MRCHA

Byla jsem tou dobou v Barceloně jen několik měsíců. Žila jsem u přítele, kterého jsem znala z dob mých studií v Granadě. Zoufale mě miloval. Já jsem si ho cenila jako štědré lidské bytosti. Bohužel byl tím typem lidí, co čím hůř se k nim chováte, tím vás mají raději. A protože jsem ho potřebovala, musela jsem toto pravidlo dodržovat. Jednou v neděli jsem ho po krátké hádce zamkla doma a šla se projít k přístavu. V Barceloně je podzim snad nejpříjemnějším ročním obdobím. Ani zima, ani horko. Navíc ve vzduchu nepoletuje nepříjemný pyl, který mi naprosto kazí jara. Rozhodla jsem se tedy využít slunného odpoledne. Procházela jsem se kolem obrovských lodí, až se na mě z jedné kdosi usmál.
Postarší, ale sympatický námořník mě pozval na palubu, kterou právě pod jeho dozorem cídilo několik mladíků. „Chtěla by ses podívat do zakázaných prostorů?“ ptal se mě slibně. Mám lodě ráda a v nákladní jsem skutečně ještě nikdy nebyla, proto jsem souhlasila. Zajímavá prohlídka, jak jinak, skončila v jeho kajutě. Ukázal mi tam fotku své děsivé ženy a postěžoval si, jak se mu po ní stýská. ‘Možná si skutečně potřebuje jen s někým promluvit,‘ blýsklo mi hlavou. V té chvíli mi ho přišlo docela líto. Jenže potom jsme si zašli do baru v přístavu. Tam mi koupil Cointreau a jasně naznačil, že za prohlídku lodi bude chtít něco víc... Vychutnala jsem si svůj oblíbený likér a odešla zadními vrátky. Každý slušný podnik je má! To už Barcelona zářila příliš brzo rozsvíceným vánočním osvětlením. Vzpomněla jsem si na svého zamčeného přítele a zrychlila krok. Již v naší ulici jsem z nenadání uslyšela své jméno. Otočím se a vidím kamaráda ze studií. Vlasatého, zarostlého a s kytarou v ruce. Navíc obklopeného hloučkem stejně vypadajících jedinců.
„Jsi to ty!“ opakoval bez přestání, zatímco mě vroucně objímal. „Nemáme kam jít a je nám zima,“ kňučel. „Nebydlíš náhodou někde poblíž?!“
Jsem dobrák od kosti, takže jsem je pozvala k zamčenému příteli.
Ukázalo se, že kamarádi mého kamaráda jsou hudební skupinou. Chtěli nám pohostinnost oplatit a proto se až do rána stěny malé garsonky otřásaly v rytmu Guantanamery.
Přítel v pyžamu, schoulený v rožku své plně obsazené postele, na mě vrhal zlostné pohledy. „Tentokrát se to bez sexu neobejde!“ hodnotila jsem v duchu věcně situaci. No což, tu a tam může kápnout.
-------------------------------------------------------------------------------

Nesnáším rána. Jsem jasně noční tvor. Bohužel tento měsíc začínám v osm ráno, což je na mě opravdu brzy. Ještě s polozavřenými víčky rozeznávám v šeru chodby uculenou tvář mého hodnějšího šéfa. „Co děláš dnes po práci?“ ptá se mě s nepřirozenou bujarostí. Konečně otevírám oči. Ty jeho jsou rudé, zorničky příliš rozšířené. Určitě celou noc nespal. Bude ještě pod vlivem čehosi, co ho stále udržuje ve veselém chodu.
„Nemám plán,“ krčím rameny a dívám se do nedůležitých papírů.
„Nechceš si se mnou zahrát na turistu?!“ nabízí mi s děckou natěšeností.
