Péče

Péče

       Nesetkali se dnes u soudu poprvé. Vlastně se cítili již docela zkušenými protivníky, střídavě jako navrhovatelé a odpůrci. V daném případě navrhovatelka a odpůrce. Nikdy jsem tyto názvy neměl rád, protože v některých případech ani podstatu věci správně nevystihovaly. Stávalo se, že odpůrce se ani jako strana odporující návrhu necítil, a proti návrhu ani nic nenamítal. Někdy si odpůrce dokonce přál, aby soud návrh schválil, nebo o něm neodkladně rozhodl. Třeba, i v jeho neprospěch, jen aby již napětí a psychický tlak skončil a dostavilo se konečné řešení. Aby se dalo žít, existovat, sice ve změněných poměrech, ale s volným rozhodováním.  Pomyslel jsem si, jestli by nešlo odpůrce změnit na spolunavrhovatele. Změna by však nebyla logická, protože by  popírala souboj dvou reformovaných milenců ve dva nesmiřitelné  bojovníky. Vlastně by se mohl použít i termín dva spoluodpůrci, protože si ve všem nepřekonatelně odporovali.

      „Zničím tě!“ bylo nejčastěji slyšet v jejich vzrušené debatě.

       „Půjdeš k lopatě!“ zněla odpověď.

      Oba si připravili v posledním roce stresující situace, jaké sebou nese rozhodování o zrušení manželství. Vzájemné obviňování, hledání i malicherných příčin, řazení důkazů a důvodů, je samozřejmě vyčerpávalo. Doposud obývali poměrně velký byt, ale i o jeho užívání sváděli nemilosrdné boje. Soud musel na jejich návrhy rozhodovat, komu bude určeno užívání jednotlivých místností. U kuchyně a koupelny byl dokonce stanoven časový rozvrh, kdo může ve stanovenou dobu zařízení užívat. Čas užívání záchodu soud určit odmítl. V nejhorším případě se dalo použít umyvadlo nebo vana. 

      Dlouho trvalo, než soud rozhodl o výši podílu nákladů za užívání bytu. Hlídali vzájemně každý svůj krok. Co je důležité, byli oba podezřívaví a o všem si dělali poznámky. S těmi pak rozvíjeli svá obvinění při soudních jednáních. Oba byli vysokoškoláci, zaměstnaní u podniku zahraničního obchodu, každý se svým založeným valutovým kontem v tuzexové měně. Mimo to měli oba další úspory v korunách. Rozdělení podílového vlastnictví bývalých manželů bylo pro stálé námitky a nesouhlas s jednotlivými položkami, jako byly fotoaparáty, kamera, dalekohled, promítací přístroj, vybavení fotokomory, vzduchovka, obsáhlá knihovna, rádio, televize, magnetofon a mnoho dalších předmětů domácnosti dosud nevyřešeno. Soudní spis byl plný fotografií těchto předmětů, předkládaných k jejich návrhům. Rostl také počtem stran znaleckých posudků a oceňování každé drobnosti. Rozmnožoval se o svědecká prohlášení k předmětům darovaným. Vlastně jejich rozvodový spor zasáhl i řadu přátel a známých, jejichž výpovědi, z větší části navedených, byly součástí svlékání jejich života do naha.

          Seděli proti sobě. Oba sebevědomí s napětím ve tváři, s předstíraným klidem, ve společnosti svých právních zástupců a sociální pracovnice péče o mladistvé. Nejednalo se totiž jen o jejich problémech v souvislosti s rozvodem. Dnes se přišli soudit o svoji nezletilou, třináctiletou dceru. Každý by si myslel, že jde o boj, komu soud svěří povinnost přímé péče a komu povinnost platit výživné. Tak tomu nebylo.

Viděl jsem na chodbě před jednací místností sedět na lavici děvčátko, hezky oblečené v růžových letních šatech. Seděla trochu schoulená, v ruce držela suchou housku, z které si chvílemi ukousla malé sousto. Dívala se upřeně do stejného místa mezi protější okna a po tváři jí stékala malá slza. Seděla nehnutě, ani tvář se jí příliš nehýbala. V celé dlouhé chodbě byla úplně sama. Čekala. Přes okna na ni svítilo slunce, které ji celou postavu rozjasňovalo. Její smutná tvář tím více kontrastovala s tou hrou paprsků, které se zde zdály být rušivé.

