že sem u toho byl já. Že sem je sháněl, zařizoval a kupoval. Z lásky. Jí šlo přízemně jen o ten materiál. Ona je romantik, jen když je v tom obsažená nějaká položka aspoň s pěticifernou cenovkou. Na krásný odpoledne a výbornou zmrzlinu v podzimním Lednicko-Valtickým areálu si nevzpomene, ani kdybyste ji mučili. To jí prostě nestojí za zapamatování, protože to bylo zadarmo.“

„A vám to vadí?“

„Hm, to není to správný slovo...spíš mě to mrzí. V hromadě každodenních prkotin sme si skvěle rozuměli a sdíleli je spolu. Ale v hodnotách se bohužel asi rozcházíme víc, než je únosný...“

„Takže?“

„Takže sem na ni koukal, jak mluví, přestal ji poslouchat a s údivem vnímal, co se děje uvnitř mně. Cejtil sem, jak mě to opouští. Jak se ten duch, kterej za mnou stával, celou tu dobu mě hnal do toho, abych byl lepší, úspěšnější a ambicióznější, zamyslel, pohlídl k nebi, zahalil se zimomřivě do pláště a vydal se někam dál. Na další štaci. A to, co po tom zbylo, nebylo prázdnota, jak sem se bál. Bylo to zadostiučinění. Že sem to dokázal. Že sem se vydržel tak dlouho hecovat a něco dotáhnout do konce. Ne kvůli ní. Kvůli sobě. Ona tam seděla naproti mně, vyptávala se, kolik mám zaměstnanců a kde máme kanceláře a jestli platíme tak vysokej nájem, jak si myslí, a už to nebyla ona. Už to byl jen symbol. Symbol dalších výzev a cílů. A nic sem jí nevyčítal. Mluvili sme spolu asi tři hodiny, zaplatili sme každej za sebe a vyšli na ulici. Pršelo, ale mluvili sme dál. A nakonec se zeptala, jestli nechci jít k ní. Že má hlídání až do deseti. A já jí dal pusu na čelo a řekl, že nechci. Že sem ji chtěl jenom vidět a zjistit, jestli sem se pletl. Zeptala se, co tim myslim. Tak sem jí to třema větama rychle vysvětlil, a pak mi přijel taxík. Na konci ulice se objevily světla její tramvaje, ale ona stála v tom dešti jak solnej sloup. Rozloučil sem se s ní a nechal jí tam stát. Hrozně jí ten údiv slušel... A mě vždycky přinášelo ohromnou radost, udivovat ji. Tohle už ale asi těžko kdy trumfnu...I kdybych chtěl...“

„Takže konec? A co motivace? Když se po dovolený vrátíte, co vás požene dál?“

Mandel se spiklenecky uculil a pohlédl na papír ve své ruce.
Pak ho rozšafně pověsil na stěnu. Byla na něm zcela jiná žena. Tentokrát povědomá. V renesančním kroji. Herečka. Moment!
„Lynn Collins. Portia z Kupce benátskýho!“, vypálil jsem ze sebe po chvíli přemýšlení.

„Ten film miluju. Je to tak krásně idealistický...takhle by to mělo v životě bejt...“
„Přesně tak“, kývl Mandel lehce hlavou, zavřel přitom oči a usmál se.
Přehrál jsem si ten film a žasl nad geniální symbolikou Portie jako hnací cíly. Je to spanilá, inteligentní mladá šlechtična. Žena hrdá, ale oddaná. Nepředstavitelně bohatá, ale vyžadující pouze upřímné a hluboké city. A nabízející zcela to samé. Žena, kvůli vás pošle zabít draka a hned na to otevřít nepoddajnou sklenici okurek. Žena, po jejímž boku zestárnout je čest a záruka kvalitně prožitého života.
Bohyně z Shakespearova pera, která sestoupila na zem, a přesto asi sotva opustí stránky hry a prkna jeviště. Ideál, pro který má cenu se snažit. Pro který má cenu žít. Pro který má smysl zemřít.
Vidina, pro kterou člověk chce stavět paláce až do oblak, skládat nadpozemské symfonie a slézat nejvyšší hory. Která dává každému z nás místo na planetě a dovede ho k němu. Skrz jeho vlastní odhodlání.
Kývám hlavou a hledím šéfovi hluboce do očí. Je tam, kde bych já chtěl v jeho věku být. A kam mám díky němu možná šanci se dostat, když to vezmu za správný konec. Jako to vzal on.
„Tak máte další tajemství? Nebojte, já to nikomu neřeknu...tak nashle, užijte si dovolenou...“
Mandel pokýve a poděkuje. Otáčím se a odcházím.
"Tajemství mám ještě jedno... Ve středu sem byl na schůzce s konkurencí, která chtěla firmu koupit. Myslel sem, že splnila účel a že už ji nepotřebuju. Ale když mi navrhli částku a já si představil sám sebe, že bych už do důchodu nemusel pracovat, zase mi došlo něco dřív úplně netušenýho. Když nebudu budovat firmu, co budu budovat? Jakej bude smysl života? Už to není Veronika. Je to tohle místo. S váma všema, co tu pracujete...takže nic se prodávat nebude. Kor když to tu teď máme takový hezký, že?"
Je pro něj typické vždy vážnou věc zakončit pokusem o slabý vtip, který dojem ze sdělení roztříští. Nejdřív jsem s úsměvem přikývl a pak strnul, když mi došlo, co řekl předtím. Dobře, že to neudělal...
Odcházím a cítím , jako by se někde uvnitř mě rozzářilo silné, hřejivé světlo.