Tu hru už jsme spolu hráli. Vymění kabát za pestrou košili s krátkým rukávem, zavěsí si kolem krku objemný foťák a prochází se po turistických místech. „Ó, podívej, tamto je přece krásné! Musím si to vyfotit!“ švitoří přitom mým směrem. Na to mě potřebuje. Pochopitelně se taky musím obléct po anglickém stylu. Čili mi bude zima! Jenže v letních šatech získám větší pozornost, než v baloňáku. A o to mu jdu. Má rád pozornost. Proto si také na tu šaškárnu vybírá mě.
Vůbec se mi do toho nechce, ale s šéfem člověk musí být za dobře.
„Jasně! Bude to sranda!“ usmívám se falešně. Ve svém stavu nemá šanci si toho všimnout.
„Tak ve tři u Kolumbuse!“
Ještě mi mává od výtahu. Jde spát.
„Zase s šéfem, co?! Tomu se nějak líbíš!“ syčí tlustá kolegyně cestou na toaletu. Zřejmě neví, že je gay. Nechávám ji v nevědomosti. Jen se usmívám. Ať se tím dusí!
„Jsi tak krásná!“ vydechuje něžně Lolo, zatímco já si zkouším už páté šaty. Nechávám ho kochat se mým tělem za tu včerejší návštěvu. Funguje to. V jeho očích za silnými čočkami není už ani stopa po zlobě. Znovu mě bezmezně miluje.
„Jsem!“ potvrzuji spokojeně jeho slova. Vlastně jsem ráda, že mám díky šéfově plánu na sobě po dlouhé době zase letní šaty. Sluší mi! Zvlášť ty modré... A venku, když nefouká, je přes den opravdu teplo.
Julio, můj šéf, mě čeká opřený o obrovského lva v dolní části Kolumbusova monumentu. Pochvalně mě přejede pohledem. „Kdybych byl na ženský, ty bys mi neunikla!“
Zasměju se tomu. Je mi vážně sympatický. Kdyby nebyl mým šéfem, mohli bychom být opravdu kamarádi.
„Vylez na lva!“ pobízí mě, zatímco teatrálně hledá správný úhel pohledu. Šou začalo!
Skvěle se bavíme. Poskakujeme po Las Ramblas, prosíme kolemjdoucí, aby nás vyfotili s živými sochami, u vchodu metra, před pěkným domem, vedle stánku s květinami. A právě když jsme v nejlepším, Julio vedle mě ztuhne. Jeho věčně usměvavá tvář se mění v kámen. Rychle se otáčím, abych viděla, co to způsobilo.
Na červené tam stojí sportovní vůz, kabriolet, v něm starší muž v černých brýlích. Zírá na nás, stejně tak, jako my teď na něho. „Kdo je to?“ ptám se opatrně, když na semaforu konečně naskočí zelená a vůz zmizí z dohledu. „Marcel,“ vzdychne Julio. „Už je to dávno, ale pořád to bolí.“
Neptám se na víc. Zřejmě jeho bývalá známost. Bohužel je po náladě. Julio mi slibuje, že zítra mě vezme do skvělé restaurace. Dnes chce být sám.
Jsme kousek od metra. Loučíme se a Julio se vzdaluje směrem ke Gotické čtvrti. Já pokračuji až k Plaza Cataluňa. Chci se po ní ještě trochu projít, možná nakrmit holuby. Zrovna když se chystám přejít ulici, zahradí mi cestu vůz. Lidi piští a uskakují. Někdo kleje. Muž v kabrioletu si však nikoho nevšímá. Dívá se pouze na mě. Jeho zvláštně atraktivní tvář září sebevědomým úsměvem. Skvělý účes, módní oblečení a drahý, velice drahý vůz. Může mu být kolem padesáti, ale jako celek působí opravdu poutavě. Naznačuje mi hlavou, abych si k němu přisedla. Už se naklání, aby mi otevřel dveře, ale já se jen zlehka usměji a jako by nic pokračuji dál. Ne, že bych do toho skvělého vozu nechtěla, ale musím se přeci udělat trochu zajímavou. Desítky očí nás pozorují. Magnetická chvíle! Dýchám zhluboka, abych si ji vychutnala.