      Předseda senátu přečetl s dramatickými pomlkami návrh paní navrhovatelky. Ve svém podání, propilovaném jejím právníkem, navrhovala svěření dcery do výchovy odpůrci. Široce zdůvodňovala, že není schopná se z důvodů častých, dlouhodobých cest do zahraničí starat o výchovu dcery. Ve svém návrhu si nepochopitelně protiřečila, že bývalý manžel, nyní tedy odpůrce, jak zvláštní, se o dceru nezajímá, s výchovou ji nepomáhá, ani žádným dárkem nepotěší, ale má více možností s ohledem na zaměstnání, spolužití se svojí matkou, se o dceru starat. Předseda se zvýšeným hlasem přečetl zajímavou část. Je ochotná přispívat na výživu dcery částkou, kterou stanoví soud.

       Bezcitná vychytralost vyplula na povrch. Částku nenavrhla sama, ale nechala rozhodnutí na moci úřední. Dobrovolnost, laskavost a péče byla nahrazena podřízeností zákonu a výroku soudu. Když dá potom něco navíc, bude to ve prospěch převahy její lásky a argument, jak se obětavě a nezištně stará o své dítě.

        Kdyby v auditoriu bylo více lidí, kteří tvoří v podobných případech veřejnost, rozhostilo by se určitě tísnivé ticho. Slova předsedy senátu zněla v místnosti jak pomalu padající kameny ze svahu. Každá věta, jeden kámen. Z kamenného srdce. Zapisovatelka seděla u psacího stroje se skloněnou hlavou, vlasy jí zakrývaly tvář. Ruce se jí chvěly a na pokyn soudce aby psala, sebou ulekaně pohnula. Když soudce dočetl návrh, zeptal se odpůrce, jestli s návrhem souhlasí. Očekával odpověď, s rukou podepírající bradu, a po zkušenostech z většiny případů čekal souhlas. Většina otců o svěření dětí do výchovy usilovně bojuje. V ten okamžik jakoby spadl ze svahu balvan. Ozval se právní zástupce odpůrce. S podaným návrhem odpůrce, tatínek, nesouhlasí.

           Na výzvu předsedy, který znatelně zpozorněl, tatínek, odpůrce, předstoupil před senát a začal výmluvně vysvětlovat důvody, proč s návrhem nemůže souhlasit. Také prý jezdí na dlouhodobé zahraniční služební cesty, jeho matka je často nemocná a těžko pohyblivá a o dceru by se musela starat nějaká chůva. V okolí jeho bydliště není žádná škola, zatímco u matky má dcera školu za rohem a je tam již zvyklá od první třídy. Má tam své kamarádky a navštěvuje místní hudební školu. Odmítal nařčení, že by dcerce nikdy nic nedal a vytáhl z kapsy malý notýsek, z kterého začal číst.

         V tu chvíli se napřímili i přísedící, z nichž jeden se začal mračit a druhý nepochopitelně usmívat, protože se probudil. Dozvídali se věci. Tak přesný seznam nákupů a dárků, podle místa, data a ceny nikdo z nich ještě neslyšel. Několikrát jeho přednes přerušila navrhovatelka výkřikem, protože prý nesouhlasila v uváděný den váha pomerančů a značka čokolády. Nepomáhalo ani napomenutí předsedy senátu, aby nerušila. Začala ve tváři rudnout a tvář dostala urputný, nenávistný, zlostný výraz. Celá se nachýlila nad stolem a ruce položené před sebou zatínaly prsty v pěsti.

        Tatínek pokračoval ve čtení svých výdajů za dcerku. Při zmínce o blůzičce to opět navrhovatelka nevydržela a vyprskla, že koupil nemoderní blůzku o dvě velikosti menší, takže ji musela vyhodit. Byla opět napomenuta soudcem, ale pokračovala dál. Brusle byly velké, lyže krátké, vstupné zbytečné, bonboniéra prošlá, knížky nevhodné pro děti. Jak byla rozjetá, ani tatínek nemohl pokračovat s částkou zaplacenou na Matějské pouti a vstupným do ZOO. Předseda a přísedící na sebe upírali udivené pohledy a trpělivě poslouchali, co všechno je možné koupit třináctileté slečně pro radost.