---

Když v pondělí přijdu do práce, nemůžu se dočkat, až kolegům řeknu, co vím. Těším se, jak budu dělat drahoty a naoko přijímat úplatky za prozrazení aktuální verze záhady. Při příchodu na pracoviště je mi ale na první pohled jasné, že přijdu zkrátka.
V odemčené Mandelově kanceláři stojí pět mých kolegů a zírají na novou fotografii mezi okny. Vypadají jako předlohy pro sochu boha zmatenosti. Nicméně tajemství už není tajmestvím...
Vydám se za nimi a všimnu si na dveřích nalepeného papírku na poznámky s textem:
„Prosím uklidit i v mé kanceláři. Děkuji mnohokrát. Mandel.“
Jedná se nejspíš pouze o vzkaz pro uklízečku. Zajímalo by mě, jak dlouhu v této místnosti nebyla.
„Hej tak teď už to fakt nechápu. On má teď nějakou jinou borku?“
„Hele, to spíš vypadá jako nějaká herečka. Možná z Národního nebo tak...“
„Do Národního chodim s Luckou často a tuhle neznám...O prachy z banku, že to herečka není!“
Má hvězda možná ještě zcela nevyhasla...
„Zdravim. O prachy z banku, že vám řeknu její méno!“
Stojím na prahu. Všichni se na mě otočí.
„O půlku!“
„Dobře! No, jestli mám teď něčeho dost, tak peněz, takže vás dneska pozvu na oběd!“
„No počkej počkej, to ještě není jistý. Nejdřív méno. Davaj!“
„Lynn Collins. Poraďte se se svým Googlem“
„Dyť ses na tu fotku ani nepodíval!“, poznamená Ondra konsternovaně a ostatní souhlasně zamručí. Poleje mě horko. To bych možná měl. Takových trapasů už bylo dost.
Nakloním se a ujistím, jestli Portie pořád visí na svém místě tak, jako v pátek odpoledne. Visí.
„Trvám na tom. Lynn Collins.“
Markéta hned běží k počítači a zadá jméno do vyhledávače. Ještě než k ní zbytek skupiny stihne dojít, zklamaně protáhne:
„No fakt!“
Ostatní se postaví za ni, podívají se na obrázky na monitoru a pak na mě. Cítí v tom nějakou nepravost.
„Tak co si dáte? Já mám dneska chuť na Inda...“
„Ty jo, Inda bych si taky dala, ale.... takhle nikdy nezhubnu!“, polituje se Jarmila. Ostatní mluví jeden přes druhého, ale je nevnímám. Zaměřím se na to, co právě řekla.
„Pryč ty vlastně chceš zhubnout?“, zeptám se jí tak přímo, že mě ihned poleje horko. Taková otázka ode mne bude znít jako obhroublost nejhrubšího zrna. V lepším případě jako nepovedený kompliment.
Jarmila zaskočeně rozhodí rukama do stran a pohlédne na decentní pneumatiku kolem svého břicha. Její nadváha činí maximálně pět kilogramů, ale ona z toho dělá tragédii. Ráda na svou obezitu naráží a nechává se utěšovat kolegyněmi, že její figura je přece naprosto v pořádku. Nejvíc ji takto dodávala sebedůvěru Vlasta, která s sebou těch nadbytečných kilogramů nosila dobře ke třiceti a dělala si z toho pramalé starosti.
„No takhle asi fotky do katalogů cestovek fotit nebudu...“, pokrčí rameny a roztržitě se usměje. Pozornost ostatních se pohybuje někde v oblasti karí a rýže, takže můj hovor s Jarmilou probíhá zatím vlastně celkem v soukromí.
„Bylas tady na tu Mandelovu zpověď?“, zeptám se řečnicky. Vím, že byla. Ona přikývne.
„Jestli je focení katalogů v plavkách tvůj pravej cíl, vystříhej si ty modelky a nalep si je někam, kde je budeš mít pořád na očích. Kde ti nedovolej zapomenout. Pokud to tvůj sen není, najdi si lepší motivaci. Skutečnou. Takovou, o který nebudeš muset pochybovat a nutit se do tý cesty. Pak to půjde samo...“
V šumu a ruchu kolem nás vnímám jen, jak Jarmila kývne. Než ze svých pohledů vyčteme, že jsme oba Mandelovu lekci nejspíš pochopili stejně, kolegové kolem nás dokončí debatu, která se nám zcela vyhnula, a sdělí mi závěr. Chtějí dvakrát Vindaloo, třikrát kuřecí tikku, dvakrát Kadai Murg a jednou Saag Paneer.
Sednu k počítači a jdu objednávat devět porcí orientálních pokrmů. Předtím ale ještě s potěšením konstatuji, že platba za intenzivní dvouměsíční kurz divadelního herectví byla přijata a dostal jsem organizační pokyny.

A jaká je moje motivace?
Pro začátek...zahrát si s Lynn Collins...