Kabriolet mě po chvilce míjí. V dálce vidím, jak zajíždí do parkoviště od Corte Inglés. To mě vyloudí úsměv na tváři. Jde po mě! Kvůli Juliovi?! Proč se tím zabývat? Navíc si nemyslím, že jen kvůli němu. Nevypadá jako gay. Možná má rád oboje...
V centru velkého náměstí jsem dobře viditelná. Zvlášť v letních šatech, obklopená lidmi v kabátech. Mé blond vlasy vlají ve větru. Nějací turisté mě nenápadně fotí, partička kluků mě prosí o to samé. Ráda s nimi pózuji. Alespoň mi ukrátí čekání.
Hejno holubic mi přelétá nad hlavou, otočím se, abych viděla, co je to vyděsilo a rázem stojím tváří v tvář Marcelovi. Drze se na mě zubí.
„Nelíbil se ti můj vůz?“ ptá se místo pozdravu.
„Líbil,“ přiznávám klidně. „Ale měla jsem jiné plány.“
Náhle mě ofoukne chladný vánek. Den se chýlí ke konci a slunce už přestává hřát. Po celém těle mi vyráží husí kůže. Bohužel mé šaty jí příliš neschovávají... Marcel si toho pochopitelně všímá. Okamžitě si sundá svou koženou bundu a pokládá mi ji na ramena.
„Dáš si se mnou kávu?“ ptá se a ukazuje hlavou směrem k drahému nákupnímu středisku.
Bunda příjemně hřeje. Ani jsem si nevšimla, jaká mi byla zima! Mlčky jdu za ním.
Už nad horkou kávou a s Plaza Catalunya pod námi mi Marcel snímá svou bundu. „Tady už ji nepotřebuješ a já se rád kochám pěkným výhledem,“ šeptá hlubokým hlasem, který mi rozbuší srdce. Opravdu byl s Juliem?! Začínám o tom pochybovat.
Mlčí a pomalu usrkává svou kávu. Pozoruje mě pohledem, který mě uvádí do rozpaků. S hrůzou cítím, že se červenám. Jeho úsměv se prohlubuje.
Jakmile sáhne do kapsy pro peněženku, číšník úslužně přiběhne. Aniž by mě vysvobodil ze svého pohledu, elegantním pohybem vyjímá American Express a podává ji pinglíkovi za sebou.
„Kam tě zavezu?“ ptá se pobaveně.
„Domů,“ odpovídám bez zájmu. Jeho sebevědomí mi začíná lézt na nervy. Ale American Express téhle barvy jsem viděla poprvé. Je to opravdu platinum?
Venku už se setmělo a z kabrioletu se vmžiku stává normální auto. Nikdo už na nás nevidí. Ta náhlá intimita je mi nepříjemná. Kdyby mi nebyla taková zima, raději bych šla domů pěšky.
Marcel zastavuje před starým domem, kde už na mě jistě čeká Lolo. Vzpomínka na něho mě vrátí do reálného světa, kde musím do pátého patra bez výtahu a vstávám ráno ještě za tmy. Mimoděk pohladím vyhřívané kožené křeslo luxusního auta. Už otvírám dvěře, ale Marcel mě zastaví. Z vnitřní kapsičky bundy vytahuje zlatou kartu VIP. S úsměvem mi ji podává. „ Zítra pořádám večírek v Jachtclubu. S touhle kartou tě zavedou přímo k nám.“
Natáhnu ruku, abych si ji vzala. Marcel mě však za ni uchopí a přitáhne si mě k sobě. Pomalu se ke mě skloní a naše rty se střetnou v polibku, který mi rozlije horko po celém těle.