          Seznam nebral konce. Přišla řada na dovolenou o prázdninách v Chorvatsku. Navrhovatelka opět zdvihla hlas a zavřeštěla, že v Chorvatsku na levném pobytu pod stanem v kempu dcera onemocněla, ale ona s ní byla na Kanárských ostrovech, a co dovolená stála peněz. Při svém protestu si zakryla oči a vzlykla. Sociální pracovnice na ní soucitně kývala hlavou. Bylo jasné, že je nejen zástupkyně zájmů nezletilé, ale že je také spíše na její straně. Možná je to neobvyklé, protože většinou sociálky vyslovují svůj souhlas s určením výchovy dětí matkám. Tady by měla souhlasit se svěřením nezletilé do výchovy otci. Možná si v tomto opačném případě nevěděla rady. Jen ženský instinkt ji sváděl soucítit s navrhovatelkou. Také do doby, než předstoupila navrhovatelka se svým notýskem před soudce, měla určitě její sympatie.

         Maminka, navrhovatelka opakovala své důvody, proč se nemůže věnovat výchově dcery, přičemž dávala občasnými hlasitými vzlyky najevo, jak je jí to líto a jak tím vlastně strádá. Roztřeseným hlasem se snažila popsat situaci, jak nerada a z nevyhnutelnosti podává svůj návrh a že by k tomu nikdy nedala souhlas, pokud by jí to pracovní situace dovolovala. Dokazovala tím stav těžce trpící matky, která je k takovému kroku jen přinucena a měla by být vlastně litována.

         Aby nebyly pochybnosti o jejím zájmu o výchovu dcery, vytáhla s kapesníčkem v ruce svůj notýsek a začala předčítat přesné poznámky. Čtení přerušovala otíráním zaslzených očí kapesníčkem, přičemž si rozmazávala oční stíny v dlouhé čmouhy po tváři. Měla nákupy a výdaje seřazeny podle data a opatrovnický senát musel postupně vyslechnout, v který den, dokonce neopomněla i hodinu, byly koupeny pomeranče, další ovoce, cukroví, čokolády, jednotlivé součásti oblečení, platby za výuku hry na klavír, hodiny zpěvu a němčiny, výlety, návštěvy divadla a kina. Její výřečnost byla vytrvalá a nedalo se předpokládat, jak dlouho bude její výčet všech starostí a nákupů trvat. Celou dobu pozorně sledoval její vystoupení odpůrce s ironicky výsměšným pohledem. Jeho úsměvy měly značit určité pohrdání a stále listoval ve svém notýsku, jakoby porovnával, co bylo řečeno, se svými poznámkami. Maminka navrhovatelka vzdorovitě poznamenala, že když odpůrce nesouhlasí s jejím návrhem, aby tedy byla dcera umístěna v nějakém domově.

         Předseda senátu jí přerušil s dotazem, jestli vůbec dokáže posoudit, co navrhuje. Zeptal se jí, co dcera provedla, čím se provinila, jak se chovala, že jí chce trestat. Na to neodpověděla. Tvářila se uraženě a koutky úst se jí cukaly.

         Dostala slovo opatrovnice. Nechtěla se přímo vyjádřit k návrhu, ale vyslovila žádost o psychologické vyšetření účastníků a nezletilé. Zdůvodnila to nejasným vztahem nezletilé k rodičům a její vazbě na prostředí, školu a zájmy. Soud se poradil a rozhodl návrhu opatrovnice vyhovět. Jednání bylo odročeno na neurčito.

             Odcházeli ze soudní síně se svými obhájci na chodbu a nikdo z nich si dcerky nevšiml. Seděla dál u okna sama, jen trochu pozvedla hlavu. Ve tváři bylo vidět očekávání, kdo z nich jí osloví. Slunce v tu chvíli zakryl mrak a chodba potemněla.