„Uvidíme se zítra!“ šeptá zhrublým hlasem a otvírá dvířka. Automaticky vystupuji. Točí se mi hlava. Ještě chvíli po tom, co auto mizí v zatáčce, stojím na ulici a hloupě za ním zírám.
Teprve na chabě osvětleném schodišti vyndávám z kapsy VIP kartu a znovu si ji prohlížím. Konečně mi dochází, co to znamená.
Dostala jsem se mezi barcelonskou smetánku!
Znovu se mi rozbuší srdce, tentokrát však poháněné zcela jinou emocí. Vyběhnu zbývající schody a ve dveřích vrážím do Lola. Jen ho pozdravím a letím do postele. Zachumlaná v dece volám šéfovi. Skomírajícím hlasem mu vysvětluji, že zítra nemůžu jít do práce, protože mám vysokou horečku a vinou silné bolesti v krku skoro nemůžu mluvit. Pochopitelně mi věří a ještě se mi omlouvá. Cítí, že je to jeho vina a já ho v tom nechávám. Záchvat kašle ukončí náš videorozhovor.
Lolo mě starostlivě pozoruje ode dveří. „Jsi nemocná?! No, jsi nějaká červená. To bude horečkou! Ukaž,“ sahá mi na čelo.
„Ale ne!“ plácám ho po ruce. „Jenom potřebuju na zítřek volno.“
Ráno procházím luxusní obchody v honbě za tím nejskvělejším ohozem na dnešní večírek. Je mi jedno kolik peněz utratím. Vím, že Marcel za to stojí. A když ne on, kdokoliv, kdo na tom večírku bude. Musím být úchvatná! Takové příležitosti se nevyskytují často.
Konečně nacházím ty pravé večerní šaty. Jsou elegantní a sexi zároveň. Ještě je zkouším na Lolovi. Jeho reakce mě ujišťuje, že jsem vybrala správně.
Cítím se jako Popelka, když mě obrovská gorila s milým úsměvem provádí hloučkem čekajícího davu až na vrchní terasu Jachtclubu. Tam přede mnou otevírá poslední polstrované dveře. Marcel mi vychází vstříc, sotva vkročím dovnitř. Čekal na mě!
Chválí mé šaty a vede mě k prosklené verandě. Pod námi září pohupující se jachty, v dálce světla Barcelony. Marcel mě k sobě přivine a znovu políbí tak úžasně, že mě musí přidržovat, abych nespadla.


------------------------------------------------------------------------------

Uplynul nejskvělejší měsíc mého života. Do práce už jsem se nevrátila. Neměla jsem čas. Nejprve jsem musela nakupovat lyžařské potřeby a potom je dva týdny používat v Alpách. Na zpáteční cestě jsme navštívili Monaco, kde se zrovna konal závod Formule 1. Díky Marcelově kontaktům jsme se mohli projít kolem stájí , prohodit pár slov s mechaniky a dokonce i s jedním zkušebním pilotem. Po návratu do Barcelony jsem se nastěhovala do jednoho z Marcelových bytů, které měl roztroušené po celém městě. Blízko jeho kanceláře, na ulici Balmes, aby za mnou mohl přijít, kdykoliv měl volný čas. A měl ho hodně! Prakticky jsme spolu trávili celé dny. A to nejzvláštnější, že mi to vůbec nevadilo.
Konečně jsem byla s někým, kdo si mě zaslouží!
Ten den venku pršelo a foukal chladný vítr. Nešla jsem se tedy projít po Paseo de Gracia s mojí milovanou zlatou kartou, jako obvykle. Raději jsem se naložila do jakuzzi a užívala si horkých bublinek.
„Co mi asi Marcel dá na vánoce?“ přemýšlela jsem v bublinkách. Nechávala jsem svou fantazii volně poletovat kolem těch nejbláznivějších přání. Motor od Jakuzzi příjemně vrčel.
Polibek na tvář mě vyděsil na tolik, že jsem slabě vykřikla. Hned jsem si ale uvědomila, o koho se jedná a něžnost opětovala.
„Něco jsem ti přinesl,“ usmíval se tajemně. Rychle jsem se otočila a všimla si, že má v ruce malou taštičku od Victorias Secret. Další spodní prádélko?
Marcel z ní však vytáhl černobílé bikini.
Chtěla jsem si je hned vyzkoušet, ale on mě zastavil. „Slyšel jsem, že přináší smůlu obléct si je jinde, než na Karibiku,“ varoval mě s vážnou tváří.
Tázavě jsem se mu zadívala do očí. Drobné vrásky kolem nich mi prozradily, jak se skvěle baví. Vzal mi bikini znovu z ruky a pomalu je vsunul zpátky do malého průzračného pouzdra. Nechal ho na stole a začal se svlékat. Sako, kravata, přehnaně pomalu rozepínal knoflíky od bleděmodré košile...
„Zítra letíme do Caracas,“ oznámil mi konečně věcně a skočil za mnou do jakuzzi.
-------------------------------------------------------------------------------

Caracas nás přivítalo deštěm, smíšeným s nečekaně horkým větrem. Právě se přehnala tropická bouře. Taxík nás zavezl přímo před krásnou vilku, vsazenou mezi vysoké palmy. Něco za námi šumělo. Když jsem se otočila, naskytl se mi pohled na šedivé, divoké moře, jen pár metrů od nás. Bílý písek navátý do dun. Nad mořem už se ale mraky začínaly trhat a tu a tam vykukovalo modré nebe. Marcel mě objal. „Vítej na Karibiku!“ zašeptal mi do ucha.
Našich zavazadel se chopil nějaký mužík v zelené uniformě. Na prahu nás přivítala starší paní v zástěře. „Oběd už je na stole!“ oznámila nám úslužně.
„Jsem šťastná!“ vydechla jsem rozkošnicky, zatímco jsem padala do bílých peřin na obrovské koloniální posteli. Naducané polštářky voněly po růžích.
Po obědě skutečně vysvitlo sluníčko. Pálilo jako čert, takže konečně přišla chvíle na mé bikiny! Padly mi skvěle. Podle Marcelových slov se Victoriini andílci mohli schovat.
Rozběhla jsem se k moři. Bosé nohy se mi bořily do neuvěřitelně jemného bílého písku. Ponořila jsem se do vlahých vlnek Karibiku. Nechala se jimi jen tak houpat, zatímco jsem pozorovala západ slunce.
Týden uběhl jako voda. Strávili jsme ho převážně mezi pláží a naducanými polštářky té obrovské postele. Marcel byl nenasytný. Jako by nebyl zítřek... snad mě to mělo trknout! Mé smysly však byly příliš stimulované na to, abych byla schopná racionálního myšlení. Vše bylo úžasné, příjemné, překvapující. Nenechala jsem do své mysle proniknout ani náznak stínu.
Dokonce ani když jsem se předposlední ráno probudila do prázdné postele, netušila jsem nic špatného. Jen jsem se trochu podivila. Marcel se nikdy nebudil dřív, než já.
Přehodila jsem si župan kolem ramen a šla ho hledat. Našla jsem ho na verandě v prvních paprscích vycházejícího slunce. Měl mobil u ucha. Poslouchal s nezvykle soustředěným výrazem. Jakmile mě uviděl, jeho ústa se usmála, ale zbytek tváře zůstal v napětí. Posadila jsem se na schůdky tak, abych mohla zavrtat své bosé nohy do písku. Byl ještě chladný. Ve vzduchu byla cítil sůl.
„Musím okamžitě do Barcelony!“ ozvalo se za mnou vážným hlasem. Otočila jsem se. Na malý okamžik jsem v jeho tváři zahlédla něco zvláštního. Záblesk čehosi, co jsem nedokázala identifikovat.
„Jdu sbalit!“ pokrčila jsem rameny a rychle se zvedla.
Marcel mě však zadržel. „Získal jsem poslední volné místo v letadle. Ale to přece nevadí. Aspoň si můžeš užívat ráje ještě jeden den!“ usmál se povzbudivě.
Ani neposnídal. Jen narychlo naházel své věci do kufru a než jsem se nadála zmizel v taxíku.
Ta nečekaná volnost mě ze začátku trochu polekala. Odvykla jsem si být sama. Brzy jsem si však vzpomněla na staré časy. Dost mi pomohl stoh bankovek, které mi Marcel nechal na jediný den. Složila jsem si je do vějíře a zatímco jsem se se zavřenýma očima a s tělem pohodlně rozloženým v měkoučké posteli ovívala, představovala jsem si, za co je utratím.
V Caracas je nečekaně mnoho luxusních obchodů. Za jediný den nebylo možné projít je všechny, ale alespoň jsem se o to pokusila. Domů jsem se vrátila ověnčená plastickými taštičkami všech barev. Den se chýlil ke konci. Litovala jsem, že Marcel neodletěl dřív! Nechat se obskakovat od prodavaček, číšníků a taxistů bylo to nejúžasnější, co jsem ve Venezuele zažila. „Ještě jeden den nekrocených nákupů!“ kňučela jsem do peřin. Čas je však neúprosný.
Letadlo odlétalo brzy ráno. Ještě před spaním jsem musela všechno narvat do kufrů. Nechala jsem pár starých hadříků uklízečce. Už se mi nikam nevlezly.
Zívala jsem celou cestou na letiště. Nespala jsem dobře. Několikrát mě probudila noční můra. Normálně mi létání nevadí, ale tentokrát jsem byla zvláštně nervózní.
Konečně jsem prošla všemi kontrolami a odevzdaně se usadila do koženkového křesílka, kde jsem čekala přílet letadla. Podřimovala jsem.
Náhle někdo pronesl zkomoleně mé jméno. Překvapeně jsem otevřela oči a setkala se se zamračenou tváří tlustého policisty. Za ním stáli tři další s velmi podobným výrazem.
„Slečno, pojďte s námi, prosím!“ přikázal mi ostrým tónem. Nervózně jsem se zvedla a následovala zelenou smečku do malé místnosti, blízko kontroly cestovních pasů. Uvnitř jsem k velkému překvapení spatřila jeden z mých kufrů. Otevřený a rozpáraný ve švech.
Žena v uniformě mi ukázala malou zkumavku. Byla v ní jakási modrá tekutina. „Velice čistý kokain,“ informovala mě téměř pochvalně. Na poličce proto ní leželo několik otevřených cihliček. Teprve teď mi to začalo docházet. Marcel mě použil jako pašeráka! To proto neletěl se mnou! Ten zvláštní výraz v tváři...teď jsem ho chápala perfektně!
„To není moje! Já jsem to tam nedala!“ vykřikla jsem zoufale.
Žena se jen usmála.
„Je to přece váš kufr?!“ obořil se na mě tlouštík. Přikývla jsem. „Tak nám tu nevykládejte pohádky!“

-------------------------------------------------------------------------------

Dostala jsem deset let. Deset let v pekle.
Lolo se snaží ze všech sil, abych byla přemístěná do Španělska. Posílá mi peníze. Kéž by jich měl o trochu víc! Kdo si nekoupí jídlo, musí si plnit žaludek něčím nepoživatelným! Naštěstí se líbím jednomu hlídači. Občas mi přinese něco na zub, občas mě vyvede na dvůr, abych se mohla nadechnout čerstvého vzduchu... Však já už se z toho nějak vykoušu! A potom...pomsta čeká! Těším se na ni každý den! Každý den ji přikrašluji, dodávám nové podrobnosti.
Mám na to čas!